V noci jsem snil, že jsem motýlem

Půvab psacího stroje značky Perkeo byl v tom, že básník Egon Bondy mi tenkrát zakázal, abych doplňoval čárky a háčky, abych nechal text tak, jak je, abych jej vnímal jako grafický list, jako artefakt. Bondy byl můj první posluchač tohoto textu, psaného na pokračování, někdy i Vladimír, častěji Zbyněk Sekal. Bondy křičíval radostí nad mým přednesem, dokonce mě povalil a hrozil mi, že mě zabije, prstíčkem mi kýval před očima a tvářil se, že mě za chvilku oddělá. Pak se ale uvolil, že to odloží o týden. Velice často mě přerušoval, zacpával si uši a křičel … Proboha dost, dost! A když jsem dočetl to, co jsem na pokračování napsal, znovu mě prosil, abych to nechal tak, jak to je, abych pokračoval a za týden, že si přijde vychutnat pokračování. Kolikrát se vrátil ze dvora, přerušil to svoje odcházení a zničeho nic se na mne vrhl a tloukl mě pěstičkou do zad a křičel na mne, že jsem dobytek, že jsem mu udělal takovou radost, že z toho nebude spát.