02. Květen 2008
V roce 1921 jsem strávil několik týdnů
v Hôpital X patnáctého pařížského obvodu. Úředníci
mě podrobili obvyklému výslechu u přijímací přepážky.
Asi dvacet minut jsem byl nucen zodpovídat nejrůznější
dotazy, než mi vůbec dovolili vstoupit dovnitř. Jestli
jste někdy vyplňovali formuláře v románsky
mluvících zemích, víte asi, jaký druh otázek mám
na mysli. Už několik dní jsem nebyl s to převádět
Réaumury na stupně Fahrenheita, pamatuji se jen, že
jsem měl teplotu kolem 103 (39,5 °C), a než bylo
interview u konce, sotva jsem se držel na nohou. Za
mnou čekal hlouček pacientů, až přijdou na řadu,
nesli si šatstvo v ranečcích z barevných šátků.
Po výslechu přišla koupel – povinná procedura pro všechny
nově příchozí – asi jako ve věznici nebo pracovním
táboře. Odebrali mi šaty, pak jsem se chvíli třásl
ve vaně, do které napustili asi deset centimetrů teplé
vody, nakonec jsem obdržel plátěnou noční košili a krátký
župan z modrého flanelu. Papuče mi nedali, žádné
prý nebyly dost velké, a potom mě vyvedli ven. Byl
únorový večer a měl jsem zápal plic. Oddělení,
kam jsme šli, bylo asi dvě stě metrů daleko, a abychom
se tam dostali, museli jsme přejít všechny nemocniční
pozemky. Kdosi přede mnou klopýtal s lucernou,
štěrková cesta mě mrazila do nohou a vítr mě
šlehal do nahých lýtek. Jakmile jsme se dostali na oddělení,
zarazilo mě cosi povědomého, co, to jsem až do pozdního
večera nebyl schopen určit. Ocitl jsem se v dlouhé,
špatně osvětlené místnosti, kterou naplňoval šum
hlasů, tři řady lůžek stály překvapivě blízko
sebe. Odporně a jaksi nasládle to tu páchlo. Když
jsem si lehl, uviděl jsem na posteli skoro přímo proti
mně malého shrbeného muže s pískově žlutými
vlasy. Seděl polonahý, zatímco ho doktor s jedním
studentem podrobovali nějaké zvláštní operaci.
Nejprve vytáhl doktor ze své černé brašny asi tucet
malých sklenic, které připomínaly poháry na víno.
Potom student zapálil uvnitř každé z nich sirku, aby
vyčerpal vzduch a přitiskl ji pacientovi na záda nebo
na hrudník. Vakuum mu na kůži pokaždé udělalo
obrovský žlutý puchýř. Teprve za nějakou chvíli mi
došlo, co mu vlastně prováděli. Říkalo se tomu
"sázení" – léčebná kůra, o které se můžete
dočíst ve starých lékařských příručkách
a o které jsem se až do té chvíle mylně domníval,
že se používá pouze u koní.
Díky studenému venkovnímu vzduchu mi asi klesla
teplota, a tak jsem celé to barbarské představení
sledoval se zájmem, a dokonce i s jistým pobavením.
Avšak v následujícím Okamžiku přešel doktor i se
studentem k mé posteli, posadili mě a mlčky začali
přikládat tutéž sérii sklenic na má záda, aniž by
se namáhali s nějakou sterilizací. Snažil jsem se
protestovat, ale odezva nebyla o nic větší, než
kdybych byl jen pouhé zvíře. Neosobní způsob, jakým
se mnou zacházeli, mnou hluboce otřásl. Předtím jsem
nikdy nebyl na veřejném oddělení nemocnice a toto
byla má první zkušenost s lékaři, kteří s vámi
nepromluví ani slovo, natož aby vás vůbec vzali na
vědomí jako člověka. V mém případě použili jen
šest sklenic, ale poté puchýře propíchli a sklenice
přiložili znovu. Nyní vysála každá z nich asi
čajovou lžičku tmavočervené krve. Když jsem znovu
ulehl, s pocitem ponížení, odporu a vystrašen tím,
co se se mnou dělo, doufal jsem alespoň, že mě nechají
o samotě. Zmýlil jsem se. Na pořadu byla další
procedura – hořčičný zábal – záležitost
zřejmě stejně běžná jako ta horká koupel. Dvě
ušmudlané sestry, už předtím připravily obklad a uvázaly
mi ho kolem hrudníku pevně jako svěrací kazajku.
Zatím se kolem mé postele začali shlukovat muži v nemocničních
úborech a soucitně se usmívali. Později jsem
pochopil, že pozorovat pacienta s hořčičným
zábalem je na oddělení oblíbená zábava. Podobné
procedury trvají obvykle čtvrt hodiny a dozajista jsou
náramně komické, pokud se zrovna nedějí vám.
Prvních pět minut je bolest sice krutá, ale věříte,
že se dá snést. V dalších pěti minutách se tato
vaše víra pomalu vytrácí, ale jelikož máte obklad
zapnutý na zádech, nemůžete nic dělat. To je chvíle,
kterou mají diváci nejraději. Ve zbylých pěti minutách
nastává jakési zmrtvění. Po sejmutí zábalu mi
vrazili pod hlavu impregnovaný polštář naplněný
kostkami ledu a nechali mě o samotě. Nespal jsem a pokud
vím, byla to jediná noc, myslím tím jediná noc
strávená v posteli, kdy jsem ani na minutu nezamhouřil
oka.
Během mé první hodiny v Hôpital X jsem prošel celou
řadou nejrůznějších a často protichůdných ošetření,
což bylo ovšem zavádějící. Všeobecně se
pacientům věnovalo jen velice málo péče, ať už
dobré nebo špatné, výjimkou byli ti, kteří onemocněli
nějakou zajímavou a poučnou chorobou. V pět hodin ráno
přicházely sestry, vzbudily pacienty, změřily jim
teplotu, ale nikdy je neumývaly. Kdo byl schopen, umyl
se sám, a kdo ne, byl odkázán na pomoc některého
z pohyblivých pacientů. Byli to obvykle také
pacienti, kteří roznášeli bažanty a odpudivé nočníky,
kterým se přezdívalo la casserole. V osm byla
snídaně, které se říkalo se la soupe. Byla to
doopravdy polévka, řídká, zeleninová, a plavaly
v ní rozmáčené kousky chleba. V pozdějších
hodinách se vydával na obchůzky vysoký zasmušilý
doktor s černým plnovousem, následoval ho ordinář a houf
studentů. Tady nás bylo asi šedesát pacientů a bylo
zřejmé, že musí dohlížet i na jiná oddělení.
Spoustu lůžek den co den pouze míjel doprovázen
prosebnými výkřiky trpících. Naopak ti, kteří měli
nějakou mimořádně zajímavou nemoc, byli nezřídka
středem pozornosti. U mne samotného se někdy díky
obzvlášť krásnému chroptění v průduškách
tísnilo v zástupu až na tucet studentů, a všichni
si chtěli poslechnout mé plíce. Byl to podivný,
pocit. Říkám podivný, a myslím tím jejich nevšední
zájem o studium lékařské profese a zároveň
naprostou lhostejnost vůči pacientovi jako lidské
bytosti. Bude to asi zvláštní srovnání, ale zdálo
se mi, že se student, na kterého právě přišla
řada, třásl vzrušením jako malý chlapec, který se
poprvé v životě dotýká nějaké drahocenné věci.
A pak se vám tiskne na záda jedno ucho za druhým, uši
mladíků, dívek a černochů, štafeta prstů vám vážně
a nemotorně proklepává hrudník a nikdo neřekne ani
slůvko, ani vám nepohlédne do očí. Jako neplatící
pacient v erární noční košili jste především
vzorek. Nevzpouzel jsem se tomu, ale nedokázal jsem si
na to zvyknout.
Za nějaký čas jsem se zotavil natolik, že jsem dokázal
sedět a pozorovat okolní pacienty. Ten dusný pokoj
s uzounkými postelemi natěsnanými tak blízko
u sebe, že jste se mohli dotknout sousedovy ruky, byl
plný pacientů se všemi druhy nemocí (kromě akutních
infekčních případů, předpokládám). Můj soused po
pravici byl malý rezavý švec a měl jednu nohu kratší.
Oznamoval nám úmrtí pacientů (ta byla poměrně častá
a můj soused o nich vždycky věděl první). Pískal,
mával rukama nad hlavou a křičel "Číslo
43!" (nebo jiné, podle toho, kdo právě zemřel).
Tento chlapík netrpěl žádnou těžkou chorobou, ale
na ostatních postelích v mém zorném poli se
odehrávaly hotové tragédie. Na protější posteli ležel,
dokud nezemřel, drobounký seschlý muž. Neviděl jsem
ho umírat, těsně před smrtí ho přemístili na jiné
lůžko. Jeho nemoc se projevovala nesmírnou přecitlivělostí
na fyzické podněty. Při jakémkoli pohybu ze strany na
stranu, někdy i jen pod tíhou přikrývky, zoufale křičel
bolestí. Nejvíc trpěl při močení, které mu působilo
nesmírné obtíže. Sestra mu nosila bažanta, dlouho
postávala u jeho postele a pohvizdovala si po způsobu
podkoních. A poté pacient konečně se srdcervoucím
výkřikem "Je pisse!" začal. Na posteli vedle
něho vykašlával co chvíli krvavé hleny onen muž s pískově
žlutými vlasy, kterého jsem pozoroval v den svého příchodu,
kdy se stal obětí té barbarské procedury. Po mé
levici ležel vysoký zesláblý mladý muž, pravidelně
mu zasouvali do zad trubičku, z níž pak vytékalo
neuvěřitelné množství zpěněné tekutiny odkudsi
z jeho těla. V posteli za ním umíral veterán
z války r.1870, byl to pohledný stařík s bílou
bradkou. Kolem jeho postele, kdykoli byly povoleny návštěvy,
vysedávaly jako vrány čtyři stařeny celé v černém,
zjevně prahnoucí po nějakém žalostném dědictví.
Naproti mně ve vzdálenější řadě ležel starší
holohlavý muž s povadlým knírem a příšerně
opuchlou tváří, jeho nemoc způsobila, že neustále
močil. Ve dne v noci stála u jeho postele velká
skleněná nádoba. Jednoho dne ho přišla navštívit
manželka s dcerou. Když je spatřil, jeho tvář se
rozzářila nečekaně sladkým úsměvem. Dcera, hezká,
asi dvacetiletá dívka, pomalu přistoupila k jeho
posteli. Všiml jsem si, jak její otec zvolna vytahuje
ruku zpod pokrývky. Už už jsem si představoval gesto,
které bude následovat: dívka poklekne vedle postele
a otec jí položí ruku na hlavu, aby jí před smrtí
požehnal. Nestalo se tak, pouze jí podal bažanta a ona
ho v rychlosti vyprázdnila do nádoby.
Asi o dvanáct lůžek dál leželo Číslo 57, alespoň
si myslím, že to bylo jeho číslo, trpěl cirhózou
jater. Každý na oddělení ho od vidění znal, býval
totiž občas předmětem lékařských přednášek.
Dvakrát týdně míval zasmušilý vysoký lékař seminář
se skupinou mediků. Nejednou zavezli právě sedmapadesátku
na provizorním vozíku doprostřed pokoje. Doktor mu
vyhrnul košili a prsty prohmatával rozsáhlou
rosolovitou vypouklinu – byla to asi ta nemocná játra
– a vysvětloval, že za příčinu nemoci se
považuje alkoholismus, a proto je běžnější
v zemích, kde se ve větší míře konzumuje víno.
Doktor nemocnému nic neřekl, jako obvykle se neusmál,
nepokývnul, ani mu nijak jinak nenaznačil, že ho bere
na vědomí. Zatímco mluvil, byl vážný a vzpřímený
a kladl ruce na to zubožené tělo, které občas lehce
převalil úplně stejně, jako když žena používá
váleček na nudle. Nezdálo se, že by tím bylo Číslo
57 nějak roztrpčeno. Asi už byl v nemocnici jako
doma, pravidelný exponát na přednáškách, jeho
játra byla už beztak předem zamluvena pro nějakou láhev
v patologickém ústavu. Ležel naprosto netečně a bezbarvýma
očima zíral do prázdna, zatímco ho lékař předváděl
jako kus starožitného porcelánu. Byl to asi šedesátiletý,
neuvěřitelně vyschlý stařík, jeho pergamenově bledý
obličej se scvrkl, že nebyl větší než tvář
panenky.
Jednoho rána mě můj soused švec vzbudil taháním za
polštář ještě dřív, než přišly sestry. "Číslo
57!" – křičel a rozhazoval rukama nad hlavou.
V pokoji bylo ještě šero, sotva jsem rozeznával
obrysy. Pohlédl jsem na sedmapadesátku, ležel zkroucený
na boku, hlava mu padala přes okraj postele. Musel zemřít
někdy v noci, nikdo přesně nevěděl kdy. Když
přišly sestry, lhostejně přijaly zprávu o jeho
smrti a šly si po své práci. Až za dlouho, snad za
hodinu nebo dvě, vpochodovaly do pokoje bok po boku jako
vojáci jiné dvě sestry, hlasitě klapaly dřeváky,
zabalily tělo do prostěradel, a o něco později ho
konečně odnesly. Mezitím jsem měl dost času, abych
si v lepším světle Číslo 57 naposled dobře prohlédl.
Ležel jsem na boku, abych na něj dobře viděl. Je to
snad zarážející, ale byl to první mrtvý Evropan,
kterého jsem kdy spatřil. Viděl jsem mrtvé už předtím,
ale samé Asiaty a obvykle lidi, kteří zemřeli násilnou
smrtí. Měl stále ještě otevřené oči i ústa,
drobounký obličej byl křečovitě stažený ve výrazu
předsmrtného zoufalství. Nejvíc mě ohromila bělost
jeho tváře. Už předtím bývala bledá, ale teď získala
odstín jen o málo tmavší než bílá prostěradla.
Jak jsem tak pozoroval jeho maličkou svraštělou tvář,
napadlo mě, že ta odpudivá, odepsaná tělesná
schránka, která má být odvlečena a odhozena na
pitevní stůl, je názornou ukázkou "přirozené"
smrti, za kterou se tolik modlíme v litaniích. Tak
tady to máš, pomyslel jsem si, tohle na tebe čeká během
dvaceti, třiceti, možná čtyřiceti let: takhle umírají
šťastlivci, kteří se dožili stáří. Chceme žít,
to je přirozené, ale ve skutečnosti nás udržuje při
životě pouze strach ze smrti. A myslím si teď, tak
jako kdysi, že je lepší zemřít násilnou smrtí, než
umírat sešlostí věkem. Lidé mluví o hrůzách
války, ale která ze zbraní, jež člověk vynalezl, se
svou krutostí může měřit s některými běžnými
chorobami? "Přirozená" smrt už jen svým
názvem symbolizuje cosi pomalého, páchnoucího
a bolestného. Ale i tak je rozdíl, jestli umíráte
ve vlastním domě, nebo ve veřejném ústavu. Tenhle
starý ubožák, který právě dohořel jako knot svíčky,
neměl ani takovou cenu, aby někdo postál u jeho
smrtelného lože. Nebyl nic, pouhé číslo, a poté
"předmět" pro skalpely studentů. Jak nechutné
je veřejně umírat, a ještě k tomu na takovém
místě! V Hôpital X stály postele těsně jedna vedle
druhé bez jakýchkoli zástěn. Představte si například,
že umíráte jako ten drobounký muž, jehož postel
byla nějakou chvíli naproti mé. Ten, který křičel
bolestí, kdykoli se ho jen dotkla přikrývka! Odvažuji
se tvrdit, že jeho poslední slova byla, "Je
pisse!". Možná, že se umírající o takové věci
nezajímají – to je alespoň běžná odpověď,
přesto však zůstávají víceméně při smyslech až
do jednoho nebo dvou dnů před smrtí.
Na veřejných odděleních nemocnic vidíte hrůzy, s nimiž
se, jak se zdá, mezi lidmi, kteří mají to štěstí
a zemřou v domácí péči, nesetkáte, jako by určité
choroby mohly postihnout jen lidi s nižším příjmem.
Je ovšem pravda, že v anglické nemocnici byste se
nikdy nesetkali s takovým zacházením jako v Hôpital
X. Kupříkladu ona záležitost s lidmi, kteří
umírali jako zvířata úplně sami a opuštění, se
opakovala víc než jedenkrát. Nikdo je na jejich
poslední cestě neprovázel, nikdo neprojevil účast,
nikdo si jich ani nevšiml, než přišlo svítání. To
by se v Anglii stát nemohlo, a už vůbec by nebylo
možné ponechat tělo zemřelého na očích ostatním
pacientům. Pamatuji se, že jednou, když jsem byl
hospitalizován ve venkovské nemocnici kdesi v Anglii,
zemřel pacient, zatímco jsme večeřeli. Ačkoli nás
bylo na oddělení jen šest, sestry zvládly odnést
jeho tělo a zařídit vše s takovou pohotovostí, že
jsme se, než bylo po večeři, o ničem ani
nedoslechli. Jedna věc, kterou v Anglii asi podceňujeme,
je výhoda, jakou nám poskytuje množství dobře
vyškolených a přísně disciplinovaných sester. Jistě,
jsou to stvoření prostoduchá, možná věští osudy
z čajových lístků a nosí odznaky s britskou námořní
vlajkou nebo si vystavují portrét královny na krbové
římse, nenechají vás ale trpět zácpou neumyté
v neustlané posteli jen z pouhé lenosti. Sestry
v Hôpital X měly ještě cosi z paní Gampové, ale
později, ve vojenských nemocnicích republikánského
Španělska, jsem narazil na sestry, které se sotva
namáhaly změřit pacientům teplotu. Také byste
v Anglii nenašli takovou špínu, jaká vládla
v Hôpital X. Později, když už jsem se cítil lépe,
chodil jsem se umývat do koupelny. Zjistil jsem, že tam
přechovávali velikou bednu, do které házeli zbytky
jídel a použité obvazy. Obložení bylo doslova
obsypané cvrčky.
Jakmile mi dali nazpět šaty a vrátila se mi síla do
nohou, z Hôpital X jsem utekl – mnohem dřív, než
jsem měl, a aniž bych čekal, až mě propustí.
Nebyla to první nemocnice, ze které jsem utíkal, ale překonávala
všechny předchozí svou stísněností, chladem,
odporným zápachem a hlavně – svou duchovní
atmosférou. Ta v mých vzpomínkách přetrvala jako
cosi naprosto výjimečného. Byl jsem přijat do Hôpital
X, protože tato nemocnice patřila k mému obvodu, a až
později jsem se dozvěděl, jak špatnou měla pověst.
Asi jeden nebo dva roky poté, co jsem ji opustil,
poslali do Hôpital X proslulou podvodnici Madame
Hanaudovou, která vážně onemocněla ve vazbě. Během
několika dní uprchla svým strážcům, objednala si
taxíka a vrátila se do vězení, kde se, jak vysvětlila,
cítila mnohem lépe. Nemyslím si samozřejmě, že Hôpital
X byla typická francouzská nemocnice – ani ve své
době. Ale všichni její pacienti, téměř samí dělníci,
byli podivně smíření. Někteří si ve zdejších
podmínkách málem libovali. Přinejmenším dva z nich
byli simulanti úplně bez prostředků, pro něž byla
nemocnice výtečným způsobem, jak přečkat zimu.
Sestry, to tolerovaly, protože právě simulanty mohly
využít k příležitostným pracím. Přístup těch
ostatních by se dal shrnout takto: samozřejmě, je to
zavšivená barabizna, ale co jiného jste čekali?
Nikomu nebylo divné, že ho budí v pět ráno, a pak
musí čekat tři hodiny na snídani – tedy vodnatou
polévku. Nikoho nezaráželo, že lidé umírají
a nikdo je neprovází na poslední cestě, ba dokonce
ani to, že šance získat lékařskou péči závisí na
tom, jestli si vás doktor náhodou všimne, když jde
kolem. Kam až jejich paměť sahala, nemocnice byly
vždycky takové. Jednou jste vážně nemocní, a nemůžete-li
si dovolit domácí ošetření, musíte do nemocnice.
A když už jste tam, musíte se smířit s nepohodlím
a krutostí, stejně jako na vojně. Navíc jsem se snažil
zjistit, jestli pacienti věří těm starým historkám,
jaké v Anglii už ani neznáme, třeba o doktorech,
kteří kuchají pacienty z čiré zvědavosti nebo se
baví tím, že začnou operovat dřív, než pacient
upadne "do limbu". Šířily se tu ponuré
fámy o malém operačním sále, který měl být přímo
za koupelnou, říkalo se, že odtamtud vycházejí hrůzostrašné
výkřiky. Nic takového jsem neviděl a neslyšel a nepochybuji,
že to všechno byly nesmysly, ačkoli jednou jsem
viděl, jak dva studenti zabili, nebo téměř zabili,
šestnáctiletého chlapce (když jsem nemocnici
opouštěl, zdálo se, že umírá, ale je možné, že
se zotavil) nezodpovědným experimentem, který asi
nemohli vyzkoušet na žádném z platících pacientů.
Co se pamatuji, v Londýně se věřilo, že v některých
velkých nemocnicích pacienty zabíjeli, aby je mohli
pitvat. Podobnou pohádku mi v Hôpital X nikdo
nezopakoval, umím si ale představit, jak ochotně by jí
někteří uvěřili. Byla to totiž nemocnice, v níž
stále ještě přežívalo něco z devatenáctého
století – a nebyly to ani tak metody, které se
v ní používaly, jako spíš celková atmosféra.
A právě ta určovala její zvláštní charakter.
V posledních asi padesáti letech se vztah mezi lékaři
a pacienty podstatně změnil. Když čtete jakoukoli
knihu z druhé poloviny devatenáctého století,
shledáte, že nemocnice je tu všeobecně považována
za podobnou instituci jako vězení, a k tomu
starodávné vězení, spíš žalář. Je to místo špíny,
utrpení a smrti, předpokoj hrobu. Nikdo, kdo nezůstal
úplně bez prostředků, by na návštěvu takového
ústavu za účelem lékařského ošetření ani
nepomyslel. Zejména na začátku minulého století, kdy
se medicína stala odvážnější, ne však úspěšnější,
pohlíželo se na celé lékařské povolání
s netajenou hrůzou. Zvláště chirurgové získali
reputaci odporných sadistů a patologie, která
existovala jen díky zlodějům mrtvol, byla dokonce
zaměňována s nekromancií. Od počátku
devatenáctého století vycházela spousta hororové
literatury o doktorech a nemocnicích. Vzpomeňte si na
ubohého Jiřího III., jak prosí o slitování, když
vidí, že se k němu blíží jeho lékaři, aby mu
"pustili žilou, dokud neomdlí"! Vzpomeňte na
Boba Sawyera a Benjamina Allena, které můžeme sotva
považovat za parodie, nebo na lazarety v La Débâcle
a Vojně a míru a nebo na onen šokující popis
amputace v Melvillově Bílé blůze. Dokonce i jména
lékařů v anglické próze devatenáctého století,
jako Páral, Řezal, Pilař, Dohrobustrč a všeobecná
přezdívka "kostiřezové", jsou stejně
hrůzná jako komická. Tradiční odpor vůči
chirurgům asi nejlépe vystihl Tennyson v básni Dětská
nemocnice. Je to svědectví z doby před objevením
chloroformu, i když byla napsána asi až v roce 1880.
Tennysonovy názory si zaslouží pozornost. Uvážíte-li,
jaké asi musely být operace bez anestetik a jaké
doopravdy byly, nemůžete nezačít pochybovat o skutečné
motivaci lidí, kteří je prováděli. Krvavá představení,
která studenti tak dychtivě očekávali ("Skvělá
podívaná, když se do toho Páral pustí"), byla
ostatně víceméně zbytečná: pacient, který nezemřel
v důsledku šoku, zemřel obvykle na gangrénu. S tím
se počítalo. Dokonce i dnes potkáte lékaře,
jejichž motivy jsou sporné. Pokud jste někdy byli vážně
nemocní nebo pokud jste naslouchali rozhovoru studentů
medicíny, víte, o čem mluvím. Anestetika znamenala
první bod obratu a dezinfekce druhý. Nikde na světě
byste se už dnes asi nesetkali s podobným výjevem,
jaký popisuje Axel Munthe v The Story of San Michele.
Strašlivý chirurg v cylindru, redingotu a naškrobené
košili potřísněné krví a hnisem tu porcuje jednoho
pacienta za druhým stejným nožem a odříznuté končetiny
odhazuje na hromadu pod stolem. Navíc zdravotní pojišťovna
se už zčásti vypořádala s pověrou, že dělník je
ubožák, který si sotva zaslouží pozornost. Až
hluboko do našeho století bylo zvykem trhat
neplatícím pacientům zuby zcela bez umrtvení.
Nezaplatil, tak proč by měl dostat anestetikum –
takový byl přístup. I to se naštěstí změnilo.
Nicméně každá instituce s sebou vždy ponese kus své
minulosti. Kasárna budou věčně pronásledována přízrakem
Rudyarda Kiplinga, a stěží překročíte práh
"chudobince", aniž byste se upamatovali na
Olivera Twista. Nemocnice začaly jako útulky, kam se příhodně
strkali malomocní, aby měli kde umírat, a pokračovaly
jako ústavy, kde se medici učili svému budoucímu umění
na tělech chudých pacientů. Ještě stále cítíte
nádech jejich minulosti v jejich charakteristicky
ponuré architektuře. Nemohu si stěžovat na péči,
jaká mi byla věnována v kterékoli britské
nemocnici, ale chápu silný instinkt, který lidi
varuje, aby se nemocnicím, a veřejným oddělením
zvlášť, vyhýbali. Ať je právní statut jakýkoli,
je nesporné, že máte daleko menší přehled o své
léčbě a daleko menší jistotu, že nejste
předmětem experimentování, jestliže jste v ústavu,
kde se buď "podřídíte disciplíně, nebo
můžete jít". Je báječné zemřít ve vlastní
posteli, i když ještě lepší by bylo umírat za
pochodu. Sebelaskavější zacházení a vysoká úroveň
personálu přece nemohou smazat otřesný zážitek
smrti, toho malého detailu, o kterém se možná ani
nemluví, ale který zanechává příliš bolestné
vzpomínky pramenící ze spěchu, přeplněnosti a odcizení
na místech, kde lidé umírají uprostřed cizího světa.
Děs z nemocničního prostředí mezi chudými patrně
stále ještě přežívá a v nás ostatních odumřel
teprve nedávno. Je to temná skvrna nehluboko v našich
myslích. Na začátku jsem uvedl, že když jsem
vstoupil na oddělení v Hôpital X, zarazilo mě cosi
povědomého. Byla to vzpomínka na páchnoucí, bolestí
prosáklé nemocnice devatenáctého století, které
jsem nikdy na vlastní oči nespatřil, ale o kterých
jsem měl své představ z knih a vyprávění. Snad
ten černě oděný doktor se svou ušpiněnou tmavou
brašnou nebo ten odporný zápach nebo něco jiného na
mě tak zapůsobilo a vyvolalo z mé paměti vzpomínku
na Tennysonovu báseň Dětská nemocnice, na kterou jsem
přes dvacet let ani nepomyslel. Náhodou mi ji, když
jsem byl malý, předčítala ošetřovatelka, která
v době, kdy Tennyson báseň napsal, už možná žila
a pracovala. Hrůzy a utrpení těch starých nemocnic
měla v živé paměti. Společně jsme se třásli hrůzou
od začátku až k poslední sloce, a potom jsem celou
báseň pustil z hlavy. Snad ani její název by mi
býval byl nic neřekl. Ale první letmý pohled na
špatně osvětlenou místnost s postelemi natěsnanými
vedle sebe, naplněnou šumem lidských hlasů, znenadání
vyvolal celý řetěz vzpomínek, k nimž to vše
patřilo. Následující noci jsem se upamatoval na
celý, příběh básně i na její atmosféru a mnohé
z veršů se mi vybavily v úplnosti.
1946