„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Charles Bukowski

Charles Bukowski: Příběhy obyčejného šílenství

Charles Bukowski: Příběhy obyčejného šílenství

Erections, Ejaculations, Exhibitions and General Tales of Ordinary Madness, 1972

Masová oblíbenost a čtenost Charlese Bukowského není ani tak dána naprostou absencí všech zábran, kdy Bukowski je schopen zdůkladna popisovat své hemeroidy, kvalitu své stolice, průběh své opice či krásy intimních oblastí těch nejspodnějších hospodských štětek, ale fenomén Bukowského je skryt v jeho zcela přirozené stylistice s jakou dokáže tato více než méně obscénní a velmi vulgární témata, které by se i chovanec pasťáku bál vyslovit na plná ústa, převést na papír tak, že i velmi konzervativně a usedle vychovávaný čtenář z katolických kruhů se nad nimi nepozastaví jako nad něčím nepatřičným či snad dokonce nepřirozeným.
19. Květen 2008
Charles Bukowski

Charles Bukowski

Ač Charlesi Bukowskému chybí jakýkoliv náznak propagandy ve formě tichého uznání ze strany literární kritiky, lze jej přesto směle prohlásit za světově nejvlivnějšího spisovatele konce 20. století, kdy se módní vlna, jež začátkem 80. let zatopila Ameriku, převalila záhy poté nejprve přes Německo a hned na to přes celou Evropu, až deset let poté totálně změnila vnímaní literatury, a poezie zejména, i u nás tak, že jméno Charlese Bukowského se s dostatečným časovým odstupem i usazením literárního kalu, jež zvířilo, stane synonymem pro postmoderní revoluci, jež vyvrátila ze svých zahnilých kořenů mnohé z dosud nenapadnutelných formálně-estetických klišé.
nevím, kolik lahví
piva jsem
zkonzumoval, zatímco jsem čekal, že se věci samy
vyřeší.
nevím kolik lahví vína a whisky
a piva
hlavně piva
jsem zkonzumoval po
rozchodech se ženami -

Sex

jedu po Wilton Avenue
když vtom náhle holka tak kolem patnácti
oblečená do upnutých džínsů
který ji vzadu svírají jako dvě dlaně
vstoupí do cesty přímo před mý auto
zastavím abych ji nechal přejít
a zatímco sleduju její pohupující se křivky
vždycky jsem si chtěla
zamrdat
s Henry Millerem, řekla,
ale než jsem se k němu dostala,
bylo pozdě.
 
doprdele, odpověděl
jsem, vy holky
vždycky přijdete moc pozdě.
já už jsem dneska dvakrát
onanoval.
"píchá si do
krku," řekla
mi. já jí řekl, ať mi to píchne do
zadku a ona to zkusila a pravila:"ale ale,"
a já řekl:"o co sakra jde?"
odpověděla:"to nic tohle je newyorskej
styl," a vrazila to do mě znova a řekla:
utéct černé pavoučí vdově
je stejný zázrak jako umělecké dílo.
jakou pavučinu umí utkat
na níž si tě přitahuje
obejme tě
a pak, když je ukojená
zavraždí tě
ve svém obětí
nazvi to láskou
postav to do slábnoucího
světla
navlékni to do šatů
modli se zpívej žebrej plač směj se
zhasni světla
pusť rádio
a vraž do toho:
je víc než láska, protože
nezraňuje: po ránu
si pouští rádio, Brahmse nebo Ivese
nebo Stravinského nebo Mozarta. uvaří
vajíčka, přičemž nahlas počítá vteřiny: 56
57, 58... oloupe vajíčka, přinese
tělo obepíná kost
a dovnitř
dají mozek a
někdy duši,
a ženy rozbíjejí
vázy o stěny
a muži pijí
přespříliš
myslím, že v nějakém španělském městě zrovna teď
prší
zatímco já se cítím takhle
mizerně;
rád o tom tímhle způsobem
přemýšlím.
pojďme do nějakého mexického zapadákova -
zní to krásně:

Pes

osamělý pes
jdoucí po rozpáleném letním
chodníku
jestliže trpím u tohoto
psacího stroje
pomyslete, jak bych se asi cítil
mezi sběrači
salátu v Salinas
 
myslím na muže
které jsem poznal v
továrnách
bez možnosti dostat
se ven -
došly mi sirky.
péra v gauči
jsou polámaná.
ukradli mi kufr.
Vallejo píšící o
osamělosti a umírající přitom
hladem;
Van Goghovo ucho odmítnuté
jednou kurvou;
Rimbaud utíkající do Afriky
hledat zlato a nalézající
nevylečitelný případ syfilidy;