07. Květen 2011
Boris Vian: Naplivu na vaše hroby
J'irai cracher sur vos tombes, 1946
V roce 1946 požádal Jean d'Halluin, majitel začínajícího pařížského nakladatelství Les éditions du Scorpion, které se nacházelo těsně před krachem, Borise Viana, který byl již v té době v uměleckých kruzích znám jako vyhlášený recesista, zda by proň dokázal napsat titul podobný erotickému Obratníku Raka Henryho Millera. Boris Vian odvětil, "No dobře, dej mi na to čtrnáct dnů". (V originále: « Ecoute, Boris… Est-ce que tu pourrais me faire un bouquin qui plaise autant que Tropique du cancer de Henry Miller ? » « Bon, ben tu me laisses quinze jours et je te ponds un truc »).
A skutečně Vian pod pseudonymem Vernon Sullivan, který měl být americký černošský spisovatel, jenž utekl před rasistickým pronásledováním do Paříže, sepsal novelu Naplivu na vaše hroby, ve které mnohonásobně překonává eroticky otevřený text Henryho Millera, kdy naopak nešetří sadistickými pasážemi se znásilňováním malých dvanáctiletých děvčátek, sexuálními orgiemi i vraždami.
Novela zaznamenal fenomenální komerční úspěch, který ještě více kulminoval poté, co byl katolickým spolkem pro ochranu morálky Cartel d’Action Sociale et Morale zažalován za ohrožení veřejné mravnosti, kdy byl Vian jakožto autor překladu z domněle originálního anglického jazyka nejprve odsouzen k patnácti dnům vězení, aby byl poté po prozrazení skutečné identity autora osvobozen tak, že se během krátkého období vydalo na půl miliónu výtisků.
Zde je možná zajímavé poznamenat, že jak Naplivu na vaše hroby, tak dílo Borise Viana jako celek, je téměř zcela neznámé mimo rodnou francouzštinu a svého prvního vydání v USA se novela „dočkala“ až v roce 1998. V češtině pak v roce 1995.
Hlavní hrdina, asi pětadvacetiletý běloch s částečně černošským původem, Lee Anderson, se po smrti svého mladého bratra rozhodne, že se bude mstít bělochům - nevázané sexuální orgie s místní bělošskou mládeží jsou jen průvodním dějem k jeho konečné pomstě a to v brutální vraždě půvabných sester Asquithových, sedmnáctiletou Jean, se kterou Lee dokonce očekává dítě, a čtrnáctiletou Lou, které navíc ještě před smrtí bestiálně zohaví - umírající Lou vykouše pohlaví. Netřeba asi zdůrazňovat, že přestože se nepodaří Lea zatknout živého „Lidi z vesnice ho přece jenom pověsili, protože to byl negr. Pod kalhotami se mu v podbřišku zase udělala směšná boule.“[1].
Prakticky jsem s Lou od našeho velkého rozhovoru až do chvíle, kdy jsme šli s Dexem nahoru spát, už znovu nepromluvil. Naše pokoje byly v prvním patře, na stejné straně jako pokoje děvčat. Rodiče obývali druhé křídlo. Ostatní šli domů. Říkám, že rodiče obývali druhé křídlo, jenže v tuhle chvíli byli někde v New Yorku nebo na Haiti nebo tak něco. Byl tu popořádku můj pokoj, Dexterův, Jeanin a pokoj Lou. Na nějaké výpady jsem moc dobrou polohu neměl.
Svlékl jsem se, pořádně jsem se vysprchoval a vehementně jsem se třel žínkou. Slyšel jsem tlumené zvuky, jak se Dexter pohybuje po svém pokoji. Vyšel ven a za pět minut se vrátil a pak jsem uslyšel zvuk nalévané sklenice. Podnikl malou zásobovací výpravu a pomyslel jsem si, že to není špatný nápad. Zlehka jsem zaklepal na spojovací dveře mezi jeho pokojem a koupelnou, která nás oddělovala. Přišel okamžitě.
„Hele, Dexi," řekl jsem mu skrz dveře. „Zdálo se mi to, nebo jsem slyšel zvuky láhví?"
„Jednu vám dám," řekl Dex, „přinesl jsem nahoru dvě."
Byl to rum. Nic lepšího na usnutí nebo na to, udržet se vzhůru, podle dané hodiny. Hodlal jsem zůstat vzhůru, ale slyšel jsem Dexe, jak o chvilku později ulehá. Pojal to jinak než já.
Počkal jsem půl hodiny a pomalu jsem vyšel z pokoje. Byl jsem ve slipech a kabátku od pyžama. Pyžamové kalhoty nesnáším. Je to nemožný výmysl.
V chodbě byla tma, ale já jsem věděl, kam jdu. Nedával jsem si nijak zvlášť pozor, protože koberce by stačily ztlumit hluk baseballového zápasu, a tiše jsem zaklepal na dveře u Lou.
Slyšel jsem ji přicházet; nebo spíš jsem ji cítil přicházet a klíč se otočil v zámku. Vklouzl jsem k ní do pokoje a hbitě jsem za sebou zavřel lakované dveře.
Lou měla na sobě úchvatné bílé negližé, které musela ukrást některé Vargas Girl. Její úbor dále obsahoval krajkovou podprsenku a podobné kalhotky.
„Přišel jsem se podívat, jestli se na mě pořád ještě zlobíte," řekl jsem.
„Tady zůstat nemůžete," protestovala.
„Proč jste mi otevřela? Kdo jste myslela, že to je?"
„Já nevím! Snad Susie..."
„Susie už spí. Ostatní služebnictvo taky. A vy to moc dobře víte."
„Kam tím míříte?"
„K tomuhle."
Chytil jsem ji a políbil jsem ji a vydatně. Nevím, co mezitím dělala má levička. Ale Lou se bránila a schytal jsem na levé ucho jednu z nejúžasnějších ran pěstí, jaké jsem měl až do té doby tu čest inkasovat. Pustil jsem ji.
„Jste hrozně neurvalý," řekla.
Vlasy jí splývaly rozčesané, s pěšinkou uprostřed, a byla opravdu kus. Ale nevzrušoval jsem se. Ten rum mi pomáhal.
„Děláte moc hluku," odpověděl jsem. „Jean vás určitě uslyší."
„Mezi našimi pokoji je ještě koupelna."
„Skvěle."
Znovu jsem šel na věc a rozevřel jsem jí negližé. Podařilo se mi strhnout z ní kalhotky, než mě mohla znovu praštit. Chytil jsem ji ale za zápěstí a držel jsem jí ruce za zády. Vešly se mi pohodlně do pravé dlaně. Zápasila nehlučně, ale urputně, a snažila se mě kopnout kolenem, ale já jsem jí vsunul levičku za záda a pevně jsem ji k sobě přitáhl. Pokusila se mě kousnout skrz pyžamo. Jenže jsem pořád ze sebe nemohl stáhnout ty zatracené slipy. Nečekaně jsem ji pustil a postrčil jsem ji k posteli.
„Koneckonců," řekl jsem, „až do teďka jste si vystačila sama. Byl bych pěkný pitomec, kdybych se namáhal pro tak málo."
Už měla na krajíčku, ale oči jí plály zlostí. Ani se nesnažila se zahalit a já jsem si medii. Měla husté černé chloupky, blyštivé jak perzián.
Otočil jsem se na patě a zamířil jsem ke dveřím.
„Hezky se vyspěte," řekl jsem. „Promiňte, že jsem vám trochu poničil prádlo. Neopovažuju se vám navrhnout, že vám koupím nové, ale počítám, že mi pošlete účet."
Víc sprostý jsem už být nedokázal, a to mám přitom k tomu vlohy. Neodpověděla, ale viděl jsem, jak zatíná pěsti a kouše se do rtů. Znenadání se ke mně obrátila zády a já jsem ji chvilku obdivoval z téhle strany. Byla to fakt škoda. Vyšel jsem ven a bylo mi prapodivně.
Bez zdráhání jsem otevřel vedlejší dveře, od Jeanina pokoje. Nezamkla se. Rozvážným krokem jsem zašel do koupelny a otočil niklovanou zástrčku.
A pak jsem si sundal kabátek od pyžama a stáhl jsem slipy. Pokoj byl ozářen hebkým světlem a oranžové tapety ještě změkčovaly atmosféru. Úplně nahá Jean ležela na břiše na nízkém loži a pilovala si nehty. Otočila hlavu, když mě viděla vejít, a sledovala mě pohledem, zatímco jsem zamykal oboje dveře.
„Vy máte ale drzost," řekla.
„Ano," odpověděl jsem. „A vy jste mě čekala."
Zasmála se a obrátila se na posteli. Posadil jsem se k ní a hladil jsem ji po stehnech. Byla nestydatá jako desetiletá holka. Posadila se a ohmatávala mi bicepsy.
„Jste udělaný."
„Jsem slabý jako novorozené jehňátko," ujistil jsem ji.
Přimkla se ke mně a políbila mě, ale viděl jsem, že ucukla a otírá si rty.
„Byl jste u Lou. Jste cítit jejím parfémem."
Na tyhle zatracené zvyky jsem nepomyslel. Jean se chvěl hlas a vyhýbala se mi pohledem. Chytil jsem ji za ramena.
„Co vás napadá."
„Jste cítit jejím parfémem."
„No tak!..."
„Musel jsem se jít omluvit," řekl jsem. „Trochu jsem se jí dotkl."
Pomyslel jsem si, že Lou možná pořád stojí uprostřed pokoje napůl nahá, a vzrušilo mě to ještě víc. Jean si toho všimla a zrudla.
„Vadí vám to?" zeptal jsem se.
„Ne," zašeptala. „Můžu na vás sahat?"
Lehl jsem si k ní a uložil jsem ji vedle sebe. Rukama mi začala ostýchavě přejíždět po těle.
„Jste tak silný," špitla.
Leželi jsme oba na boku proti sobě. Něžně jsem ji obrátil na druhý bok a pak jsem se k ní přisunul. Lehce roztáhla nohy, aby mě vpustila.
„To bude bolet."
„Uvidíte, že ne," řekl jsem.
„Mám zhasnout?" zašeptal jsem.
„Ne," řekla Jean. „Chci to radši takhle."
Vytáhl jsem levou ruku zpod jejího těla a odhrnul sem jí vlasy z pravého ucha. Spousta lidí netuší, co dokáže udělat se ženou, když jí líbáte a hryžete ouško, je to věc. Jean se kroutila jako úhoř.
„Nedělejte to."
Hned jsem přestal, ale ona mě chytila za zápěstí a neuvěřitelnou silou stiskla.
„Ještě."
Začal jsem znovu, dlouze, a najednou jsem cítil, jak ztuhla, pak se uvolnila a hlava jí klesla. Rukou jsem jí sjel podél břicha a zjistil jsem, že už to měla. Rychlými letmými polibky jsem jí začal zasypávat krk. Viděl jsem, že se jí pokožka postupně napíná, jak jsem se blížil k ňadrům. A pak jsem pomalu vzal do ruky přirození a vstoupil do ní tak snadno, že ani nevím, jestli si to vůbec uvědomila, dokud jsem se nezačal pohybovat. Všechno záleží na přípravě. Ale lehkým pohybem beder se vymanila.
„Nudí vás to?" zeptal jsem se.
„Ještě mě laskejte. Hlaďte mě celou noc."
„S tím taky počítám," řekl jsem.
Znovu jsem si ji vzal, tentokrát natvrdo. Ale stáhl jsem se, dřív než jsem ji uspokojil.
„Já z vás zešílím...," zašeptala.
A svalila se na břicho a hlavu schovala mezi paže. Líbal jsem ji na bedra a na zadek a pak jsem si nad ni klekl.
„Roztáhněte nohy," řekl jsem.
Nic neřekla a jemně roztáhla nohy. Zajel jsem ji rukou mezi stehna a znovu jsem se naváděl, jenže jsem si spletl cestu. Opět se vzepřela, ale já jsem nepolevil.
„Já nechci," řekla.
„Klekněte si," řekl jsem.
„Já nechci."
A pak prohnula hřbet a přitáhla kolena pod sebe.
Hlavu měla pořád zabořenou mezi pažemi a já jsem pomalu dosahoval svého. Nic neříkala, ale cítil jsem, jak jí břicho stoupá a klesá, nahoru dolů, a jak se jí zrychluje dech. Aniž jsem z ní vyšel, svalil jsem se na bok a stáhl jsem ji s sebou, a když jsem se pokoušel spatřit její tvář, uviděl jsem, že jí ze zavřených očí kanou slzy, ale řekla mi, ať zůstanu.[2]
Použitá literatura:
- Boris Vian, Naplivu na vaše hroby, Aurora: Praha, 2005.
Verze pro tisk- Přidat komentář
- 7684x přečteno
Zaslat e-mailem
.preview.jpg "70. Neznají cestu")
