„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Napínáčky

Na dřevěném plotě v lesním městečku Kersku je přibita vývěsní tabule, nad ní se naklání větve borovic, ta tabule je tady více než dvacet let, je umístěna přes příkop, takže z aleje si lze přečíst jen název filmu, který se právě hraje nebo už hrál nebo bude hrát v biografu v Semicích, přes ten příkop lze rozpoznat černý rámeček parte, možná i jméno nebožtíka, lze si přečíst plakát oznamující zákaz rozdělávání ohňů v lese, je možno číst si zprávu, že zahrádkáři budou vydávat cement a umělé hnojivo, avšak kdo chce se dovědět podrobněji, kdo hraje ve filmu a kdo je režisér, kdo chce jít na pohřeb a chce vědět, kde a kdy bude ten funus, tak takový zvědavý člověk musí přeskočit příkop a přečíst si drobná písmenka, která dávají požadovaný smysl. Tak dvacet let tady napínáčky drží zprávy pro občany, kdy přijde do vesnice nový film, pan Vojáček přijede na bicyklu, mocným rycnutím strhne starý program a novými napínáčky připevní ten další, protože kdopak by nehty doloval staré napínáčky? A zrovna tak, když umřel další občan, tak staré parte se strhne a nové novými napínáčky ukřižuje. a tak ta vývěsní tabule tady visí dvacet let, je poseta tisíci napínáčky, některé už jsou tak staré, že z nich zbyl rezitý hřebík, jiné mají rzí rozežrané hlavičky, některé, ty měsíc staré, ztratily kovový lesk a lehce začínají rzít. A jak prší a svítí slunce, jak jaro, léto, podzim a zima působí na prkna, ze kterých je složena ta vývěsní tabule, tak vznikají mezi prkénky škvíry, v létě za horek dokonce do těch mezer můžete vložit prst, v zimě zas jsou sražena ta prkénka za deště a sněhu, že celá ta vývěsní tabule se vyduje jako humorné zrcadlo. Někdy v létě, tak v červenci, kdy přicházejí deště, tak program biografu, parte, občanská zpráva občanského výboru, připevněna přes horkem rozestoupená prkénka, deštěm se napne papír tak, až se přetrhne vejpůl, jindy za obrácených povětrnostních podmínek se prkna srazí a písmenka se do sebe zasunou. Ale napínáčky dál jsou rozsety po ploše vývěsní tabule, ty napínáčky z tohoto týdne, ty se třpytí, ty loňské jsou krásně hnědé, ty předloňské se už drolí hlubokou sienou a podobají se cákancům bláta. Avšak téměř každý ten napínáček, který zůstal na desce, každý tak jak pan Vojáček utrhl plakát a nebo parte, pokaždé pod kloboučkem zůstal připevněný kdysi barevný útržek papíru, docela se podobá ten útržek malé plachetce, připevněné k člunku. A každý ten papírek sdílí osud napínáčku, ty z minulého měsíce ještě si uchovávají barvy, ty před půl rokem stržené mají už tlející barvu podzimního listu, a ty loňské se už také tak drolí a také tak opadávají, jak rez z napínáčku, která je zapuštěná do útržku papírku. Dal jsem si práci a nožem jsem zvednut nejstarší napínáček, ten, který ještě měl hlavičku, papírek už déšť rozleptal, vítr serval, ale pod kloboučkem byl pevný kousek papírku, kdysi plakátu, parte, kroužek s rezatou obroučkou, kroužek jak těsnění, které si uchovalo prapůvodní barvu. A já jsem uzřel drahocennost této vývěsní tabule, toho obrazu nočního nebe, jediný plakát zářil na té tabuli, sám jen proto, aby odkrýval ostatní plochu, ze které bylo možno vyčíst osud nejen mého života a těch druhých, ale všechny ty napínáčky, i ty, ze kterých zbyl jen tenký, maloučko vyčnívající drátek, který bylo možno vyhmatat jak slepecké písmo, jako hudbu zašifrovanou do válečku mariánského obrazu, všechny ty napínáčky s útržky papírků, kosatých jak plachta malinké stříbrné oválné lodičky, všechen ten obraz se mi stal obrazem lidského snažení, šifrou kulturních cyklů národů, epoch. Chodil jsem za tmavé noci dlaní si číst tuto vývěsní tabuli, bříšky prstů jsem vycítil stáří a osud všech napínáčků a umínil jsem si v tu chvíli, že poprosím pana Procházku, aby mi udělal tu samou vývěsní tabuli, tuhle drahocennou tabuli opatrně sejmu a odnesu si ji domů a pověsím na viditelném místě, tam, kam se koukám celý čas nejvíc, radoval jsem se z toho nápadu a ještě ten den jsem si zajel do hostince, kde pan Procházka napůl spal, před sebou měl tácek, na kterém pomalu hořela cigareta a vadlo pivo, pan Procházka neotevřel oči, vyslechl mě a pravil, uděláme to, stačí vám to? a spal dál, dřímal a snil. A tak se stalo, že jsme jednoho dne stáli s novou vývěsní tabulí, udělanou na míru té staré, div jsem se nesvalil, stará tabule zmizela, všechny napínáčky odešly, a na plotě pod větvemi borovic se blyštěla nová tabule, na které čtyřmi napínáčky byl připevněný plakát, oznamující, že v biografu v Semicích se bude hrát Podraz s Paulem Newmanem a Robertem Redfordern v hlavních úlohách, pan Procházka přibíjel tu tabuli navíc, tu, kterou udělal na objednávku, a já jsem hledal, až na skládku na Hráz jsem dojel, na skládku u hřbitova v Hradištku, nakonec i k panu Vojáčkovi jsem zajel, a ten mi řekl, že tu vývěsní tabuli hodil na valník traktoru, který svážel železnou neděli a odvezl náklad neznámo kam. Stál jsem potom jak pošetilá panna s rozsvícenou novou lampou vývěsní tabule, ale přišel jsem pozdě, už bylo zavřeno a za dveřmi se ozýval vzdálený, ale jenom mně slyšitelný smích.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 2 (1 hodnocení )