„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

August Strindberg: Červený pokoj

August Strindberg: Červený pokoj

August Strindberg: Červený pokoj

Röda rummet, 1879

Třicetiletý August Strindberg měl roce 1879, kdy zveřejnil svůj první slavný román Červený pokoj, na svém autorském kontě již 7 divadelních her, ale ani jednu z nich žádné divadlo nepřijalo do svého repertoáru. Strindberg tak pracoval jako knihovník v Královské knihovně ve Stockholmu a přispíval do nejrůznějších švédských novin. A že jeho život nebyl v tomto období příliš finančně úspěšný, hovoří i to, že v lednu 1879 vyhlásil osobní bankrot.
Po vydání Červeného pokoje v listopadu roku 1979 se ze Strindberga stala jedna z nejdiskutovanějších a nejkontroverznějších osobností ve Švédsku - román nejen zesměšňuje švédskou maloměšťáckost, pokrytectví politických elit či předstírání práce ze strany státních úředníků, ale též oslavuje bohémský život umělců i darmojedů a obsahuje do té doby zcela neslýchaně otevřené sexuální scény.
Ze Strindberga se tak v rodném Švédsku stal kontroverzní, nikoliv však oslavovaný spisovatel - věhlasu se mu dostalo až oklikou, kdy jeho román vzbudil senzaci a nadšení v okolních skandinávských zemích a teprve poté se mu se zpožděním několika let dostalo i ocenění v samotném Švédsku, kde je dnes Červený pokoj pokládán za vůbec první švédský moderní román.
Strindberg přesto zaměstnání knihovníka vykonával až do roku 1882, kdy přešel na volnou nohu jako spisovatel, dramatik a především novinář. Vůbec první Strindbergova hra, Cechovní tajemství byla uvedena v roce 1880 v Královském divadle, skutečný finanční úspěch mu však zajistila až hra Cesta Pera Šťastlivce, která měla premiéru v prosinci roku 1883 a Strindberg se nijak netajil tím, že si jí nijak neváží a napsal ji jen pro peníze.
Hlavního hrdinu Červeného pokoje, Arvida Falka, můžeme, ostatně jako u drtivé většiny Strindbergova beletristického díla, označit za autobiografickou. Ovšem zjevné paralely se skutečnými Strindbergovými osudy častou vedou čtenáře ale i literární kritiky a interprety k tomu, že jeho romány berou jako autentické nejen co do autorova života ale i jeho osobních názorů. - Snad vůbec nejdominantnější vlastnost Strindbergova díla je však satira, kdy původně autentické podněty převádí do roviny fikce, která nemá se skutečným Strindbergem takřka nic společného.
Arvid Falk se rozhodne skoncovat se svou kariérou státního úředníka, kde pod rouškou státem posvěcené solidnosti bují korupce i nicnedělání a rozhodne se přestoupit na dráhu básníka a spisovatele. Svou první zakázku, kdy měl napsat reklamní text pro lodní pojišťovnu však odmítne s tím, že by se zaprodal. Začne pracovat jako novinář pro nejrůznější novinové plátky, nejprve pro ty nejradikálnější, později pro ty nejbulvárnější, dá se dohromady se stockholmskou bohémou, která se schází v salónku zvaném Červený pokoj. Na pozadí je prostřednictvím vedlejších postav popisována všeobecná korupce, pokrytectví a podvody, na které se Arvid Falk snaží jako novinář upozorňovat, ale propadá se pro to postupně společenským žebříčkem až je nakonec zachráněn svými přáteli tím, že jej naloží na loď, která jej odveze na odlehlý ostrov, kde po celé léto pracuje jako domácí učitel. Po návratu je mu vydána básnická sbírka, literární kritikou je rozpoznán jako génius a především se pak již nevrátí k původním přátelům.

Použitá literatura:

  1. August Strindberg, Červený pokoj, Odeon: Praha, 1990.

Pavučina:

Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (1 hodnocení )