V noci jsem snil, že jsem motýlem

V kaluži vody vidím oceán, když se plavím po moři, mořím se steskem po rybníčku v kopidlnském Lese, v hromadě písku vidím velehory, když jsem stál na Jungfrau, tesknil jsem po semické hůrce. Nejraději jsem proto doma, kde se mi stýská po hospodě, v hospodě zase myslím na to, jak je to krásné doma a snít o tom, jak jdu do hospody, ve které teskním o krásném domově. Jsem nejraději vždycky tam, kde právě nejsem.

Jsem stromem v lese, větvemi narážím na větve ostatních stromů tak, že navzájem se do sebe vplétáme, zakrňujeme svou koexistencí, to mrzačení jednoho druhým je podstatou lesa. Avšak vrcholkem lze stoupat vzhůru. Směrem ke slunci mám tu samou reálnou možnost v posledních vztažených větvičkách lapat padající rosu a déšť a hvězdy a všechny fáze noční luny. Jsme proletářský les s univerzitně univerzální možností, ve které každý strom je centrem světa. Jsme sbor blažených namačkaných na portálu tympanonu románské baziliky, sbor blažených andělů, sbor namačkaných pijáků u Bílé labutě v Krči, kde každý má jen volnou tu ruku, kterou může zvednout svoji sklenici plzeňského piva.

Do blankytně modrounkého celofánu humoru lze zabalit ztrápené a krvavé součástky denních starostí.

Čisťulinký, čisťulinká, čisťulinké.

Namyšlený, namyšlená, namyšlené.

Od té doby, co jsem byl na operaci, dívám se na lidi jináč. Na dálku už poznám, kdo si drží žlučník, už na dálku vidím, jak se motá cukrář, vidím to jeho ztrhaný voko, tu nemoc sladkou, na kterou se musí jít s váhou a hodinkama v ruce, Poznávám Podle popelavýho ksichtu všechny polámaný játra, poznávám, kdo asi tak do půl roku zhebne, ty voči, co se pořád se vším loučejí, dívají se už na druhou stranu kliky. Vidím, že většina lidí kulhá a vrávorá, vidím ty tiky v nespavých očích, poznávám ruce tisknoucí si štítnou žlázu, vidím vrásky v důsledku vytrhaných stoliček, vidím opatrnost žvýkání umělých chrupů a paradentózy, vidím bolestně našlapující paty s ostruhou, třesení prstů notorických opilců, vidím žehy, které vycházejí z nemocnice uplakané, že tam nechaly manžely, vidím muže, jak kráčejí z komunálních služeb, kde zařídili pohřeb své žehy, vidím jediné zdravé, a to jsou mladí lidé, šťastni z toho, že jsou nemocní žlázami a láskou. Jak to, že jsem to dřív neviděl? Že jsem tedy viděl šatně? Proto je tak málo sebevražd, protože když je člověk u prdele s dechem, začíná mít naději a víru, že rakovinný vřed zmizí, že rakovinou zachvácené plíce ozařováním tu nemoc ztratí, že se stane zázrak. proto ty krásné loučící se oči, které neustále někoho odprošují.

Jaryna se tolik těšil na setkání po padesáti letech všech spolužáků, kteří ostali na světě, a bylo to setkání, ve kterém se jeden každý cítil mlád, a přesto ty ostatní viděl jako starce a stařeny nad hrobem, jeden druhého se děsili, avšak každý měl dojem, že on je výjimkou z toho sboru plesnivých dědoušků a bábinek, tak jeden druhého tahal do ústraní a žaloval nad neblahým osudem stárnutí těch ostatních, a děkoval bohu, že on ještě je svěží a čiperný. tak jeden se vystřídal s každým a tak všichni byli nad hrobem a současně všichni se cítili před druhým mladí. Zlatý hřeb setkání bylo, když zacouvalo pohřební auto, pořád se všichni ptali, kde je veselý a krásný spolužák, kterému říkali Blondýn? Zacouvalo auto, a když vyběhli, zřízenec, taky spolužák, který si v penzi vydělával tím, že byl u Pohřební služby, odkryl rakev a tam ležel Blondýn, opravdu krásný člověk s kučeravými vlasy, ale právě jej vezl od pitvy, včera umřel radostí nad tím, že se uvidí se spolužáky po padesáti letech.

Ze všech nástrojů mám nejraději jehlu. Ta místo hlavy má ouško, do kterého se navlíká nit, a tak se tou jehlou dá teprve šít. Někdy když se koukám do měsíční noci vzhůru, mám přesný pocit, že měsíční svit mi někdo navlíká do ouška v oku mý hlavy. Někdy když zavřu oči, mám pocit, že všechny pěkný myšlenky mi někdo navlíká shora do mozku, a tak se dovídám věci, o kterých nic nevím.

Největší neštěstí, co mohlo lidstvo potkat, jsou moc zdravý lidi. Tak nejzdravější lidi na světě jsou nemocní a plní utrpení.

Nařizuji na případ mého úmrtí toto: Za prvné, že jak se to stane, tak se zavolá do Pohřební služby a po spojení a představení řekne vykonavatel mé vůle toto: Pane vedoucí, přijděte odstranit jednu mršinu. Za druhé, mršina bude oblečena do ošumtělého pyžama. Za třetí, na nohy mi budou dány roztrhané ponožky, protože všechno ostatní se může prodat do bazaru. Za čtvrté, nebude podána zpráva o mé proměně na mršinu ani ve formě parte, ani do novin. Za páté, budu zpopelněn bez kremačního konduktu jak z řad rodiny, tak veřejnosti. Za šesté, zbytky ve formě popela budou rozptýleny bez účasti nejbližších, na místě zvláště odlehlém. Ve vší tichostí, nejraději v noci. To řekl pan profesor Trapl, a kdyby nic jinýho, tak to je čin slov, který je ozdobou muže.

Cokoliv se odvíjí před mýma očima, s tím jsem okamžitě spojen pevnou hadicí jak pupeční šňůrou dítě s tělem matky. Tak se lze nenásilně vbourat do všeho.

Čemu se říká unio mystika, je realita reality, konkrétnost konkrétního. Obyčejný lidský cit, všeobjímající nositel, neverbální komunikace, kterou lze převést do slov. Koktání a zajíkání je počátek správné cesty vnikání do událostí a věcí mimo. Tak všechno to, co je venku, se stává mým majetkem schopným soustruhování v mozku.

Když něco chci a radím se s manželkou, tak ona chce opak: Dobrá! Dám to do mlejna psychoanalýzy, a abych docílil chtěného, říkám a chci jakoby to, co nechci. Ale manželka mne přečte a najednou se mnou souhlasí a tak docílí to, co chtěla ona a já jsem nechtěl. Tak idioti mají přednost a kdo jde na ženu s univerzitním vzděláním, vždycky to prohraje. Tak společnost pomalu ale jistě jde k matrimoniátu a čtyři měšťanky jsou víc než klasický vzdělání.

Dvě úhlavní nepřítelkyně byly má matka a je moje manželka. První mě předala druhé, a obě mne chtěly a chtějí neustále vychovávat a vylepšovat. Tak utíkám pořád z domova a v nejhroznější hospodě je můj domov, ve kterém pořád trnu, že se otevřou dveře a vejde tam moje manželka doprovázená nadstavbou mojí zesnulé matky, tak jsem pod kuratelou dvou žen, které jsem tak miloval, až jsem se s nimi znepřátelil na život a sklerózu. Tak mi nezbylo než hledat záchranu v psaní a literaturou se očišťovat od toho, co mi ty dvě dobře to myslící duše nakukaly do mé lehce diskordantní duše. Nenašel jsem nikdy sílu, abych odstřihl společné prostěradlo a za noci odešel, tak jako to udělal autor koránu Mohamed.

Slabost je moje síla, prohra je moje vítězství, myšlenky na schodech jsou ty pravé myšlenky, které jsem zapomněl říci u soudu, být ustrašený je moje zdatnost, být opuštěný je moje zalidněnost, moje žvanění je moje rétorika, velkoměstský folklór je moje estetika, permanentní opuštěnost je moje dochvilnost, nedodržení slova je moje věrnost. Tak všechny nedostatky a nectnosti jsou mojí magnetickou střelkou, která pořád ukazuje na ctnostnou a krásnou Severku, tichou a nehybnou hvězdu, kolem které se všechno točí. Na nebi každý Ano má proti sobě svoje Ne, avšak miligram převažujícího dobra uvádí všechno do pohybu, aby věčným návratem všechno zůstalo stát - na malou, maloulinkou chvíli. a začalo to znova.

Měl bych být furiant. měl bych být frajer, ale já se životu koukám do očí zrovna tak jako na krásnou ženskou, dívám se na ni, až když mne minula, až když mne přešla. Mě vždycky všecko, co jde proti mně, tak ohromí, tak zděsí, tak svou krásou poničí, že nejsem schopen se tomu podívat do očí, všechno, co mi jde vstříc, všechno je silnější než já, potřebuji se vždycky vzpamatovat, vzkřísit se z lehké mdloby nejen z lidí, ale třeba i měsíc, když se vyhoupne nad nová luka, mne tak ohromí, že nejsem schopen se na něj podívat, musím se dívat nejdřív vlevo, pak vpravo, a pak teprve bezmezně vzrušen se mls podívám do oči, abych po vteřině sklopil oči, jako by se na mne podívala krásná ženská, o které přesně vím, že kdyby mne oslovila, že hned začnu mluvit z cesty, s vykolejeností řeči trvá to dlouho, než se zklidním. Zrovna tak koketuji s větrem obracejícím stříbrné listy, zrovna tak jsem zmaten krásným bažantem, .srnou, která uctivě vstane, když ji překvapím ležet v mé zahradě, první moje touha je odstřelit se od zdroje mého dojetí, utéci a odnést si dojem, který na mne vystříkne láskou na první pohled, zrovna tak když vidím krásného křemenáče pod břízkami. okamžitě se dívám jinam, jsem docela rozechvělý, tak vzrušující je ten praní pohled, tak drahocenný, zrovna tak jako vlnící se pole pšenice, tak jako krásná rtutí potažená kapusta, stébla srhy. To je asi tím, že tím prvním pohledem z lásky do mne vniká podstata toho, co vidím, ale já se tu chviličku na vteřinku stávám, já se vbourávám do toho, co jsem právě viděl. Měl bych být furiant. měl bych být frajer, ale já jsem pokorný milenec ustrašený krásou, která mi přišla v čemkoli vstříc. Proto všechno vychutnávám, až když je pozdě, až pak, až se chvějivé obrazy zklidní. Zrovna tak a docela polekán se na sebe dívám do zrcadla, které stárne se mnou a ve kterém nenacházím ani stopy toho, co by mne opravňovalo k tomu, abych o sobě řekl, že bych přece jen trochu měl být aspoň sám pro sebe furiant a frajer. Na fotografii se taky nejradši dívám jinam, do autu stříkám svůj pohled, a když náhodou se dívám do čočky aparátu, na fotografii pak jsem ten, který jsem, ustrašený, těkající, nejistý pohled, prosící o smilování, nevím proč a nevím zač, moje oči na podobence jsou vždycky, jako bych za minutu očekával trest smrti. A moje matka a moje žena říkaly a říkají, že jak mne vidí, tak že mám tak drzý pohled, že by mi nejradši daly po hubě. Jediná lichotka, kterou jsem kdy dostal od ženských! To ale bylo, teď začínám mít oči syna rabína z Belzu a začínám chápat chasidy aus Gallizien. Halič začíná za karlínským viaduktem, jak řekl před lety Rychlík.

Cesta, cesta, cesta! Na Šumavu mohu dojít, když jsem napřed došel do Modřan! Já to všecko ukvapeně kurvím tím, že jsa ještě v Praze, už jsem na Šumavě, dokonce se už ze Šumavy vracím, zatímco jsem udělal pár kroků. Špatné! Ráno vstávám a jdu spát, začínám mariáš a už skládám karty, jsa zdráv už jsem v nemocnici, jsa živ už si připravuji poslední pomazání, špatné. Každou minutu očekávat zázraky, to bylo a mělo být moje kafe. Jedu autem z Kerska a už parkuji v Praze a moje jízda je každým kilometrem vystlána havarovanými auty mého auta, každý strom a telegrafní štangle je přeražena mým vozem, tak jedu a zrovna tak i kráčím tunelem, který je vyšňořen kronikou mého konce, v tichém lese bývám každou minutu zavalen utrženou větví, pokáceným kmenem, když kráčím v polích, mám dojem, že se domů nevrátím, jsem roztřískán troskami letadla, které letí nade mnou, když uléhám, tak jsem zavalen zřítivším se stropem. Nepřirozená smrt se nade mnou neustále vznáší jako mořská želva v pařátech mořského orla, který, ji upustiv, zabil Aischyla, kterému bylo věštěno, že bude zabit předmětem spadlým shůry, tak se odebral do krajiny, aby kruh delfské věštby se uzavřel, a nakonec čemu se člověk vyhýbal, to jej potkalo tam, kde toho nečekal. Nezbývá než věřit, že všechno se stane tak, jak se to stane, a svému osudu člověk neunikne. Cesta, cesta, cesta, a na ní každých sto metrů mne očekává zázrak, i kdyby to byl zázrak smrti. Ale co je smrt? Hrdlem lahve se překloktat někam jinam, do jiných, možná ještě větších zázraků a dobrodružství.

Největší neštěstí, které může muže potkat, je to, že, gel, má manželku s univerzitním vzděláním, která si usmyslila, že z muže, žel, udělá umělce nebo vynálezce. Taková chce, abyste za dva roky se stal Cézannem, za tři roky Dostojevským, za pět let napsal novou bibli, za jeden rok byl Apollinairem. Pořád, žel, tato žena muže podporuje citáty a příklady, takže nakonec se jevíte jako opilec a lajdák a darmošlap, který promarnil svůj talent, který propil svoji hřivnu. Já mám to štěstí, že moje manželka často nade mnou pláče, že jsem idiot, blbec a opilec a syčák, a lhář a podvodník, nikdy si nepřečetla, co jsem kdy napsal, a když jednou za čas - dík nespavosti - řeknu: Já jsem nějakej unavenej. Tak jen to moje manželka čeká a s chutí zařve celými těmi lety nashromážděný pohled na mne, ve kterém je všechna zdravá nenávist, nepřátelství, které je zdravě položeno mezi muže a ženu, s ohromným pocitem zakřičí na moji únavu: A z čeho! A já si toho pohledu na sebe vážím, je v něm hodně pravdy, protože já ráno nevstávám v půl šestý jako ona, já celý den nedělám jako ona, já v neděli neperu velký prádlo jako ona, já nemusím jít brzo spát tak jako ona, já se opravdu jen bavím, a hlavně se snažím nic nedělat, protože v tom nedělání mi přicházejí vstříc tak krásné obrazy a tak veselé události, že sám sebe jimi bavím, a někdy, dík komplexu méněcennosti, něco z těch heců a frků napíšu do povídky, kterou tu a tam zařadím do knížky, protože i já mám komplex nezapojenosti a výčitku, že lidé, aby se uživili, musejí sakra dělat. Hlavně ale, že mám milou ženu a hrůz u z toho, co by mě potkalo, kdybych si vzal ženu s univerzitním vzděláním, která by si usmyslela, že mně bude pomáhat v tý mý pošetilý literární práci.

Jednou jsem v rodinné pohodě řekl matce, hele, máti; mamičko, ty se nudíš, jestli se chceš pobavit, tak já ti přinesu pět balíků korespondence, kterou mi poslali mí čtenáři, a pobavíš se, uspořádáš mi to. A maminka vyskočila, napřáhla ruku a v ní rozevřela jako vějíř dlaň zdobenou pěti prsty a křičela v hrůze. Chceš mě vidět v rakvi? Chceš, abych skočila pod vlak, chceš, abych zešílela a musela zbytek života trávit v Kosmonosích? Všechno, jenom to ne!. To bylo tenkrát a já teprve dneska vidím, že mamička měla pravdu, často mi chodí dopisy mých čtenářů, pod okny a ve sboru mi vyčítají všechno zrovna tak jako moje manželka, které mne odkázala moje matinka. Měl jsem všechny ty dopisy spálit, protože některé dodneska mi chodí vyčítat tak, že se divím, že jsem nezešílel, tak pravdivé ty dopisy nejen byly, ale i jsou, protože dík eidetické paměti si pamatuji všechno, co jsem přečetl, a musel bych si zapálit hlavu, protože dopisy čtenářů už mám ve svém mozku, zmačkané, ale přešlo čitelné v závitech mé šedé kůry, zdobené zvenčí vyhořelými šedinami vroubícími lysinu, ve které od rána do večera a od večera do rána až do mé smrti se ozývá vysoký tón jak v telegrafní štangli.

Když milibary nad Atlantickým oceánem vezmou kus tlakové nížiny nad Kerskem, už napřed - ač zatím svítí slunce - to vím. Jako kdybych nesl putnu cementu na zádech a do hlavy se mi pomalu hrouží boudníkovský hřebík. Jsem o čtvrt metru menší a jako bych kráčel bystrým potokem proti jeho proudu, tak ztěžkly mi nohy. Když milibary si deštěm odlehčí, když strop mračného nebe se jako černá sufita vytáhne do provaziště nebes a zase svítí nejen slunce, ale barometrický tlak jde nahoru a ručička ukazuje dvě hodiny, odlepuji se od země a vznáším se, jako kdybych měl okřídlené střevíce jak bůh obchodu a zlodějů Hermes. Někdy v té šťastné chvíli mám dojem, že jsem tak lehký, jako by moje postava nebyla víc, než kyslíkem nafouknutý balónek ve tvaru mé figury, že moje žena může mne vzít na procházku na provázku, že kráčí se mnou polesím a já se nad cestou vznáším nad vrcholky, na náměstí v Nymburce moje žena se mnou chodí a poškubává provázkem a já se zmítám a tančím vedle Panny Marie na sousoší morového sloupu, jen trnu, kdyby mojí manželce se vyškubnul provázek, nebo ze zlomyslnosti mne pustila, vyletěl bych jako balónky, když o slavnosti stoupají vzhůru a ještě výš, tak dlouho, než je vítr odnese jinam, kde prasknou a cikcak zvolna mé cáry se snesou a zapadnou bůhví kde a kam.

Bojím se událostí, ke kterým mám klíč, raději otvírám šperhákem události, o které se nelze zranit. Co jsem se nakrafal o pohledu do pokojů, kam je vstup zakázán! Bylo by hříchem odejít a nepopsat úděsnou mechaniku voskových figurín, které budí hrůzu, když přátelsky salutují. bojím se událostí, ke kterým mám klič.

Miloval jsem pana Schoenbacha, syna majitele pohřebního ústavu na Staroměstském rynku, kde jsem bydlel, ústavu, který rakve měl ve sklepě a uhlí v praním patře, mladíka, který byl předsedou pražských recesistů, který v oktávě dal natisknout parte svého třídního profesora, že bude v jistou hodinu a v jistý den zpopelněn, který navíc dal natisknout parte o úmrtí ředitele svého ústavu, a který rozeslal úmrtní oznámení profesora všem, kromě jemu, a svému třídnímu poslal jen to jediné úmrtní oznámení ředitele, takže v tu jistou hodinu a ten jistý den, v černém se o prázdninách dostavili všichni profesoři, kteří ke svému zděšení viděli, že přišel i ten, kterému přišli na kremaci. S tím samým údivem se zděsil i profesor údajně zesnulý, když viděl v černém přicházet i svého ředitele, a tak ve všeobecném zděšení zažila Praha krásnou kremaci, za kterou byl sice mladý Schoenbach vyloučen ze školy, avšak tím činem se stal členem pražských recesistů. Krásná je příhoda, když spolek recesistů si najal stěhovací vůz firmy Holan, a spolek vešel do útrob mébláku a zastavil na Václavském náměstí, spustili schody a do průjezdu vždycky dva a dva nesli na rameni tenounký bambus, za údivu zvědavců a policie, aby když vešli do průjezdu, počkali, a za hodinu opět vynášeli ty bambusy do mébláku firmy Holan, podlamovaly se jim kolena pod tou tíhou, zavřeli ta dvoukřídlá vrata, připevnili na řetěz schody a odjeli a zanechali za sebou úžas a zděšení. Krásná je příhoda, když spolek pražských recesistů našel na lavičce úplně opilého Eduarda Basse, a přijeli s méblákem firmy Holan a odvezli spisovatele do Drážďan, kde lavičku i s opilcem instalovali do parku a dívali se a pozorovali, až se Eduard probudí. když procitl, tak žasl, jak se kolem něj hovoří saskou němčinou, žasl, když vstal, že se ocitl v jiném městě, žasl, myslel, že zešílel, tak dlouho, až pražští recesisté mu řekli, co s ním vyvedli za recesi. Z radosti se pak všichni opili, a když se k ránu vraceli, zdřímli si na lavičce. A zase opilého Eduarda zasunuli do stěhovacího vozu firmy Holan a přivezli jej do Prahy i s lavičkou, kterou i s Eduardem vrátili nazpátek do sadu před Wilsoňákem. A zase se zpovzdálí dívali a čekali, co muselo přijít, Eduard se probudil, byl probuzen policistou, a Eduard německy blábolil o tom, že jej do Drážďan přivezli jeho přátelé. Pak přijel zelený anton, ale pražští recesisté se objevili a řekli Eduardovi, že je v Praze, že to byla recese, a Eduard zase mluvil česky, a kráčel pak domů, aby podal zprávu, že je na světě, který pro něj byl nejkrásnější pražskou recesí.

Utkvělé myšlenky způsobují rozpad mozku anebo rozpad mozku způsobuje utkvělé myšlenky?

České rybníky jsou ostrovy v moři země.

Sedím U dvou koček a plavím si játra, přisedne bystrý, ale velice starý člověk, za chvilku vím, že je mu skoro osmdesát, že je kapelníkem v. v., ve Vídni že ještě přednáší na fakultě muziku, povídám, je to pravda, že Strauss složil jediný marš, a to je Radetzkého marš? A s chutí řekl, že ano, je to jediný marš na objednávku, do čtyřiadvaceti hodin po vítězství Radetzkého v Itálii musel císaři odevzdat slavnostní pochod, tak si Strauss sedl, zpomalil valčík Wiener Blut a tak vznikl marš, který každého, vojáka i nevojáka, vzbudí z únavy.

A pak jsme hovořili, plavil jsem si dál játra, a bystrý stařec vykládal o svém koníčku, numismatice, že přijel do Prahy jen proto, aby sehnal pětihalíř z roku 24, český pětihalíř, který kdybych někde sehnal, tak by mi za něj dal šest tisíc korun. Povídám, jak je to možný? A s chutí pravil, že ano, že pětihalíř z roku 25 má cenu jednu korunu, ale těchhle pětihalířů z roku 24 bylo vyraženo jen dva tisíce, a tím to má takovou cenu, že jeden expert mu slíbil dodat ten chybějící československý pětihalíř, že ale teď musel odjet do Moskvy na nějaké školení, a tak ten Vídeňák musí jet domů bez pětihalíře z roku 24, a že je z toho nešťastnej. Myslel jsem si, to by tak bylo krásný, kdyby Herbert von Karajan sbíral mince a kvůli tomu pětihalíři z roku 24 by přijel do Prahy, a jak by pořád byl nešťastnej, že nemá ten pětihalíř, na otázky krasavic, co by si tak přál, na otázky hudebních kritiků, po čem ještě touží. řekl by Herbert sklesle. ten pětihalíř z roku 24, dokud ten nebudu mít, tak budu nešťastnej.

Slyšel jsem vypravovat, jak Dalibor Pokorný, když čekal na Kennedyho letišti na letadlo do Prahy, tak bylo horko a letadlo nemohlo letět, a tak šel do biografu na letišti, a když viděl, jak všichni mužští se udělali komod, rozhalili si košile a rozepjali poklopec na zip, tak to udělal taky. A ten biograf pořád dává ten den to samé, tak každej návštěvník začal sledovat film tak, jak se posadil, někteří odcházeli uprostřed, když uslyšeli, že jejich letadlo je připraveno k odletu. A najednou uprostřed hlediště se zvedla dáma a s ní velký člověk v kovbojském klobouku a drali se řadou diváků, kteří museli vstávat, když napřed si každý zatáhl zip poklopce, a když se prodrala dáma v mušelínových šatech k Daliborovi, zatáhl zip poklopce a současně se zvedl, aby dáma prošla, jenže dáma popošla a nemohla dál, zabrala silou a táhla s sebou i Dalibora Pokorného, kterého vlekla až na konec řady, Dalibor je totiž maličký jak Karel Čtvrtý, jak Immanuel Kant, jak Napoleon, nechal se vléct a pořád nechápal, oč běží, jak

se mohl spojit s tou krásnou a velikou dámou, jejíž manžel, obr v kovbojském klobouku, začal křičet anglicky, ať Dalibor ji okamžitě pustí. a řval potom, že ho zastřelí. ale Dalibor mu odpovídal anglicky, že sám neví, jak se to mohlo stát? A tak se rozsvítilo a přiběhly pořadatelky, a shledalo se, že jak Dalibor zatáhl zip, tak do článků se zasekly ty mušelínové šaty, a tak Dalibor i dáma byli v trapné situaci a navíc ten Američan hrozil revolverem, a tak pořadatelka musela přinést nůžky a Dalibora vystříhat, ten jeho poklopec na zip ze šatů té dámy, zatímco Dalibor a její manžel si vyměnili navštívenky. a pak se omluvili, a naštěstí tlampač hlásil, že letadlo je připraveno na cestu do Prahy. a tak to dobře dopadlo. Ale za rok dostal Dalibor dopis z Ameriky, a tam stálo, že Dalibor je zván na ranč milionáře, to je toho pána v kovbojském klobouku, že už desetkrát ten milionář vyprávěl to, co se stalo na Kennedyho letišti, ale nemá ten dar řeči, a tak že Dalibora zve a posílá mu letenku do Ameriky tam i zpátky, aby přijel, aby sám převyprávěl to, co se tenkrát stalo s tím zaseknutým poklopcem do šatů milionářky. A tak Dalibor tam letěl a byl přivítán a hned ten den a potom několik dnů dalších, vždycky na jiném ranči a s jinými lidmi, přáteli milionáře, Dalibor musel vteřinu po vteřině vykládat, jak se to stalo s tím zipem, a Dalibor se divil, proč ti bohatí lidé řvou, mohou se utlouct smíchy nad tak imbecilní událostí. a pak byl ještě hostem u starosty a zrovna tak byl persona grata, a protože ovládal nejen anglicky, ale i ten americký přízvuk, tak každý chtěl vidět Dalibora a slyšet jeho vyprávění, obzvláště když v hovorech vyšlo najevo, že Dalibor je slavný vědátor, který nejen objevil v Persii medvěda, o kterém se myslelo, že je jen v Himalájích, ale sám ho i v Persii zastřelil a za to dostal řád a pak vyznamenání, když napsal o tom medvědovi studii.

Teďka už vím, proč Seveřané se zkárují do němoty alkoholem! Potřebují si proti barometrickému tlaku přivodit zdánlivou smrt. A tak nejlepší obrana proti stresovým situacím je permanentní uvádění se do stavu bdělé nirvány. Proto jsem pořád ve stavu stresové adaptace a adaptivní stresovosti. Svatý Augustin pil litr oleje jako motorová pila, svatý Hašek pil tři kanystry piva za den, a přesto svým dílem nejeví známky opilosti a úhly jejich textů tvoří výpovědi krajně střízlivé. A já jako štěňátko sbírám drobty spadlé ze stolu mých pánů. Zbědovaná játra, ale milostpaní, ty krásný ledvinky!

Když je člověk zdráv, neusiluje o nic jiného, než aby dříve či později byl nemocen. Když je těžce nemocen, neusiluje o nic jiného, než aby dříve či později byl zdráv. Když jsem nemocen, tak největší lidský statek je zdraví. Poslední vůle je nejcennější lidský text. Blahoslavení ti, kteří každý den si dávají dvakrát poslední pomazání a žasnou, že jsou na světě. To je ten pohled sub specie aeternitatis. Memento mori.

Viděl jsem na trhu v Thesaloniké, jak ten, kdo nakoupil krásná holoubata, každému tomu poslu míru, než jej dal do špinavé škatule od banánů, zlomil a vytrhl peří z letek křídel, aby už nikdy nezatoužila po svobodě letu. áááááá!

Avšak jediný hříbek nalezený hned na začátku lesa dá tolik naděje, aby člověk prohledal celé polesí, i když marně.

Aby byla adaptace, musela být napřed stresová situace. Ale! jsou lidé, kteří aby nebyla stresová situace, neustále jsou ve stavu zvýšené adaptace, pohotovostní čety, protipožární hlídky. Tak se připravují o kouzlo, po držce padat do stresu a tím, i k pořádné, přirozené adaptaci.

Heroizace aktivní pasivity. Schopnost naslouchat a pak si vybrat to, co zazvoní. Až pak, až potom.

Odtajením tajemství vzniká nové tajemství.

Causal nexus je zázrak.

Smrt je dopis psaný bílou křídou na bílou desku, smrt je zaseknutý psací stroj, automat, který vyrábí zmatené zmetky, hrozící neviditelná ruka bez prstů, smrt je pád rychlíku do propasti bez dna, vysypané figurky z letadla, které explodovalo. Do poslední chvíle však je naděje na život. Obavy z toho, že není se už čeho bát. Ještě tento večer budeš stolovat s Abrahámem. Avšak ví Bůh, že bych radši nežral.

Kolařík má dřevěnou nohu, a že je hodný, tak když je zima a přijde návštěva, tak pan Kolařík zatopí tou dřevěnou nohou a ráno si jde na sociálku vyfasovat novou dřevěnou nohu. Posledně seděl u Pinkasů, nohu na stole a nadával, že mu dali nohu o dvě čísla větší, než je jeho bota, tak nožem ukrajoval dřevěnou nohu tak dlouho; až se nakonec vešla do boty. Jednou se pan Kolařík vydal od Pinkasů, kde seděl od rána, do Violy na básničky. Bylo vyprodáno a vrátnej, jak viděl, kdo přišel, tak pro jistotu zamknul. Otevři, poručil pan Kolařík. Je vyprodáno, řekl vrátný. Votevři, řekl hrozivě pan Kolařík, a vzal za mříže a dík svý síle je roztahoval, a mříže praskaly. Vrátný otevřel a řekl plačtivě, pane Kolařík, já ustupuje jen hrubýmu násilí, proti kterému je inteligence slába. A pan Kolařík si vypnul nohu a hroze vrátnému, bez vstupenky vstoupil do Violy a položil si nohu na stůl. A že ještě pil víno, a že naslouchal Jeseninovým veršům, tak se tak zbědoval, že když vycházel jako poslední, upadl pan Kolařík, a vrátný si na něj obkročmo sedl a volal do šatny, Blážo, ihned zavři, já jsem ho zneškodnil, volej hned patról. Blážo, tady vidíš, jak inteligence vítězí nad hrubým násilím. Ale teď je s dřevěnou nohou konec, konec se zatápěním dřevěnou nohou a ohřejvání se nad dřevěnou protézou, je konec s ceremoniálem u Pinkasů, když si pan Kolařík nožem okrajuje novou dřevěnou nohu, aby se mu vešla a padla na botu jako ulitá. To včera, když krásné slečně rozštípal svoji dřevěnou nohu, aby se ohřála, a ráno si šel pro novou, vběhl rozkacený k Pinkasům a křičel, ty mi dali, ty vandalové, hrom do pokroku! A na důkaz odepnul nohu, a když udeřil do stolu, div jej nepřesekl, křičel pan Kolařík, takhle zaskočit nevinnýho člověka, dali mi niklovou protézu!

Když přišlo jaro, bylo ještě zima. A tak se stalo, že před hospodou Hájenka zastavilo auto, řidič se šel na něco zeptat, já jsem jel na bicyklu, Lucinka se hřála na předprsni okna, a tak jak byla zvyklá, když přijelo auto, seběhla a vlezla pod automobil a hřála si hřbet o horký výfuk, ale nějak se tam zapomněla, a když řidič nastartoval auto a kola zabrala, viděl jsem, když jsem se vracel, jak Lucinka vypadla zohavená zpod zadního blatníku, běžel jsem k ní, ale kolo ji odulo do těsné kapsy mezi blatníkem a pneumatikou a byla zpřelámaná, ale blažená, že se ohřála, že se ohřála na svoji poslední cestu, kde se jí přece jen podařilo se ohřát, opravdu ohřát, a tak umírala usměvavá, ty všechny její ustarané vrásky, které z odrostlého kotěte udělaly stařenu, ji tím teplem výfukové roury a motoru zase proměnily v Lucinku původní, tu, která lehávala pod kamny u pana hostinského Nováka, než ji opustil a vystavil přes celou zimu na mráz, aby prvním jarním sluncem se ohřála u motorového výfuku. A já jsem seděl v hostinci a naslouchal, jak hostinský nadává a bere mrtvou Lucinku na lopatu a tam někde za Hájenkou ji zakopává. Tak jako jelen korunovaný parožím, tak každý vidoucí člověk, když vchází do hvězdné noci, je korunován parohy, jejich hroty světélkují hvězdami jak rozsvícený kolotoč. Někdy když se vracím za noci z hvězdného nebe, abych prošel veřejemi, sehnu hlavu, abych dostal korunovaci hvězd do domova. Však zatímco jelen zná rozpětí svých paroží a umí s nimi běhat mezi stromy, člověk zdobený hvězdami nedostane se do veřejí, musí hvězdnou oblohu zmenšit do Popelčina oříšku, mozku, a nosit s sebou všechny viditelné hvězdy a klást si je na polštář a pod zavřenými víčky se jimi znovu kochat, a tu nejkrásnější hvězdu přibít cveklíčkem na čelo milované dívky.

Tím, že jsem neustále děsen tím, co se na mne valí, tím vertikálněji se napřímím, když přival přejde, s tím větším smíchem konstatuji, že napřed musím chodit po čtyřech, aby mne vichřice nesmetla a tak zachránil sám sebe.

Do mého prostěradla se vejde celý svět se všemi svými protiklady. Jedině já stojím mimo a zavazuji a rozvazuji uzel, abych do mého ubrusu přijmul všechen ten svinčík a všechnu krásu, ne nepodoben číšníku, kterému zanechala doprasený stůl společnost, která po hostině odešla a zanechala kromě kytice uprostřed zmatek všech zbytků jídel a pití ve formě talířů a hrníčků po černé kávě, vajglů a popele z cigaret, poházených a zamaštěných ubrousku plných otisků omáčkami potřísněných úst.

Jedna z nejkrásnějších filozofických mší je vynášení močůvky a fekálií ze senkrovny. Nikoliv plaše a se studem a rychle, aby sousedé nepocítili zápachy a smrady, ale fekálie se mají vyvážet v kněžském rouchu nebo ve smokinku, fraku nebo diplomatickém zlatem vyšívaném úboru. Tady jsou zbytky slavných hostin, tady je transmutace značkových vín a likérů, tady je všechno, co v kráse a svěžesti bylo konzumováno člověkem, tady je počátek metamorfózy, té velké mše, na jejímž začátku jsou fekálie a na jejímž konci je transubstanciace, aby všechno se ocitlo na kruhu zákonů a opět se dostalo tam, odkud to vzešlo.

Pro psaní je nejpoučnější pohled na houbičky, které rostou v očarovaných kruzích. Nepravidelné kruhy vyšívané skoro stejnými houbami, řetěz asociací, který harmonicky postupuje, jako hejno hus nebo ptáků letících do teplých krajin. Řetěz, jehož každý článek je schopen zastoupit celý řetěz. očarovaný kruh, pohled na klikatou trať lokálky, kterou projíždí dlouhý vlak, jeho vagóny se sebe dotýkají něžnými nárazy, které přivozují jeho pohyb.

Ze všech měsíců je nekrásnější listopad, listí padá, člověk je plně v rajónu smrti a umírání, v půl páté odpoledne se už krásně stmívá a ráno v půl osmé je ještě tma, za starých časů chodili věřící na roráty ráno za mlhy, které zvyšovaly půvab zhebnutí, chandry a melancholie se vláčí dešti se sněhem, bělost sněžná zvyšuje vykostěnost odlistěných stromů, je krásný čas prosincový, kdy je to ještě horší, i když Martin přijede na blátem grošovaném koni, rozhazovačný dobrý Mikuláš je světlým bodem prosince, a potom už se pečou zázvorky na vánoce a keksy a perníková kolečka, a dárková horečka zastíní nečas a najednou uprostřed zimy a bláta je tady kosmické narození Ježíška, ta veliká naděje, kterou sílí Nový rok o slepičí krok a pak najednou jsou tady zabíjačky a Hromnice o dvě více, a pak je tady masopust a pouť ke svatému Matěji, a to už se rýsuje v kalendáři, kdy budou velikonoce, a je tady Bílá sobota a vzkříšení, a to už dávno jívy a osiky kvetou v podobě kočiček a dlouhých třepení a franclí osičích, a to už je tady doba setí a najednou jsou tady čarodějnice a ohně, a pak jsou najednou fialky a konvalinky a to už dávno odkvetla čemeřice a zničehonic je tady uprostřed v mé touze květen a jarní povodně, a pak je čas chystání se na dovolenou a postávání na devizové přísliby a nejistota výjezdních doložek, a pak je čas návratu z dovolené a už je člověk zase nasraný, že bude zima, a tak sedím uprostřed listopadu a raduji se ze všech fází roku, které vytáčím jak čísla telefonu na tom samým přístroji, té samé kružnice zdobené čísly, protože čím více se vzdalujeme, tím více se vracíme, abychom zase stáli na tom samém místě. Kdysi jsem prchal, ujížděl a utíkal jsem sám sobě jako bláznivý cyklista, který chce vjet si do svého vlastního stínu, protože jsem zapomněl, že na svém vlastním stínu se položím, až budu umírat, až budu spát, až začnu nebýt.

I pokrok má svůj konec, už nelze přidat nic ke koni, nic ke kocourovi, jeho vývoj skončil, tvar a forma jsou vyhmátnuté, jedině lidské vztahy jsou neseny křídly pokroku. Když jsem byl maličký, tak na trhu prodávaly selky máslo, každý mohl prstem urýpnout si kousek a ochutnat, než koupil. Pak bylo to revolucí, že krajsfyzikus města nařídil, že prst je nehygienický, že je třeba jen nehtem urýpnout kousek másla na ochutnávání, vyvinuly se u kupujících žen jeden dlouhý nehet na ochutnávání másla, ale i to bylo překonáno a shledáno nehygienické, že musí mít, kdo chce ochutnávat, nožík. Tak nožíři měli kšefty s nožíčky na řetízku a kupující ženy ukrojily kousek, chutnaly, některé žehy nikdy nekoupily, jen ochutnávaly a tak s houskou se najedly. Avšak i to bylo shledáno nehygienické. nyní se kupuje máslo ve staniólu, už zabalené, zmrazené - a to už zůstane do konce lidské společnosti.

Kočka má koťata asi na šesti kódech. Jeden je na čas krmení, druhý na přivolávání, třetí na rychlé mizení, čtvrtý na stavění se mrtvým, pátý milostný kód na siestu, šestý kód že je čas jít spát. Tak jak se posunuje západ slunce, jen jeden bažant má krásný teskný kód, kterým všem ostatním bažantům oznamuje, že skončil čas pastvy, že je čas hřadu ve větvoví, čas jít spát. A já nemám žádný kód a žádný řád, jsem samoten, avšak ne opuštěný, protože vnímám jedině tak všechno to, co se děje kolem mne, jsa reklamním zrcátkem kulové plochy nabité krajními událostmi všedního dne.

Chytrej blbec, poslal jsem ho pro šest housek a on přinesl čtyři, tak pak šel pro ty dvě housky a vrátil se až druhej den, že housky nikde neměli, chytrej blbec. Specialita dne: houska mazaná jemně mletou žemlí.

Humor a smích je největší poznání, tristní událost se mění v událost groteskní, nadtexty a podtexty anekdoty. Všechno, čeho se děsím, pod úhlem grotesky se mění v humor. Sub specie aeternitatis je všechno žert, šprým. Každá událost zdvižena ze svého základu je hodna smíchu bohů. Bohužel, antičtí bozi odešli, zůstal po nich jen člověk. Bohudík.

Tím, že všechno si hrozně vážně beru, každé maličkosti se lekám, tím mohu za chvíli ty miniatury lhostejně proměnit v nic. V cedníku události mi všechno nakonec protéká a zbývá mi jen cedník v mozku, cedník v srdci. Láska ke všemu, co mne míjí, mi dává zakoušet nekonečno a věčnost. Nadšení pro světlo, které mi září kolem hlavy, aureola. Gruntovní otázka být zasažen světlem či nikoliv. Morek mých kostí a můj mozek fluoreskují, poznám to podle chůze, kterou kráčím, těkám z místa na místo, nesa s sebou pořád ten pevný bod, centrum světla a světa. Opustí-li mne toto světlo, pohasne-li na chvíli, i když září slunce, jdu ve tmách, stáhne-li se knot té mé rozsvícené lampy, ač je den, tápu s napřaženýma rukama, jako bych kráčel bezměsíčnou nocí.

Jsme zvířátka zahnaná do kouta, to je naše jediná jistota, do metafyzického kouta, utloukají naše mladé myšlenky, podstata mateřství je chránit své mladé. Tuleni zahnáni do kouta se k sobě tulí. Krásné jméno: Tulina.

Tak na podzim plně zažívám léto a jaro a zimu, tak v zimě plně okouším jaro a léto a podzim, na jaře mám plný zážitek zimy a léta a podzimku, a v Létě hmatově vyžívám zimu s jarem a podzimem. Teď jako šedesátník předebíhám rád sebe sama k smrti, abych tam našel svoje dětství a jinošství a mužný věk. Příroda opisuje kružnice a tak stojí na místě a vykonává jen zdánlivý pohyb, protože kráčeje dopředu neustále se vracím, tím, že slavím návraty, dívám se na sebe z veliké výšky, dívaje se z veliké výšky ztrácím podobu, tak jako ze Skylabu Země je rotující minerál bez jediné lidské stopy. Býti bez lidské podoby je humánní nelidskost, nelidskost je transcendence, transcendence je oslavou člověka, který ztrativ se, našel svoji kotvu ve vesmíru a tak, ač umírá, je mimo nebezpečí smrti, která už se jej netýká.

Podstata dobré literatury je to, že není třeba literatury. Býti kdekoliv doma je vrchol, který ctím a cítím, ale kterého nemohu dosáhnouti. Alespoň jsa doma pod sluncem s kocoury a břízami a borovicí s potůčkem, jsem kdekoliv. Se stromy směřuji a hledám vertikálu k nebi a hvězdám, potůčkem sleduji horizontálu, která odtéká a plynule přitéká, a s kocoury se účastním sladkého snění a dobráckých her, abych večer se stáčel do klubíčka a rovnal si místo prostěradla pod sebe svůj černý stín. Jsem ctitel slunce, které mne živí a vrhá na zem můj stín.

Cokoliv jsem napsal, jako by to napsal někdo jiný. Dokonce mám z toho hrůzu a už to nikdy nemohu číst. Přede mnou se otevírají nové možnosti nových obrazů, nových dobrodružství. Jsem těhotný otec.

Abych mohl mluvit, musím být zakřiknutý, abych mohl býti drzý, musím být napřed devótní, abych mohl býti statečný, musím býti napřed zbabělý, abych mohl býti pravdomluvný, musím napřed lhát, abych mohl být věrný, musím být napřed věrolomný, abych mohl býti dobrý, musím být napřed zlý, abych mohl být vědoucí, musil jsem napřed být hloupý. Přesto se považuji za člověka, který je k nezničení. Nakonec vždycky vítězí ta druhá řada, i když je pozdě. Avšak ono není nikdy pozdě. Kterak bych se sestrojoval? Volil? Rozhodoval? Kterak by mohla vzniknout má hlučná samota?

Nervózní člověk, ale jak! A lítostivej! Jak šel do hospody, vždycky incident, tak u Buriánků vběhl do kuchyně, a než se tatina rozhlídnul, tak rval a chtěl strhnout na sebe cele] ten příborník se všemi talíři a šálky, skoro malým obchodem s porcelánovým zbožím, a tatina vyskočil a mamina taky, a zase se opírali a řvali, opírali, aby nestrhl ten kredenc, síla proti síle, už už se to sypalo, ale tatina, bejvalej zápasník, přece jenom přetlačil ten kredenc nazpátek a tak pan Kvíz se utišil, ale ne na dlouho. Zničehonic, když tatina řekl, co jsme si, vodpustme si, tak ten Kvíz skočil, a než se nadáli, tak šmejknut tak tím sporákem, že vytrhl roury, a hned kuchyně byla plná sazí a čmoudu a tatina a mamina kuckali tím dýmem, ale pan Kvíz se kuckal smíchem, a to byla kamna, sporák, když jsme přiložili a odeběhli k troubě, tak už zase jste museli běžet nazpátek ke dvířkům a přikládat, sto obědů se tady vařilo a teď ty roury chrlily kouř, a tatina se vypotácel na chodbu a volal, Pepo! A přiběhl takovej chasník, rovnal se v ramenou a povídá, copak se děje, tatínku? A tatina ukázal na Kvíze a Pepa řekl, tak já jsem řezník, ale dostal hroznou facku, až upadl na chodbě, a letěl do kuchyně a do toho čmoudu a tam se ztratil. A tak Kvíz stál na prahu a tatina s maminou i Pepou vběhli do kuchyně a radši se tam zabarikádovali, hosti hned běželi pro četníky, ale četníci dostali facku na prahu od pana Kvíze, tak ho strhli a pod smuteční vrbou mu nakopali, tak mu nabili, že ho museli nést na stanici v neckách, ale tam se pan Kvíz probudil a jedním kopancem prokopl umejvadlo a druhým kopancem protrhl vedení a stříkala voda a za chvíli všechno plavalo. To je takovej částečnej portrét pana Kvíze jako povahy lítostivé, jináč byl dobrý natěrač, ale co se mu nestalo, když vožralej natíral pro československý dráhy šraňky? Musel si postavit čtyři patříčka, aby to mohl natřít, a když vylezl na to patříčko, tak spustili šraňky, a tak za nima běžel dolů, a když udělal několik tahů štětcem, tak zase mu šly šraňky nahoru a pan Kvíz za nima po žebříku, a tak běhal nahoru a dolů, a byl prvním natěračem, který natíral šraňky jak ztopořený, tak zavřený, akorát že těm šraňkům děsně nadával. Lítostivej člověk.

Kdo žije v přírodě a s přírodou, trvale se přiblble usmívá. Nejdříve zahodil kravatu a městské šaty, pak zahodil biograf a televizi, nakonec zahodil hodinky. Zahození hodinek je počátek vstupu za plátno přírody.

Tak jako člověk se sytí přírodou, příroda se krmí člověkem. Požíračka lidského masa a kostí pietně vytváří humus jistě šest metrů do hloubi, humus, který je neustále doplňován, aby se vykrmila flóra. Neviditelný stroj v neviditelné fabrice. A lidské zápachy, které pokládáme za vůni. Znoj, dým, mlha, bludičky.

Že prší, ať prší, nad deštěm a jeho mračny svítí slunce a to je krása krás, moralita morality, nad kterou nic není. Co ze země stoupá, to zase k zemi padá, tak jak to poroučí slunce a gravitace. V deštivé listopadové noci vidím všechno zalité sluncem, detaily viděné poprvé.

Nedělej machra a jdi do prdele! Zvolala pohoršená učitelka na svého manžela.

Kdes byl, když hřmělo?

Když obracím rýčem zem, jako bych si vkřupnul rýč o hrudi, když motykou okopávám zeleninu, jako bych si motykou tloukl do hlavy, když zalévám záhony ve slunci, jako bych stál v prudkém dešti, když zatloukám kůly k rajčatům, jako bych si do srdce vrážel kůl, když řežu vrbové proutí na dynovačku, jako bych si uřezával prsty. Každé moje jednání se mi vrací a tak jsem každý den svědkem a příčinou svých dramat. Spasen budu jedině láskou ke kocourům, ač bych je každý den nejraději zastřelil. Ovšem kdopak by nechtěl zastřelit Boha, kdyby byl k trefení?

Když jsem k narozeninám svojí ženě koupil v Hradištku hrob, přála si ještě, abych ji uvedl do společnosti. že už toho má doma dost. Tak si vzala ty nejkrásnější šaty odněkud z Ameriky, červený jako křídla nějakého asijského motýlka, s modrými blesky, a já jsem se uvolil, že si vezmu kravatu a ten samý kapesníček jako ta kravata, to se teďky nosí, a uvedl jsem ji do společnosti ke Dvěma kočkám. Jen jsme si sedli, tak dojedli jézeďáci koprovou omáčku a pospíchali do Národního divadla a já koukám, že nechali pět knedlíků a dostatek omáčky, přistrčil jsem si talíř a s ohromnou chutí jsem to dojedl a pochvaloval jsem si, jak se tady dobře vaří, a žena byla rudá, odsedávala si ode mne a bylo jí hanba. Pak byl box volný a najednou se tu vzal takový stařeček, miloučký, ale měl mokré kalhoty, moje žena, když se optal, jestli je tady volno, řekla že ne, čekáme přátele, ale já, abych uvedl ženu do společnosti, tak povídám, ale dědečku, jen si pojďte sednout, sedněte si vedle mý ženy, vy jste v životě hodně zkusil, že?Ale stařeček řekl, že nezkusil, ale hodně pil, když byl mladší, tak byl pořád napitý pivem, že když si srazil palec u nohy do masa, nebo když se řízl do prstu, tak z něj nejdřív vytekla pivní pěna a potom kapánek krve. A liboval si dědeček, že teď už přece jen tu jsou úroky za ty pijatyky v mladších letech, dřív musel mít dvacet piv, teďky už stačí tři piva, aby byl namol. a nádherný na mým stáří je, že když já vypiju, milostpaní, tří piva, tak jich vyčůrám pět, řekl a pak se napil a pivo mu z vousů kapalo na ty zelené plísňové kalhoty. A tak jsem u Dvou koček uvedl ženu do společnosti.

Za takového smutného rána vrzla branka, a jak jsem viděl mezi smrčinami ten smuteční průvod, bratra a švagrovou, věděl jsem hned to, co mi přišli říct, že matka zemřela, že se jí rozskočil mozek. A sotva to řekli a objali jsme se, hlavy před hlavy jak pivovarští koňově o polednách, slyšel jsem, jak na vystlané posteli má strašlivý průjem černý kocour Švarcvald, po květinové přikrývce, do peřin a na zelený kovral. Chtěl jsem kocoura bít, ale pak jsem se usmál, protože kocour za mne si roztrhl roucho na znamení smutku, a já, abych se odreagoval, abych nemusel myslet na poslední den matčin, na poslední hodinku, na minutu poslední, zaprával jsem pokrývku, stáhnul povlak a zapíral postel, za hodinu, když jsem pověsil do větru to prádlo, ten stesk a žal ode mne odešel, ten praní bol, to první trauma, když odejde ze světa maminka, a tak jsem zklidněl, pohladil Švarcvalda a jako vždycky, než jsem došel k potoku, Švarcvald mne předeběhl, dvacetkrát k potoku a dvacetkrát nazpátek, tak jak to měl ve zvyku, postavil se na zadní a já jsem se dvacetkrát tam a dvacetkrát zpátky sklonil, vzal Švarcvalda do náručí, vypadly mu pojistky, přitiskl se ke mně krčkem, já k němu a tak se kruh naší lásky dvacetkrát tam a dvacetkrát nazpátek navazoval a opět rozpojoval, tak sladké to bylo, že unio mystika mezi mnou a kocourem vždy začínala znovu a nanovo, tak krásný je ten vztah člověka ke zvířeti, mne ke kocourům, ke Švarcvaldovi, který, ač nejpitomější z těch tří koček, byl vždycky schopen nejkrásnějších citů, nemohl beze mne žít. Za to, jak roztrhl roucho na znamení smutku ze smrti mé máti, jsem mu posloužil k smrti. Chřadnul, už ani nemohl povyskočit, musel jsem jej zdvíhat do náruče jako černou utěrku, jako smuteční kapesník, jako šátek venkovských žen, ale hlavičku vždycky přitiskl ke ně, tak dlouho, až nastal ten poslední den, protože Švarcvald umíral hlady, dal jsem ho vedle sebe na zelenou židli, a když jsem usínal, tak jsem mu podal ruku a on se mne držel tlapičkou, a když jsem vyčerpán usnul, probudil mne zatnutý drápek, vytáhl jsem druhou ruku, pohladil mu hlavičku, ale ta už nebyla schopna přitisknout se do dlaně. tak jsem opatrně vysmeknul ruku z drápků, rozsvítil a Švarcvald byl mrtvý, jedno oko měl zavřené, ale druhé hrozitánsky zelené a otevřené, rozjívené a zděšené, roztažené hrůzou nad tím, co viděl naposled. zemřel neusmířen, neusmířen tak jako moje mamička, která umírala ve zlosti z hrůzy nad tím, co z tak krásné dívčiny udělalo stáří. že nechtěla si vzít ani umělý chrup, ani nabarvit si vlasy, stála jako stařena, zbědovaná léty a pocitem nespravedlnosti nad světem, nade mnou, nade vším, protože neměla ani mne tak, jako mne měl Švarcvald, neměla ani Přírodu s velkým P, ani Boha, umírala opuštěná a sama, ač uprostřed rodiny, která měla zájmy jen a jen o sebe. a asi tak to má být. Černý Švarcvald!

Polidštěná příroda je falešná příroda rekreace, skotačení s květinkami a potůčkem, větvičkami kočiček a barevného listí, povzdech: Kdybych mohl tady pořád žít. avšak za týden, za měsíc, už příroda omrzí, dokonce vzniká správný dojem, že příroda na nás nečeká, že je chladná a nepřátelská. Teprve až člověk zůstane v přírodě rok dva, a začne být samoten a tou opuštěností se začne podobat přírodě a začne ji chápat a rozumět jí, začne s ní, v ní a jí žít. Ale nastává ztráta slova a zábavy, nastává mlčelivý souhlas a hudba zvuků a tónů a barev a tvarů. Teprve tehdy, kdy příroda, ač nemluvná, začne k nám hovořit, i když to je řeč a hovor v nás, který k nám přichází z oblasti mimo nás, teprve teď je obnoven ztracený ráj, který ač v člověku, je nelidský, a tedy transcendentní, symfonie barev a zvuků, symfonie Ano a Ne, štěstí a neštěstí, dobra a zla, ve které vždycky nakonec zazní jásavá fanfára velikého ANO, tak jako světlo slunce po zničující smršti. Symbolem přírody je pravodatný myslivec, který ví, kdy a jak se které zvíře nejen má, ale musí zabít, aby v polesí nezahynul, aby neustále byl obnovován řád a pořádek a úměrnost.

Na okřídlené boty smíchu je nejlepší poslední pomazání.

Sakrální vztah k nesakrálním věcem polidšťuje opici směrem k facce.

Věčné světlo hořením z vteřiny do vteřiny si podšívá svoji nesmrtelnost, avšak zvyšuje olejovou krizi.

Kříž vznikl průsečíkem čtyř světových stran, aby kdekoliv na světě mohl být na něj přibit nevinný člověk.

Odvolávám všechno, co jsem kdy řekl, jen abych neztratil duši, ke které ještě nemám klíč.

Kvetoucí louka a já se uctivě vyhýbám kravskému hovnu, nemaje důvod si potřísnit boty. Většina Lidí, jak vidí hovno na kvetoucí louce, nic jim tak nedělá radost jako hup do toho! Charakter.

Začínám stárnout, ráno myslím,co budu dělat večír, v poledne trnu, co bude k večeři, maje sdostatek sil, myslím na to, co bude, až mi síly dojdou, mám ve spořitelně sto tisíc a hynu, co se mnou, až utratím poslední korunu. Zaklínám: kéž mne ovane peruť pábení, ať se starám jen o velkou přítomnost!

V zatáčce naproti Vosmíkovým, tam jak by se šlo na Červenou Báň,, sedí na židli člověk, sedí a sleduje jezdící auta nahoru a dolů, v poledne dají před něj stoleček, jídlo, polévku s příkrmem, on jí, ale přitom sleduje vzdalující se nebo přijíždějící auta s ohromným zájmem, jako by zítra měl jít do nemocnice, nebo včera přišel z těžké operace.

Nejkrásnější na zvířatech je, že když se dostanou do mezní situace, zešílí, obejde je hrůza, která jim propůjčí desateronásobnou sílu, kterou se snaží dostat na druhou stranu neštěstí, které se na ně přivalilo. Ingenieur Pávek, když chtěl síťkou na motýly zmocnit se odrostlého kotěte, nejen že ono protrhlo dvě sítky na motýly, ale stokilový sportovec ingenieur Pávek musel vyhledat středisko, aby jej ošetřili od drápanců a pokousání, zatímco kotě vyraženým oknem ve střeše si obnovovalo ztracený klid. Lasička chycená odpoledne do Hučky, ač bez jediného zranění, se západem slunce zemře hrůzou dík asociaci, jak ona zacházela s koroptvemi a bažanty, tak bude naloženo i s ní. Uváženo, rozhodnuto: zešílet a se sluncem v tlučce umřít, či pokusit se za každou cenu dostat se do ztracené svobody, nebo zemřít.

Na rozcestí stál člověk, velice vychrtlý, díval se na jezdící auta, avšak nevnímal je, díval se kamsi hluboko do času nebo kamsi hluboko do nedohledné budoucnosti, kouřil tak, že si dal dlouhého šluka, tak dlouhého, jako je píseň, skoro půl cigarety vdechnul, a pak se díval posunutým haličským okem a cosi si brblal, a vydechoval skoro minutu ten kouř.

Návštěva vesnice je vždycky ohromující. V kovárně pečou psa, vlčáka, kterého zastřelili do týla, dvacet kilo čistého masa, on byl ten vlčák zlý, hrabal pod plotem a přeskočil plot, v noci vyl, protože mu zapomněli vyměnit včas ostnatý obojek, a jak pes rostl, tak mu ten železný obojek zarůstal do krku a už nešel sejmout, proto byl zlý, celá vesnice si roznáší kusy a kousky vřelého masa, které voní skopovou kýtou s česnekem a děsně prosolenou: Dostal jsem v obchodě na vidličku. Jdu k panu Kurkovi, kterému jsem slíbil knížku, někdo jede na kole a křičí, Umřelo! Vono mi umřelo! Jsem už za plotem, plechové desky mne dělí od pohybující se hlavy po čáře plotu, zelinářská zahrada, brambory, ouška špenátu a světlounce zelenkavé Listy řípy. Z kůlny mňouká tak žalostně kotě, že rostu o deset centimetrů. Co to tam tak mňouká, povídám. Starou kočku přejelo auto, tak po ní zvostalo slepý kotě, povídá pan Kurka, naprasklý úsměv, strnisko plesnivě modré, uprostřed hlavy pěšinka a vlasy jak vousy od temene k uším. Otevřel tmavou kůlnu, na pokosené trávě bylo přikryté lískou od brambor kotě, stálo na zadních a vzpínalo se vzhůru a žalostně už ne mňoukalo, ale řvalo, chraptělo z posledních sil, sten až odněkud z drápků. Slunce otevřených vrat. Pak zase pan Kurka zavřel vrata a chladivá modrá tma zalila kotě. Musí si zvyknout, řekl pan Kurka a pokrčil rameny a měl oči modré jak pomněnky. Taky si musel zvyknout pan Kurka. Taky. Přišel jednou na jaře domů, tam seděla jeho manželka, po paní Kurkové posedávala kuřata, paní Kurková seděla jak egyptská královna, jak říční bohyně Nilu plná postaviček, na klíně držela elektrický vařič, který pořád probíjel do paní Kurkové elektřinu, a ona byla mrtvá, tady je zvykem za chladných dní ohřívat kuřata místo kvočny okolo elektrického vařiče. Pan Kurka si musel taky zvyknout. Povídám, co to ta ženská před chvílí volala, co jí to umřelo, prokristapána, snad ne dítě? Ne, Bohoušku, řekl pan Kurka, vyřezala včera prasátko, ale nepomohla ani injekce, umřelo. Když umře dobytče, je ve stavení smutek. Když umře ale hospodář, Bohoušku, pláče i dobytek. Řekl pan Kurka, co jsem ti dlužen za tu knížku? Chodil sem a tam, očima se mne jen dotknul a už s nimi do prachu dvora. Při, drátěném plotě se vršily hnědé otýpky vrbového proutí, pan Kurka byl košikář. To jsem zvědavý, jak z těchhle suchých proutků bude plést košík, asi to napaří nebo dá do potoka, vzkřísí proutí. Tak já jdu, povídám. Pan Kurka, aby něco řekl a zakryl rozpaky, poznamenal, že tady nebyl Eda Křehňáčů, slíbil včera, že přijde. Paní Ampára pravila: Kterej to je váš kocour, ten kterej sedá u potůčku celý hodiny a dívá se nehnutě do vody? Povídám, to je Švarcvald, nejblbější kocour, který nic jiného nedovede než se dívat celý odpoledne z lavičky do vody a tak docílit, aby potůček, celá ta strouha, cele] ten čas jím protékala beze zbytku. Pak ještě dovede, než dojdeme spolu k potůčku, tak od baráku jde přede mnou a každé tři metry se zastaví, otočí hlavičku nazpátek jako víko kufříčku, zvedne se a já ho musím. vzít do náruče, zavře oči a já si ho přitisknu k tváři a tak minutu jsme spolu identičtí, vlastně jen on se mnou, cítím, jak do mne vtéká, pak oživne, procitne a jde přede mnou tři metry a zase se mu zasteskne, a tak to opakujeme, to naše milování, to vtékání mne do kocoura až ke strouze. Jak říkám, to je nejblbější kocour z těch tří. Nic nedovede sám řešit, ač je nejsilnější, pořád se radí s ostatními, a co nedovede říct sám, vždycky to za něj musí udělat Renda nebo Mánička, taky Švarcvald díky své síle má druhé jméno Cassius.

Když napadl sníh, kocouři měli utkvělou představu, jak odejdu z baráku, tak odejdu už navždycky, střídali se, aby mne hlídali, a tak do hospody mne doprovázeli hlubokým sněhem, tři skvrny, které poskakovaly za mnou a spokojeně čekaly, až zase vyjdu, a že půjdeme domů. Cestou domů jsem musel střídavě některého nést a zahřívat mu tlapky. Doma, když celou cestu nadávali, mi to odpustili a stočili jsme se do postele a spali. Bylo trápení, že jeden chtěl na záchod ve dvanáct a druhý v půl druhé, třetí ve tři, tak jsem vstával jako vrátný hodinového hotelu.

Uvědomění si porážky je počátek vítězství. Ale! Svět není nic jiného než samé vítězství a lidé nedělají nic jiného, než že pořád vítězí, tak jako po srážkách aut na celém světě to vždycky zavinil ten druhý, ne já. Počínám vítězit, že se přiznávám k malérům, které se mi nestaly, beru na sebe havárie, které jsem nezavinil, tak všechny prohry jsou moje vítězství. Nejkrásnější nemoc na světě je zdraví. Většina lidí je tak nachcípaná, že opak je výjimkou. Musí člověk být hodně nemocen, aby pak mohl být zdráv.

Život je trvalá obrana před tím, co přijít musí. Že je tak málo sebevražd, co?

Nemohu se nikdy nasytiti pohledu na hrající si kocoury a měsíc. Docela bezostyšně koketuji se srpečkem drápků nového měsíce. Kde je Austrálie?Ale holčičko, kousek za Mandršajdem, víš? Povídám, zastřel mi kocoura, kocour ležel na podušce, šest kilo, Němec povídá, já ho nebudu likvidovat v loži, já si ho zvednu, šššš, a jak kocour se vztyčil, prostřelil mi holinky v koutě a kocour letěl na plot a na plotě se stačil ještě podívat na Němce, povídám, tak mi zastřel kočku, počkej, povídá Němec, já na ni půjdu zblízka, ale něco mi řeklo, dej si to kolo pryč, ještě že jsem kolo odvedl, kočka se zvedla podle zdi a rána, a bejt tam bicykl, tak jsem z něj měl jen tu trubku, víte, co je to puška a broky, pokropějí všecko, ale kočka byla pryč, ještě že přijela sanitka, tak jsem ji tam naložil a pustili ji v Poříčanech, ale kocour přišel za tejden, dal jsem mu napít mlíka, aby se z toho vzpamatoval, z tý střelby vod pravodatnýho myslivce pana Němce.

Příroda, příroda, pořád ten kolotoč, pořád ta melodická kružnice, kulová plocha, ukazující pořád se měnící výseč, tmavá stodola, kam vyraženým sukem proudí šikmé světlo jak hmatající diagonála bílé slepcovy hole. Vidím pořád ty samé stromy a ptáky a květiny, vidím hydraulickou pumpou hnanou mízu do rozvětvujících se větví, pupence, Listy, květy, plody, napřed nic, potom něco, pak zase nic a nanovo, z ničeho vajíčka, ptáčátka, ptáci, vajíčka, všechno, co vidím, je napřed v semeni, vajíčku, a předtím v ničem, pořád ten kolotoč, pořád ta rotující melodická kružnice vytvářející kulovou plochu, netřeba příliš fantazie a proběhnout svým životem nazpátek do kolébky a z kolébky pupeční šňůrou být vsrknut nazpátek do lůna matčina a lůnem matčiným nazpátek do vajíčka osprchovávaného důkladnou krůpějí, lijavcem semene, není třeba také příliš fantazie a proběhnout směrem dopředu k tajícímu polárkovému dortu, začít sám na sobě uhryzávání masa na kostlivce, a tekutinami býti spodní vodou odplaven a vsáknut do země, v zemi a zemí nazpátek k prvkům, ze kterých jsem zvolna byl utkán, kdykoliv ryji v zahrádce, ryji sám sebe, cítím na prsou, jak se mi do nich zakřupuje rýč, cítím, jak jsem obrácen naruby, abych lépe se dověděl, že všechno se humorem mění v humus. Nepotřebuji ani marihuanu, ani kyselinu lysergovou, ani LSD.

Krásní jsou manželé oblečení ve staromódních šatech a kloboucích, kučírující starou lajdynu nebo starého populára nebo fordku, skoro zrovna tak starou jako jsou oni, kterou si koupili skoro s těma sakama a sukněma a. kloboučkem se zelinářskou zahradou a třešní, krásní jsou starci se strašně starými bicykly, které naposled mazali před čtvrt stoletím, bicykly, které sloužejí dál a dál, dál stojí před hospodami, aby za noci se vracely bez světla, jen podle nebe, aleje nebo lesní cesty nad korunami, krásní jsou lidé, kteří růstali věrni stylu, který kdysi byl vrchol a odešel zadními vrátky, aniž by toho nositelé pozorovali, tak jsou současně směšní a důstojní, potrhlí a zahojení, prostě krásní. Šel jsem listopadovým borovým Lesem v zadumání a najednou bác ho! Přede mne spadnul krásný zelený pták s rozevřeným zeleným peřím, podívám se lépe a on to trs překrásného jmelí. Podívám se, odkud spadl, a v koruně borovice seděl usmívající se mužíček, viděl jsem jen podrážky a kolena a z těch kolen se vyklánějící kousek hlavičky. Pak přitlačila stařenka bicykl a na nosiči bylo deset trsů překrásných ptáků s rozevřeným zeleným peřím. Jsme prosím česači jmelí, řekla stařenka a na karabinku připnula jak zastřeleného bažanta to další jmelí. a stařeček sestoupil ze stromu, na nohou měl obrovské ostruhy, takové, jako mají po telegrafních štanglích lezoucí elektrikáři, vrávoravým krokem šel za směrem prstu, kam stařenka určila, když asi našla další strom se jmelím. Stařeček se kolíbal, jako by měl podrážky opuchlé ještě jedněmi botami z bláta, jak sameček ozdobený vratiprsty v podobě zkurvených železných lyží s bruslemi na tyranskou kličku. Na kmen borovice však stoupal pyšně, ladně. Česači jmelí! Kdopak by se líbal pode jmelím v lese, když jmelí namočené ve zlaté stříbřence a zavěšené na lustříku je poetičtější k líbání. Viděl jsem v Erbu dva stromy, borovici a vedle ní smrk a ten smrk jednu větev vpálil do boku borovice, a ta větev prorostla na druhou stranu, musel to být koitus trvající jedním hybern deset let, masochistická rozkoš z tichého řvaní borovice, která to nemohla oplatit. Pak jsem u Hradištka viděl borovici, jak sváděla před lety zápas, kdo koho předhoní korunou, zvítězila borovice, roztáhla nad břízou pařáty a zpomalila, zakysla její vzrůst. teď vítězí, dělá protektorát nad břízou, avšak když hrom uhodí, uhodí do borovice a ne do břízy. Horší to má dub u lesa obtočený břečťanem, který se modlí, protože když půjde k zemi dub, půjde s ním i ten břečťan. Taky příroda, he?

Děsně jsem zestárl, lžu, kudy chodím, pravdu nevidím, ani skrz bylinky, ani skrz laťový plot nepravd a polopravd, kterými jsem se oplotil. Ale lotr a podjet, který říká svoji lotrovskou a podlou skutečnost, blíží se víc pravdě než pokrytecký moralista.

Maminko, proč nejsou holky kluci?

Modré italské nebe a horko, hic. Polovička května. Tmavozelené prsty smaragdových rukavic na každém konci protrženy světlezelenými nehtíky. Ustříhat ty nehtíčky, dát do láhve a do té láhve líh. Výborný nápoj na prsa a astma.

Pan Soldát přijel pozdě z cesty náklaďákem. Vezl slona z Terstu do Prahy, slon měl cestou hlad a žízeň a stoupl si vždycky tak do rohu podlahy, že auto hrozilo převrácením. Tak musel shánět pití a trávu a chleba. přijel pozdě. A státní silnicí běžel slon a najednou odbočil do polí, a najednou zmizel na poli, kde se říká Na palečku. A když přišli zřízenci z přezimovací stanice v Počernicích, slon se probořil do starého hrobu lidu popelnicových polí. a museli dát fošny a slona ven. a slon, aby nenastydl, tak musel vypít kbelík čaje s rumem. a na silnici troubil a že ještě jeden kbelík s rumem, a zřízenci taky aby nenastydli, tak taky jeden kbelík s rumem. a tak nakárovanej slon a zřízenci si to štrádovali státní silnicí do Počernic. a slon troubil a zřízenci zpívali. a slon je držel chobotem a zřízenci slona za chobot a v každý vesničce si koupili kbelík čaje s pulitrem rumu a zbědovaný se vrátili do stájí v Horních Počernicích. a ještě navíc objevili hrob popelnicových polí.

Dojala mne na věky noha řecké bohyně, ze které zbyla jen hlava a zápěstí, a ta noha, tak veliká jako almara, s tou bych chtěl spávat, s nohou tak velikou jako postel, noha ve zřásněném rouchu, krásná noha plné ženské, v muzeu v Nikósii, odkud jsou vidět ostnaté dráty, které rozdělují město na dvě půlky.

Jsem zasypaný zhrouceným regálem škatulí negace, vzpomínka na přátele sedící v hospodě mne z polohy horizontální vztyčuje do vertikály a zakopávaje o škatule NE, přikopávám je k prahu hostince, až posledním kopancem ji proměním v krabici ANO. S úsměvem vstupuji do lokálu a všichni si myslí, ta kurva jedna blbá asi vyhrál zase milión.

Smích bohů - třesk protikladů.

Vznik a zánik je futrál, ve kterém je uloženo nikání. Vznikání a zanikání je přeříznutá houska namazaná čerstvým nikem. Nikání je to, co jsem já, který jsem ten, který jsem, nik, nikal, nikatel, nikáč, niklík, werden. Býti na vrcholku svých sil, je nikání.

Tříletá slivovice je schopna konkretizovat švestkovou alej. Abstrakcí košíku švestek je štamprle destilátu. Lid má více schopností uvažovat v abstrakcích, než by se myslilo. Zlatá přezka pojící protiklady dělá nositelnou botičku. Posránek věčnosti rád chodí po rukách.

Ozdoba mých šedin je zlodějna a bláznovství.

Příroda jako debilní dítě vystřihuje si nůžkami omalovánky, větvičky i živé koťátko.

Jsem tak zdravý, že se lekám, že jsem hrozně nemocný.

Co je to nespravedlnost? Šíp, který byl určen jen pro mne, mne právě minul.

Polárkový tající dort je symbol mé blízké budoucnosti.

Mateřská řeč je hnojiště, pařeniště, humus, na kterém lze pěstovat květiny mudrosloví a fórů, přísloví a mikropovídek, materiál, ze kterého ve sklenících literatury lze pěstovat všechny formy krásného písemnictví.

Rád jezdím na bicyklu bez držení, rád chodím místo po mostě po zábradlí, místo po chodníku po klandru.

Křečovitostí otevíráme devátou pečeť, šťavnatými nadávkami a necudnými příhodami pootevíráme neexistující nebesa.

Rád se dívám na zapnutý televizor zezadu.

Miluji události, které si jdou vstříc po uhlopříčnách dopisu, takže události se míjí, kříží a každá pak jde ve svůj opak. Zkřížené šavle míšeňského porcelánu jsou symbolem dobré prózy.

Jsem polámaný orchestrion, stržený gramofon, porušená magnetofonová páska, chybný výkon plodí sémantický zmatek, avšak ukažte mi kteroukoliv lidskou organizaci, které se často nestává totéž, i ty nejchytřejší hlavy světa se v gruntu mýlily tak, že jejich celý život byl omyl, stroj, který plodil krásné zmetky, avšak ten chybný úhel jejich pohledu činil jejich život vznešeným, zůstávaly charaktery, i když těch pár vět, na kterých stála jejich morálka, byly bezcharakterní, avšak vzhledem k nekonečnosti a věčnosti jsou všechny systémy a všechny životy nulté, radostné tlachání má stejnou cenu jako univerzitní přednáška, cetkami ověnčený opilec jdoucí z pouti není míň než řády a vyznamenáními ověnčený učenec, který má jedinou cenu, když vědecky zdůvodní pomíjejícnost a krátkost života a z toho vyplývající postulát, radovat se dokud je čas a zabláznit si dokud je milo.

Myslím v jednom tahu na to, nač myslí normální lidé až na smrtelné posteli, každý den píšu poslední vůli, pořád si beru jen to krásné. Na to obludné mám času dost až v rakvi nebo v nemocnici. A přesto mám nohu zlomenou dřív, než jsem si ji zlomil, jsem nemocen, ještě když jsem zdravý, umírám denně, ač jsem na světě, trpím paralýzou, aniž jsem ji ještě měl. Cesta autem je tunelem vystlaným demolicí mého vozu, všechny stromy mají odřenou kůži, všechny patníky jsou vyvráceny nárazem mého auta, do každého vozidla vjíždím, a každé protijedoucí vozidlo do mne jak činely a přesto jedu vesele dál, zanechávaje za sebou v duchu trosky poházené po obou stranách příkopu jako nějaká poražená prchající armáda. Jsem taky dřív ve vězení a ve vyšetřovací vazbě, než jsem byl zatčen, sám sebe odsuzuji ještě dřív, než byl nade mnou vynesen rozsudek, protože všeho jsem se mohl dopustit a tedy jsem se dopustil dík vztahovačnosti, která je mi vlastní. Sám sebe věším za dopravní přestupek, a taky, ač je hluboký mír, prožívám všechny fáze války, která každý den započala. To všechno mne naučila moje ustrašená povaha a velká světová literatura.

Každá dívka, která kolem mne dneska prošla, během několika vteřin se proměnila ve stařenu, každým kýchnutím, které jsem jí přisoudil, odpadlo jí maso z tváří, nakonec si vysmrkala nos a vypadly jí oči, jediným lehkým pohybem jsem jí shrnul vlasy, jak skalp nebo šátek mi zůstal ten copánek v hrsti. Dneska jsem naopak z každé stařeny, kterou jsem potkal, trapoval nazpátek až k děvčeti a proměnil jsem ji tak, jak přesně vypadala před čtyřiceti lety.

Omývám se léčivou strouhou, chrstám na obličej vodu., ale já dobře vím, aniž bych halucinoval, že se umývám destilovanými šťávami nebožtíků, do strouhy s kopců stekly ze hřbitovů šťávy, které každou další rakví jsou z vody tlačeny dál a dál a dál, i když to bude trvat deset a dvacet let, přece ty vody dojdou do mojí strouhy přesně tak, jako přitekly sem ty vody z nebožtíků, které stékaly dvacet let a víc, všechno, co zanechám tady, všechno půjde do země a všechno zemí a v zemi se rozsype mlsáno kyselinami a šťávami a po stranách spádu se zvolna uvede v pohyb, kterým odcházím od místa pohřbení, já vím, že všechny vrcholky stromů, všechny květiny, na každé větvi a listu, všude jsou vzkříšeny zbytky toho, co zemřelo, membra disiecta živí zemi, země do pěti metrů není nic jiného než bývalé mrtvoly lidí a stromů a květin a zvířat, kdopak by se s tím pochovával hloub? To jedině přírodní katastrofy jsou milosrdnější, avšak tady v kraji, když pochovávají na kopci, tak pochovávají do vody, v nížinách se pochovává do suché hlíny, jako by tragédie a dramatu bylo málo za života, jako by člověk málo se dělil o srdce a mozek, jako by málo lámal se vejpůl, aby zachránil co?Avšak já se nechám pochovat, když mi prodají hrob na Velence nebo na Sadské, do země, tam napříč do hrobu, kterým prochází vrchol, musí to být krásné, když se rozlomí rakev a jak na hřbetě osla nebo mezka jednou půlí polárkového dortu bude stékat do povodí jedné říčky a druhou půlkou do povodí druhé strouhy, a moje nohy odplavou Vejrovkou a můj trup Velenskou strouhou dojde do Labe, ale o hodně později nebo dřív? Bylo by nejlíp být pochován na dně Čech, ale já jsem rád cestoval, tak nejlepší by bylo na hřbitově, z jehož vrcholku jedny vody tečou do Sázavy a druhé vody do Labe, abych se sám se sebou setkal u Mělníku Vltavou v Labi a nakonec tak jako všechno, skončil v moři, což je asi tak všechno, co je nejkrásnější na životě, v co doufám, věřím a co vím, že jedině jisté je, jistota jistot, že tak jako já se umýval dneska a denně ve strouze a chrstám si na obličej nebožtíka, tak bude někdo chrstat si zbytky destilovaného mne, krásnou voděnku s dostatkem třpytu a vůně, ve kterou se všechny zápachy mění. Nikdy si neotírám ručníkem tvář, vždycky se nechávám zaschnout. Tak pomazán maskou, teploulinkou vrstvou z bývalých nebožtíků, chodím zahradou, lesem, voním sám k sobě, dotýkám se sám sebe. Smrt vlastně neexistuje. Jsem nesmrtelný. Půjdu tedy klidně do Hájenky na pivo.

Chtěl bych mít dceru, která by se narodila z pivní pěny, když by mne bohové zbavili mužství tak jako Krona, z jehož uříznutého přirození se zpěnilo moře u Kypru tak, že z jeho pivní pěny se narodila krásná Venuše. Ale nežijeme v mýtech, těch krásných legendách. kdybych ale měl mít dceru, tak bych ji aspoň pokřtil pivem a praní rok ji koupal jen v pivě. poslední pomazání si aspoň sám dám. poslední pomazání plzeňským pivem.

Dal mlejn dohromady, tolik peněz stálo nový kolo, průtrž mračen strhala jez, nakácel volší a zatarasil mlejn, musel postavit znova, hřídel se strhala a rozpadla, tu musel vyměnit taky, nemluvím ani o podpěrných Ložiskách, mlýnská vřetena taky nová, na mlýnských kamenech musel obnovit křes a kypřici, vydrakslovat lucernu neboli buben, takzvanou klanici, koše na melivo, rozebrat a znovu sestavit bubnový třidič na přehánění krupiček a koziček. No a když to všecko za rok dal dohromady, bylo to krásný, když ten mlejn šel, ale nejkrásnější bylo, že aby to dalo nějaký užitek, tak nasypal každou sobotu deset deka kafe, a tam, jak je takzvanej výtok krupiček smíšený s otrubami, tam nastrčil ten prázdnej pytlík od tý zrnkový kávy značky Santos, a ten mlejn mu to krásně pomlel, z široka daleka za režijní cenu mlel lidem kafe, byla to krása a ozdoba krajiny, ten vodní mlejn na kafe.

A letos dal dohromady koukolník neboli triér na čištění obilí, aby napřed vyčistil to zrnkový kafe, který předtím vysypal do dřevěný kádě, a z tý kádě se to líp sypalo do násypky, neboli koše na melivo.

Totiž abyste věděli, nad maminčiným oknem byly okna od záchodů v Karlových lázních, a když se tam koupali cesťáci a ožralkové, tak ty špinavý košile a ponožky a posraný podvlíkačky někdy vyhazovali oknem a oblíkli si nový a čistý, a mý mamince to dávalo živobytí, bylo to někdy zlý, když maminka se dívala oknem a nic neletělo vzduchem, ale nejlepší to bývalo ve čtvrtek a pátek, to lidi dbali na čistotu, to každou chvíli něco letělo vzduchem kolem našeho okna a lehounce se zatmělo, takový pohyblivý zlověstný stín, jako by pokojem proletěl velikej pták s průhledným peřím, takovej pták ze skla, někdy jen cimrou přeběhl stín, ne větší než když zavíráte otevřený okno a tabulka skla, kterou prochází sluneční paprsky, tak ta tabulka položí na nábytek a stěnu naší cimry tekutej stín.

U batolete první vzdor, u tříletého konfliktní situace, tak pootočením roste pláčem člověk ke smíchu, aby nakonec zase vzdorem vstoupil do poslední hodinky směrem do konfliktní situace, které se říká smrt.

Na myšlenky se musí jít jako na lov se sokolem, počkat na inspiraci, sundat jí sokolí čepičku, aby pak sokol místo mne chytil do dravých drápů zajíce,

jindy zase důsledně, ale pomocí psů imaginace následovat tak dlouho divokou svini reportáže, až ji uhonit a složit novinářským oštěpem,

jindy zase se položit do loďky a nechat se nést nepatrným proudem potoka protékajícího rybníkem, a z ničeho nic střílet na nic netušící kachny a divoké kačery poezie,

jindy zase lovit říjícího jelena skutečnosti, jen nechat si jej vyjít na mýtinku na nástřel psacího stroje, jindy obráceně, hnát jelena tak dlouho psy fantazie, až zůstane schvácen stát a je možné jej beztrestně zabít, jindy lze po pytlácku lovit tlučkou dravou zvěř, dvě klády srazí vaz nebo zpřeráží hřbet a přidrží zakázané sousto skutečnosti,

jindy, když skutečnost se nám schovala do nory, lze se jí zmocnit fretkou, která nám kousek reality vyžene nebo zakousne, jindy lze přilákat příběh ze zálohy vábničkou, narafičit, aby se chytila na magnetofonový pásek visacího oka, vyptávání použít jako návnady, zrovna tak jako výra, a přilákat jestřáby a sokoly a kulichy melancholie,

lze také na nevydávající jakékoliv známky existence narafičit železa na stezku a za pracku polapit zvěř mezních situací, natáhnout zpeřená zradidla a zradidla z mašlí, která ráno řeknou, kdo tudy prošel a kdo tudy půjde napříště ještě jednou. Všechny tyto nástrahy a pomůcky pro lovce jsou deriváty psychologie a psychoanalýzy i umění, a tedy i hospodských hovorů.

Jako scéna z Mlynáře a jeho dítě, hřbitovní scéna v hostinci, neměli uhlí, tak hosté postávali, dostali ubrus, hostinský v bílém ubruse, manželka v ubrusu, pohybující se zakuklenci se svíčkami, nad kterými si ohřívali ruce, povídám, kdepak máte dítě?A dítě, šestiměsíční děcko bylo stočeno v břiše velkého kamenného hrnce na sádlo, nebo prádlo? Hrnec stál na stole, na dvou cihlách a pod ním se topilo papíry a hořícími nedopalky cigaret, aby se ohřálo. Krásná zima!

Je to krásný hřbitov, aritmetický průměr zemřelých nečiní ani třicet pět let, divím se, že jsem ještě neumřel, žiju vlastně už na úvěr. Voňte růže z hrobů kolem, sladce zde spí nevěsta, v překvapení očekává na Ježíše, na Krista, Anna Nováková, Nanynka, která umřela v dvaadvaceti letech. Šicí stroj, záclona polétává. vůně šeříku, konvalinek.