„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Charles Bukowski

rovnováhu udržují šneci šplhající po
srázech Santa Moniky:
štěstí je procházet se po Western Avenue,
když na tebe pokřikují holky
z masážního salónu: "Nazdar, milánku!"
zázrak je mít v pětapadesáti
5 žen, které tě milují,
a krásné je, že ty můžeš milovat
zpola opilý
jsem vypadl z jejího bytu
z jejích teplých peřin
a měl jsem kocovinu
a nevěděl ani, co je to za
město.
chodil jsem dokola
a nemohl jsem najít svoje auto.
zarudlá tvář
Texasana
a stáří,
na dostizích v L.A.
hovoří ke skupince lidí.
běží se čtvrtý dostih
a on je na
odchodu:
myslím, že jako každý jiný chlapec
jsem měl jednoho nejlepšího kamaráda v okolí,
jmenoval se Evžen a byl větší
než já a o rok starší.
Evžen mě pěkně řezal.
pořád jsme se rvali.
snažil jsem se ho přeprat, ale bez valného
úspěchu.
hele, řekl mi kamarád, chtěl bych tě seznámit
s Otrapou Harrym, je ti podobnej.
a já řekl: tak jo, a šli jsme do
lacinýho hotelu.
v hale sedělo pár dědků a dívali
se na nějaký program v televizi
a my vyšli po schodech k pokoji
č.209 a tam byl Otrapa,
tohle je mé piano.
zvoní telefon a lidi se ptají:
co děláš? co tak se
s námi opít?
a já říkám:
sedím za pianem.
zkusil jsem to tentokrát
vestoje.
obvykle to
nejde.
nyní to vypadalo,
že...
 
pořád mlela:
měla macatý stehna
a krásně se smála
smála se všemu
měla žlutý závěsy
a já skončil
a odkulil se
a než odešla do koupelny
sáhla pod postel a
hodila mi jakýsi hadr.
ovadlý žralok
mi jde po koulích
když procházím oddělením masa
hledaje salámy a sýr
 
fialově zmalované paničky
osahávající
avokáda po 75 centech
piju německý pivo
a snažím se zplodit
nesmrtelnou báseň v
5 hodin odpoledne.
ale, sám jsem přece říkal
studentům, že hlavní
je o nic se nesnažit.
kdysi jsem odšroubovával spodní kryt
telefonu a vycpával ho hadry
a když někdo klepal
neotvíral jsem a když byli neodbytní
spustil jsem na ně tak sprostě
že rychle mizeli.
kosti mého strýce
se proháněly na motorce po Arkádii
a znásilnily hospodyňku
v garáži
ověšené hráběma a hadicema
kosti mého strýce
po sobě zanechaly:
je mu 17.
mami, povídal tuhle, jak mám rozbít
vajíčko?
 
hele, řekla mi jeho matka, nemusíš
tady sedět a takhle koukat.
 
ale, mami, řekl, roztek se mi žloutek.
nemůžu jíst rozteklej žloutek.
bílí básníci klepou obvykle brzo po ránu
a klepou a zvoní
buší a vyzvánějí
i když rolety jsou ještě dole;
konečně s kocovinou vstanu
počítám, že takováhle tvrdošíjnost
určitě znamená štěstí, terno v té či oné
podobě - ženské nebo peněžní...
někteří lidé jsou mladí a nic
víc a
někteří lidé jsou staří a nic
víc
a někteří lidé jsou něco mezi
prostě něco mezi.
 
a kdyby se mouchy hodily do
gala