V noci jsem snil, že jsem motýlem

Význam ať již literárního tak dramatického odkazu Borise Viana dosahuje nemenších výšin jako u jeho slavného předchůdce a stvořitele Krále Ubu Alfred Jarry či jeho rumunského souběžníka Eugèna Ionesca. Ale přesto není jeho cesta ke čtenáři potažmo k divadelnímu diváku zdaleka jednoduchá či dokonce snad přímočará.

Dílo Borise Viana lze rozdělit na dvě velmi prolínající se kategorie: ironie až na dřeň a kritika, ať již církve, společnosti, militarismu, pro změnu až na dřeň tak, že Vian není a nikdy nebude autorem přístupným pro čtenářské masy. Ba, spíše právě naopak je tak trochu odsouzen být autorem kultovním - tj. adorovaným, avšak známým jen úzkému okruhu zasvěcených.

Dalším důvodem Vianova nedocenění je i povaha samotného autora, jíž rozhodně nelze charakterizovat jako přehnaně ambiciózní či dokonce domýšlivou. Řadu děl Vian buď vydal jako fiktivní afroamerický spisovatel Vernon Sullivan, nebo se o vydání ani nepokusil tak, že vycházejí až posmrtně často s odstupem několika desítek let po svém vzniku.

A jedním z těchto děl, ba jedno z nejstarších, nesoucí přímou inspiraci v Alfredovi Jarrym - ostatně Vian byl členem Collegia Pataphysicum tedy společností bojující satirou proti lidské hlouposti dle intence Jarryho posmrtně vydaného díla Skutky a názory doktora Faustrolla, patafyzika - je právě pro změnu posmrtně vydaný Rozruch v Andénách.

Rozruch v Andénách je plně patafyzickým dílem, jež ironizuje brakovou detektivní literaturu s krkolomnou stavbou příběhu, ne nepodobném současným telenovelám, kdy se postavy a nečekané zvraty v dějové linii s ústřední zápletkou pátrání hraběte Adolfína ze Svrbí a Serhomila Branivraka po zcizeném zupáckém paznehtu objevují nejen zcela náhodně ale i bez souvislostí a dalších návazností.

Bez zajímavosti pak jistě nejsou paralely mezi Borisem Vianem a Ladislavem Klímou, Jarryho patafyzikou a Klímovým ludibrionismem, či Rozruchem v Andénách a Klímovým Velkým románem tak, že Ladislava Klímu lze směle označit jako osobnost, jež se bohužel narodila v nesprávný čas na nesprávném místě, protože nepochybuji, že by se jinak Klíma stal jednou ze světově nejuznávanější a nejinspirativnějších osobností 20. století.