„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Charles Bukowski

to bylo ve Filadelfii a barman řek,
co to bude? a já řek, jedno točený, Jime,
potřebuju si spravit nervy, jdu
se poohlídnout po práci. ty, povídá,
po práci?
jo, Jime, viděl jsem něco v novinách,
berou i nevyučený.
a on na to, kruci, přece nechceš makat,
a já řek, kruci, to ne, ale potřebuju prachy,
a dopil jsem pivo
a sed jsem na autobus a sledoval čísla domů
v zimě mi po stropě plují
mý oči velikosti pouličních lamp
mám čtyři nohy jako myš ale
peru si svý prádlo - jsem zarostlý
mám kocovinu stojí mi a nemám právníka.
můj obličej připomíná hadr na podlahu. zpívám
sýrovitý nohy
duše tvaru konvice
ruce, které nenávidí kulečníková tága
oči jako spínátka
mám radši červené víno
nudím se v letadle
jsem ukázněný při zemětřesení
a ospalý na pohřbech
v šestnácti letech
za krize
chodíval jsem domů opilý
a všechny mé svršky -
trenýrky, košile, ponožky -
kufr a stránky povídek
bývaly rozházené na
trávníku před domem a po
ulici.
19. Květen 2008
19. Květen 2008
Charles Bukowski

Charles Bukowski

Ač Charlesi Bukowskému chybí jakýkoliv náznak propagandy ve formě tichého uznání ze strany literární kritiky, lze jej přesto směle prohlásit za světově nejvlivnějšího spisovatele konce 20. století, kdy se módní vlna, jež začátkem 80. let zatopila Ameriku, převalila záhy poté nejprve přes Německo a hned na to přes celou Evropu, až deset let poté totálně změnila vnímaní literatury, a poezie zejména, i u nás tak, že jméno Charlese Bukowského se s dostatečným časovým odstupem i usazením literárního kalu, jež zvířilo, stane synonymem pro postmoderní revoluci, jež vyvrátila ze svých zahnilých kořenů mnohé z dosud nenapadnutelných formálně-estetických klišé.