„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Slavná Wantochova legenda

NECHOĎTE JEŠTĚ SPÁT. Nemá to cenu. To radši si zajděte na krchov a jen tak pro legraci si probuďte několik mrtvol. Dyk stejně na světě nic krom srandy není.
A tak už ťukáte na pří sarkofág a hned prej: Vstávej, ty smrxo, a pověz nám, na co jsi na světě byl? To bysme rádi věděli.
A heleme se, tu ten nebožtík, jak tak už byl zvyklej na diktaturu nebes, salutoval jako portýr a meldoval: Poslušně hlásím, že jsem byl proto na světě, abych se dověděl, že nic nevím.
A vy, přátelé, jste na něj hleděli jako dědeček na voračku. Ani zamák jste mu nerozuměli, ale pak jste chytli vítr a rozřáchali se.
Tolik vás rozveselil ten dobrý mrťafa, že jste mu rozšlapali pro štěstí hrudní koš, až mu srdce lezlo hubou. Jako by se právě oběsil, nebo pásl na neštěstí druhých.
A už jste se odkulili k druhýmu růvku a dynamitovou patronou jste mu nadzdvihli mandle. A hned prej: Polez ven, ty citero, a zabrnkej, cožes zaživa ďála? Ale ta žlutá harfa kostí zůstala na dně a hrůzou se pokálela jedna radost. Do hoblovaček v rakvi. A prej: Milost, páni, celej život jsem hrůzou smrděla, že něco vyvedu. A tak jsem radši nedělala vůbec nic. Že jsem se tolik bála hříchu.
A vy, hoši stateční, jste na ni řvali dolů: I jdi, ty náno. Ty seš ta pravá. A abys neřekla, tak ti nachčijeme vrchovatou vanu. Pořádnou faradizaci vodoléčbu a elektrizaci pro zahřáti.
Je libo Lázně Poděbrady, Sliač, Lázně Velichovky? A zapínali jste se až nad třetím hrobem, nad kterým jste pronesli: Do třetice všeho dobrýho. A taky jo.
Jen jste zarejpli rejčem a ještě párkrát, zafičelo to najednou z špíny: Himlhergot, rovnou mezi nohy, jako zaživa, prasáci. A jako krtek se vyryla ze svaly země kostra a sedla si na rantl hrobu a střásala uhnilý vlasy.
A dejte mi, syčáci, napít. Dyk já jsem ta, která si na počest boží přeřezala žíly z nešťastný lásky. Blbá.
A hned se k vám lísala a rozhazovala kosti. A tak jste se, mládenci, trošku rozehřáli a několika hlty Old Tom Ginu jste se rozparádili.
V jednom kuse jste jí liti do rozprasklé lebky kořalku a volali jste: Hosana, hosana, křtíme tě ve jménu Páně, ty seš ta mrtvola, která se nám zalíbila.
A už jste se neudrželi, chasníčci, a natotata jste kajsršnitem vyrvali ty haksny z hlíny a naložili jste si to na ramena.
A nesli jste ty kosti k biřmování do ulice.
Ale napřed jste jí strhli vyschlou kůži s hlavy. Náhodou o portál hřbitova, jak indiánsky skalp to tam vlálo.
Ale měla sehnout hlavu, nána ta pitomá.
A tak jste se dali, děti, do zpěvu a radostí a žárem rozpálení vráželi jste si kudly do hřbetů a lámali si ruce a žebra na znamení obřadů.
Taky v jednom kuse jste dokrmovali kořalkou ta prožraná ústa a ten nápoj protýkal na žebra a obratle a po nich na pánev a z pánvičky na syrou zem.
Ti šťastní, co byli nabuď, cucali kořalinkou polité prsty. A žebra. A stydkou kost.
Ti vzadu, ti sociálně slabší, ti olizovali aspoň matičku zem, kam kapičky spadly.
Zato zas nebyli nablízku veselým příhodám, protože ta kostlivá, tak jak ji nesli, komíhala pažema porád tak jako o sletě. Hned roztáčela rukama na obě strany, hned pohlavkovala mládence kolem. Chvíli zas jako by máchala prádlo, anebo jako že hraje na klavír. Taky pěkný bylo, když jednomu jako by vybírala vši.
Na náměstí, když průvod zesílil na padesát osob, jste, hošíci rozmilí, vbrnkli tomu chrastlivci skrz žebra prázdnou láhev. A hned jste klopýtli a ta flaška se rozbila nacimprcampr. A hned se šlo veseleji, protože ty střepy porád cinkaly do pochodu a nálada se povznesla jako při pozdvihování. Radost bylo pohledět, jak se pěkně valíte v sevřených řadách, hoši.
A hlavně že jste se nebáli dělati poráde srandu s tou nebožkou.
Vy, kteří jste byli nejblíž, vám se povedl pěknej fór se šlachama. Jak kšandy jste natáhnuli ty ruce a zastavili jste se na chviličku, zatímco trupem šli porád dopředu, a pak jste to pustili.
Kruci, to to zarachotilo, až štěpinky lítaly.
A zase se vystřídal ten, co byl nejblíž, a za pochodu pohyboval té mrtvoIe sanicema; takže to zdáli vypadalo, jako by se něčemu strašlivě chechtala, nebo jako by zívala. Jazyk, brzy, nazývala.
A hned u Husova sboru došlo k prvnímu maléru. Jeden z bratří myslil, že se mrtvá mrcha pošklebuje jeho trojklannýmu zánětu, a tak jak byl od rány, tak ji ji vlepil, až se hlava otočila kolem obratlí.
A ten překvapený chlastoun, co votvíral ty sanice, zapomněl utrhnouti prsty a ona mu dva ukousla. Pane. Jako dvě myštičky ležely za průvodem a čekaly, až je pes schlamstne.
Ale to pořád nepřicházel vrchol. Najednou chuml policajtů a že prej hned jim tu mrtvolu vydáte k tichýmu pohřbení. A po dobrým a natošup.
Ale vy, věrni slavným tradicím, že ne. A když, tak po zlým. Ať poznají laprcajti, co to je historie.
A tak jste se do sebe dali, ale po chvíli jste byli nuceni povolit strážníkům, aby se zmocnili hlavy a paží, zatímco vy jste měli zvostatek. Strážníčci užuž klesali a chtěli zdrhnout pro posilu, ale inspektor, který je vedl, měl v tlamě tý mrtvý zaklíněný svý prsty tak pevně, že je nemohl vytáhnout.
A jak jste se tahali o tu kostnici, tak se ty zuby zakusovaly pevněji. A hlouběji.
Ale vy, chlapci, i vy byste zdrhli, ale vy jste nemohli, protože někteří z vás byli zaseknutí prsty v žebroví.
A tak jste tou příšerou casnovali a ta rozbitá Taška od Old Tom Ginu břinkala jak vo Vzkříšení. Vy na jednu stranu, strážníci na druhou. A v mrtvole to porád praskalo a krc a pro a krup. A pak to prdlo.
Pro změnu strážnici na jednu a vy na druhou.
Z kostlivé se vyvalila páteř s hlavou a inspektorův nakousnuty palec. Tak sklapla ta dáseň pevně.
Ale to už jste uháněli uličkou a nesli nad hlavou každý to, co ukořistil.
Ten žebro, tamten tři, jiný stehenní kost, ostatní radost v očích.
Až před hospodou jste se zastavili, a když jste se na sebe podívali, museli jste se zase smát, hrozitánsky smát, jaký jste to volové. Jak dovedete hrát až do konce s tak vážnou tváří, jak děti, jak zamilovaní.
Sesbírali jste ty zbytky od zábavy, zabalili to do novin a převázali špagátem.
Když jste vstupovali, hostinská myslila, že jste jí přinesli telecí parádu do polívky.
Ale vy už jste na to nemyslili. Třikrát, ó čtyřikrát blažení. Vy už jste měli jinačí plány v hlavě. Něco fajnovějšího rostlo ve vašich šiškách.
Než jste ale usedli, osvěžili jste se několika hlty Old Tom Ginu. Aby se lepší vidělo.
A dali jste se do zpěvů. Prej: Pane, nezastavuj chvění bez větru a nepokoje v našich žlázách.
A hned jste vyskočili a věnčili se girlandami z loňských tancovaček a štětky a pohrabáče jste si zaráželi do drdolu.
A do taktu krkáte, frkáte, funíte a voláte: Raz, dva, tři, raz, dva, tři, ché, ché.
A zase všechno v říji a v tanci a v horečce. Zas víra, že toto je zatím nejlepší v tom slzavém oudolí.
Až uřícení andělé strážní prosí, abyste zabrzdili. Abyste pomejšleli na návrat. Nabízejí reemigraci do ráje.
Ale vy zlatí, to vy znáte, odpovídáte odrhovačkou. Prej: Nevyplňuj naše děravé tváře, Pane, radši dynamit dej k našim vláskům, než abys nás navrátil v ráj. Pardyjé.
A ti hajzlíci, titíž, kteří vás vyháněli prý z Ráje, se chlubí, že stáli v jednom plameni.
Ale vy jim odpíráte: Vy že jste nás vyháněli z Ráje? Chachá. To už jsme tenkrát leželi s rukama za hlavou a ďáli si srandu z Adama. Ne vy nás, ale my jsme Boha vyhnali z Ráje svých kotrb. A jakým kvaltem. A taky jsme mu dali okoštovat jalovcovou holí, aby se tak nenudil aby se ozvláštnil. Vždyť jsme už tenkráte věděli, že život má cenu jen ve vlastní režii.
Ještě jste řekli: Vodpráskněte, mládenečci, i s těma halapartnama a křídlama, než se stane neštěstí, dříve než vám vyšijeme triko, dříve než vám naděláme z prdelí vohnivý pece. Ani jedno poučení není z vás. Na potvoru je to všechno.
To jsme si, volové, nejvíce dali, když jsme zatoužili proměnit si přední nohy za ruce. Krucifix. Dyk už vod tý doby nemáme ty ruce na víc než na svírání smrkanců vět, který se pnou dovnitř a uvnitř jako ten sopel v nose. A nikdy nikdo nemůže už byt jedno. A tak natruc, ať jsme si vzdáleni co nejdál, ó, ó, ó. Proto taky ten žár po škandálu.
Tu se do té samohany vmísil nějaký pán s kravským ocasem v ruce a řval vám do svědomí. No to je mi pěkný. No to je fajn. Ale to potom lítáte a už se nikdy neslepíte, bando. To budete, jak dle řeči soudím, střídavě almarou, krávou a pouliční holkou. Kruci himl. A za každým slovem praštil tím ocasem přes stůl.
A himl. Nezapomeňte, že jste vobčani, občané. Že vás stát potřebuje. Ze má zájem na vaší morálce. Dyk se vzdalujete vod základen. Vzpamatujte se, dokud je čas. Pár vteřinek a proměna bude dokonalá. Smiřte se s andělama strážnejma. Polibte jim meče a křídla, pacholci.
A zase prásk a prásk tím vocasem přes stůl.
Ale vy, pijáci Old Tom Ginu, zachovali jste dekorum. Nedali jste se a mleli jste stále tu svou. To že je to právě vono. To po čem stůněte. A to, co vás nutí, že se na občanství vysérete. Že vaše království není z tohoto světa a naopak.
Že taky jeden z bratří se stal koťátkem, druhej mechem, třetí ceckem, čtvrtej cingrlátkem, pátej deštníkem a tak dále a imrvér.
A taky dosvědčím, že s váma nebyl žádnej špás. Kór když se rozteskníte a šramocený tělíčka hovoří s ojíněnou dušičkou, která není. To je lepší jít stranou a dívat se jinam.
A když se rozplašený játra tisknou na písmenka a ony tam nejsou, to to vodnese i Bůh.
Já vás tenkrát viděl jak jste skočili na stupačku jeho fordovky a udělali ten binec. Jak jste křičeli do ucha svěcenýho: Ty seš strůjce našeho pomalýho mizeni. Ty intelektuální původče naší ničemný existence. A my tě za to vosolíme. Pacholku. To si piš.
A svědčím, jak jste byli v tom svatým brunstu, že jste mu volamovali svatozář a chroustali ji jako voslové věnce. A on ani nedutal. Filuta. Jen se choulil do limuzíny a ani cek.
Chlemstali jste mu červenou a zase ani škyt.
Ale jak jste se mu počali dostávat nožema k srdci, poprvé v životě zaúpěl.
A když jste pozdvihovali k nebi ten kouřící se herzový guláš, rozbečelo se to srdce: Odpusťte, přítelíčkové, mi moje viny. Zašel jsem moc daleko. Moc nadávek jsem si nachrchlal skrze lidi. Moc jsem se vodvázal a naopak zase pustil lidi k tělu.
A znovu svědčím, jak jste naházeli do auta nazpátek ty zbytky od mše, jak jste si utáhli opasky a prosili Boha pěstí: Pane, dej nám sílu, ať Tebou dále pohrdáme.
Pane, dej nám vůli, ať Tebou takhle vždycky naložíme.
Pane, přísahej, že nejsi a nebudeš homosexuální.
A on dávaje součástky dohromady říká: Nakonec, hoři, děláte to dobře. Jinak nejsem k slyšení, než urážkou. škoda, že nemůžu jít s vámi sám proti sobě. To by byla teprv sranda.
Ale vy už jste, hoši, na to nemyslili. Už jste byli zase zamilovaní do jiných raplovin.
Močili jste do vytérovanýho pisoáru a zpívali jste si: Když jsem kráčel od hájíčka lesní pěšinou, tak jako byste se zrovna narodili, nebo právě teď všechno zapomněli. Adijé.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 3.8 (5 hlasů)