„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Orwellovo dílo

l/

Především fyzické vzpomínky, zvuky, pachy a povrch věcí.
Je s podivem, že mnohem živěji než cokoliv, co přišlo ve Španělské válce potom, si mohu vybavit týden takzvaného výcviku, jehož se nám dostalo před odsunem na frontu — velké budovy jezdeckých kasáren v Barceloně s nevlídnými stájemi a dlážděným nádvořím, ledový chlad vody z pumpy, u které jsme se myli, odporná strava, jež se dala pozřít jen při zapíjení vínem z ešusu, ženy-milicionářky v pumpkách sekající dříví na topení a ranní nástupy, kde moje prozaické anglické jméno znělo komicky mezi vzletnými španělskými Manuel Gonzales, Pedro Aguilar, Ramon Fenellosa, Roque Bal-laster, Jaime Domenech, Sebastian Viltron, Ramon Nu-vo Bosch. Jmenuji právě tyto muže jen proto, že si vzpomínám na jejich tváře. Mimo dva, kteří byli běžnými lotry a nepochybně se z nich časem stali dobří falangisté, budou dnes všichni patrně mrtvi. O dvou to vím určitě. Nejstaršímu mohlo být pětadvacet, nejmladšímu šestnáct. Jednou ze zásadních zkušeností války je, že člověku se nikdy nepodaří uniknout nechutným pachům lidského původu. Latríny jsou subjekt ve válečné literatuře hojně zmiňovaný a sám bych o nich nemluvil, kdyby právě latríny v našich kasárnách nebyly onou příslovečnou maličkostí, jež zpochybnila moje iluze o španělské občanské válce. Latinský typ latríny, kde musíte sedět na bobku, je i v nejlepším případě dosti mizerný; naše latríny však byly z nějakého hlazeného kamene, tak kluzkého, že bylo možno udržet se na nohách jen s největším vypětím. Mimoto byly stále ucpané. Dnes už mám spoustu dalších dostatečně nechutných zážitků, na které mohu vzpomínat; myslím však, že právě při pomyšlení na tyto latríny mne poprvé napadla často se mi potom vracející myšlenka: Zde stojíme, vojáci revoluční armády, bránící demokracii proti fašismu, bojující válku, která má nějaký smysl — a přitom jsou podmínky našeho života zrovna tak ubohé a ponižující, jako kdybychom byli ve vězení, neřku-li v buržoazní armádě. Tento můj dojem posílilo později mnoho dalších: například nuda a zvířecí hlad v zákopech, handrkování se o kus žvance, nechutné hádky s lidmi, vyčerpanými nedostatkem spánku .

I/

V Leninových kasárnách v Barceloně, den před tím. než jsem nastoupil k milici, jsem uviděl jednoho italského milicionáře, jak stojí před důstojnickým stolem. Byl to mladík asi pětadvacetiletý, s tvrdým výrazem, světle rezavými vlasy a širokými rameny. Zašpičatělou koženou čapku měl staženou pres oko. Byl ke mne obrácen profilem, bradu opřenou o prsa, vyjeveně se mračil na mapu, kterou jeden z důstojníků na stole rozložil. Něco v jeho tváři mne upoutalo. Byla to tvar člověka, který by pro přítele dokázal zabít i nechal se zabil — tvář, jakou byste očekávali u anarchisty, ačkoliv zrovna tak mohl být i komunista. Byla v ní jak upřímnost, tak divokost; a také až dojemná úcta, jakou chovají nevzdělaní lidé ke svým nadřízeným. Nepochybně z té mapy nebyl nijak moudrý; nepochybně považoval čtení z mapy za omračující intelektuálský výkon. Těžko bych mohl vysvětlit proč, ale málokdy jsem se setkal s někým, ke komu bych cílil tak okamžitou sympatii. Během hovoru, který se vedl kolem stolu, z nějaké poznámky vyplynulo, že jsem cizinec. Ital zvedl hlavu a rychle řekl:
V roce 1921 jsem strávil několik týdnů v Hôpital X patnáctého pařížského obvodu. Úředníci mě podrobili obvyklému výslechu u přijímací přepážky. Asi dvacet minut jsem byl nucen zodpovídat nejrůznější dotazy, než mi vůbec dovolili vstoupit dovnitř. Jestli jste někdy vyplňovali formuláře v románsky mluvících zemích, víte asi, jaký druh otázek mám na mysli. Už několik dní jsem nebyl s to převádět Réaumury na stupně Fahrenheita, pamatuji se jen, že jsem měl teplotu kolem 103 (39,5 °C), a než bylo interview u konce, sotva jsem se držel na nohou. Za mnou čekal hlouček pacientů, až přijdou na řadu, nesli si šatstvo v ranečcích z barevných šátků.

ČÁST PRVÁ

 

1

Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou. Winston Smith, s bradou přitisknutou k hrudi, aby unikl protivnému větru, rychle proklouzl skleněnými dveřmi věžáku na Sídlišti vítězství, ne však dost rychle, aby zabránil zvířenému písku a prachu vniknout dovnitř.

I.

Pan Jones, majitel Panské farmy, zamkl na noc kurníky, ale byl příšerně opilý, takže na zástrčky zapomněl. Potácel se přes dvůr a kužel světla z jeho lucerny poskakoval ze strany na stranu. U zadních dveří domu shodil holínky, natočil si poslední sklenici piva ze sudu v kuchyňce a dopotácel se do ložnice, odkud se již ozývalo spokojené chrápání paní Jonesové.