V noci jsem snil, že jsem motýlem

Poslední diváci večerního představení odcházejí, herci již se odličují, otvorem v oponě jsou vidět poslední záda diváka, opona se vytahuje, ve druhé řadě sedí stařenka; venkovská ženská v šátku a pozorně se dívá na jeviště, kulisáci zaplavují scénu, aby odstrojili Othella a připravili komedii na zítřejší dopolední představení pro důchodce. Vchází na jeviště režisér, hlavičku žalem na stranu, a říká: Je to bolestný, ale zkazili jste mi představení. To křeslo mělo bejt o dvacet centimetrů zpátky. Inspicient se dívá vítězně na jevištního mistra, který zvedá ruku. Počkat! Na to jsem pojištěnej! Udělal jsem si na koberci značky o premiéře! A tak to musí bejt při každý repríze! Inspicient stařecky huláká: Má bejt! Ukaž mi tu značku, ukaž! Jevištní mistr pokleká na veliký černý koberec, lejstra září v jeho prstech, vedle něj pokleká těžce režisér, vítězný inspicient. Kulisáci odnášejí kulisy a nábytek, rekvizitář odnáší do temnot zákulisí dýky a rapíry. Jevištní mistr leze po čtyřech, za ním režisér a inspicient. Jevištní mistr. Tak tahle zelená, to je značka pro nábytek a oponky Simple se žení, žlutá značka je pro Cida, fialová je Zlý jelen, bílá je ještě z Pohledu z mostu a tady; modrá, to je Othello. Jevištní mistr ukazuje na ty barevné šifry, avšak celý koberec je směrem ke středu posetý tolika barevnými, překrývajícími se značkami, kroužky, křížky, háčky tak, že celý ten koberec působí jako veliký abstraktní obraz, který by jistě rád podepsal Juan Miró nebo Max Ernst. Avšak teď po něm po čtyřech lezou. tři muži, aby se dopátrali modrých značek křesla, jehož posunutí ohrozilo představení. Inspicient vříská vítězně. Ukaž mi tu značku! Kde je? Kde! Jevištní mistr ztrácí jistotu, nahlíží do svých výkresů, pak znovu na koberec, avšak modrá se stává zelenou a zelená barva je vyšlapáním změněna na modrou, nebo zmizela nadobro. Kulisák Mansfeld přinesl římsu z krbu na forbínu a zazpíval. Pasol Jano tri voli, u hája. A stařenka zatleskala ve druhé řadě, kulisák si to zamířil s těžkým břemenem rovnou na skupinu klečících mužů, šlápl mistrovi na lejstra, tak tak že ten stáhl prsty. Jevištní mistr. Avšak přesto tvrdím, že to křeslo bylo správně! Ale režisér i inspicient zapanáčkovali na zadních a současně volají. Dokaž to! A odhrnula se oponka a vyšel zástupce jevištního mistra, maličký Nohava, brýlatý, zasněný, ale důležitý, a zvýšeným hlasem. Když dovolíte, tak to řeknu. O premiéře bylo křeslo takhle! Vedeme-li vzdušnou čáru od pravého rohu nápovědovy budky na levý sloup a přímku od levého rohu nápovědovy budky na stožární žebřík, tak v průsečíku je přesně místo, kde má stát střed křesla. Opěradlo toho křesla má potom jít rovnoběžně s kašírovanou mramorovou deskou krbu, kterou právě odnesl Mansfeld. Jak se dívám, tak to křeslo bylo dneska opravdu posunuto dvacet centimetrů doprava! A odvalila se překvapivě budka osvětlovačů, pak jako z ponorky se objevil do půl těla osvětlovací mistr a pravil. Ano, proto taky Othello byl mimo světlo! A zase zmizel, jeho prudce osvětlené prsty zaklaply budku. Režisér těžce poklekl na koleno, kulisáci teatrálně přiskočili a za lokty a podpaždí mu pomohli na nohy. Oprašuje si kolena režisér odcházel, zdrcený a teskný. Zkazili jste mi představení. Je to bolestný. Inspicient skřehotal vítězně, kulhal do sufit a jásal, poražený jevištní mistr dál stál na čtyřech, odlesk jeho bitých lejster jej osvětloval zespoda, pak dál se po čtyřech procházel tím gigantickým černým plátnem Juana Miró. Čalouník odtrhl kraje koberce, z druhé strany to samé udělal kulisák Paša, dva mladí kulisáci, kteří se zaškolovali, vzali proti rohy koberce a na dané znamení klusali a přehrnuli ten ohromný koberec do středu a docela pohřbili svého jevištního mistra, který se ve tmě tkaniny a prachu pytloval, kýchal a volal. Já jsem tady, podejte mi baterku! Ale všichni kulisáci se seběhli a jeden přes druhého volal. Neměli bysme ten koberec vypráskat? Kam nám zmizel náš mistr? Mistře! Kde jste! Kulisák Mansfeld se postavil na forbínu a zaclonil si ústa obrovskými dlaněmi. Mistře, ozvěte se! A venkovská stařenka tleskala a svíjela se smíchem. A zpod černého koberce po čtyřech se vyhrabal jevištní mistr a pořád na čtyřech volal. Kdo mne sem zahrabal? Kulisáci ale už každý byl u své práce a v pohybu volali. Kdo? Váš zástupce, Nohava! Mistr se vztyčil a na usmířenou prohlásil. To vás zachránilo, ale víte co, já vám píchnu! A zase všichni kulisáci odložili to, co měli v rukou, seběhli se, poklekli teatrálně kolem svého mistra a sepjatýma rukama prosili. Všechno, jenom to ne! My chceme dneska bejt dřív hotovi. Nám stačí, že nás zdržuje Nohava! Kulisák Mansfeld přistoupil na sám okraj forbíny, zaclonil si mocnou dlaní ústa a svěřoval hledišti svůj vnitřní monolog. Když pracujeme sami, tak postavíme komedii za tři hodiny, ale když nám pomáhá mistr, tak za hodin pět. A ještě nám navrhuje zlepšovák, abysme vypráskali všechny nožky a všechny' sufity a vyluxovali koberec. A zástupce mistra Nohava. s rukama v pase volal. Dva kulisáci k tahům a spusťte mi tah číslo tři a devět! A dva záškoláci zmizeli u tahů a od stropu z černých nebes se snáší sufita, jak černá sametová emailová barva se velebně na sebe vrší samet nožek. Nohava, který má radost sám ze sebe, volá. A převěsíme sufitu z trojky na devítku a nožky z devítky na trojku! Kulisák Mansfeld nese hravě těžký sloup a sám pro sebe si jakoby říká. Jestlipak ten Nohava něco dělá? Kde zase vězí? Jevištní mistr stojí u hasičského žebříku, hlavu opřenou o železný šprycl, osvětlovač sestupuje po tom žebři, teď lehce šlápl jevištnímu mistrovi na hlavu. Ale otevírá se mocnou ranou víko na podlaze, otvorem do skladu nábytku kulisáci z ruky do ruky si podávají nábytek z Othella, který mizí ve sklepení. Pak nahoru opačným postupem vytahují všechno to, co je potřebí na Cida. Pak se staví šikma, ze dvora a průvanu se nosí těžké překlady, přes které se přehrnuje ten slavný černý koberec. Kulisák Mansfeld, plná ústa cveklíčků, kladívkem přibíjí vytažený a stále napínaný koberec, cveklíček za cveklíčkem, zase hrábne do těch hřebíčků v bedýnce, plná ústa hřebíčků, cveklíčků, drmolí do prázdného jeviště. Ten zástupce jevištního mistra, Nohava, je vzornej kulisák, když leží doma v posteli, od stropu mu dál visí celý naše provaziště a z pilnosti si opakuje, co na kterým tahu visí. Kdepák, já nemůžu bejt nikdy vzornej kulisák, protože mně doma od stropu visejí jen samý nahatý sexbomby. Ale! Vyplivuje všechny cveklíčky z úst a volá. Tady se hrozně krade. Už měsíc pohřešuju stoleček ze šatny! Zástupce Nohava přistupuje na forbínu, brýle se mu třpytí, je zasněný, ale vědoucí. Volá tak, aby to všichni slyšeli. Můj milej, ty myslíš ten stoleček, co hrál v Marjánce? Kulisák Mansfeld. Právě ten! Stařenka ve druhé řadě si stáhla šátek a naslouchá s nadšením. Nohava hlasitě deklamuje, aby to bylo slyšet i venku, poselství celé Libni. Tak můj milej, ten stoleček není ani v hasičárně, ani v kostelíčku, ale pánové, ten stoleček je u ředitele a jsou na něm kytky! Vychutnav to, co nikdo nevěděl, Nohava kráčí do středu jeviště, hlavičku nakloněnou, vzhlíží vzhůru, zvedá ruce a oči do černého nebe provaziště a volá. Vy dva záškoláci, stáhněte mi tah číslo dvanáct a čtyřku, pardon, čtyřku ne, tam jsou světla, jenom dvanáctku! A prstíkem mrká na sjíždějící tah a láká jej něžně. Tak pojď, malej, pojeď, neboj se, pojď! A kulisáci dál vytahují na obvodu ten velký koberec, cveklíčky jej přibíjejí, je slyšet krásný nepravidelný zvuk kladívek, pak vnášejí zlaté tenké lišty a přibíjejí je na hrany šikmy, zlaté lišty, které rýsují královský palác. Zástupce Nohava sestupuje do hlediště, usedá ve třetí řadě, přehazuje si nohu přes koleno, zakládá ruce do podpaždí a volá. Bude se vykrývat! Někdo k tahům. Spustit devatenáctku, ještě, ještě! Už je to moc, zpátky, tak. Kulisák Paša, ten, který byl tak nadšený Othellem, že kamkoliv přišel, domů, do hospody, na poštu, všude říkal tu samou větu, tu, kterou teď s velkým smíchem pravil, když došel na forbínu. Rodrigo? A z Benátek? Nohava ve třetí řadě dál dával příkaz. Teď vykryjeme světla! Pusťte trojku, ještě kapánek, ještě mrk, dost! A to, co říkal, dirigoval volnou dlaní. A tu byl slyšet ve dvoraně šaten hluk a hlasy, rozletěly se dveře, ve světle od šaten se ve veřejích rýsovaly postavy, rozhlížely se a pak s velkým hlukem a křikem k forbíně přiběhli rozezlení lidé, třásli a křičeli a ťukali na náramkové hodinky. Babičko Zouplnova! Kde jste? Už vás hledáme půldruhý hodiny po všech hospodách! Autobus čeká! Sakra! Vždyť vstáváme ve čtyři, musíme krmit! A stařenka ve druhé řadě pravila. Ale vždyť se ještě hraje. Kde.jste? Tohle jednání bylo nejhezčí. Avšak venkovský zájezd už vedl babičku Zouplnovu hledištěm, vedli ji pevně za paže a sukně, vyvedli ji a naložili do autobusu, houpací dveře se za nimi pohybovaly, slábly v průvanu jak černá křídla zavržených andělů. Na jeviště vešel Zdeněk Kutil, tvář pořád od tělky, která se nedala stáhnout vazelínou. Kdo zejtra nese to královský křeslo? Povídám. Já. Zdeněk Kutil, král, mi položil ruku na rameno. Tak hele, já hovno vidím, je to cesta do ouplný tmy, ty tam neseš to křeslo, tak já se tě radši chytím. Kulisáci zívali, bledí, zsinalí odcházeli do šaten. Král Kutil zvedl obě ruce, jako by se vzdával, vycouval do vykrývacích nožek. Zástupce mistra Nohava se teď posadil ve třetí řadě uprostřed a pozorně se díval na scénu, nic mu neušlo, všechno bylo vykryté nahoře a z boků, spokojeně po několika minutách si přikývnul. Pak odbočkou přeskočil na forbínu, zmizel v zákulisí, pak nejdřív se do černi vynořily dva žluté žebříky, nakonec ale to byly štafle, pak ještě Nohava přinesl kbelík s vodou, kartáč, který namáčel ve vodě, odstřikoval, vylezl na ty žluté štafle a pohybem odshora dolů stahoval z černých sametů prach, aby čerň komedie o Cidovi byla neposkvrněná, zatímco já jsem ve sprše se děsil toho, jak zítra dopoledne o představení pro důchodce nejen že ponesu za tmy veliké křeslo, které musím postavit doprostředka scény, ale ještě mne, kulisáka, bude za pas držet král Kutil, který do té tmy bude packat za mnou.