V noci jsem snil, že jsem motýlem

S označením Alfreda Jarryho jako nejvlivnějšího dramatika všech dob se sice příliš často nesetkáme, snad také proto, že Jarryho boj proti hlouposti světa je dnes aktuálnější než kdy dříve, ale byť byl Jarry plnohodnotně doceněn až mnoho desetiletí po své smrti, stojí na jeho odkazu celé moderní divadlo, dadaismem a surrealismem počínaje, absurdním divadlem pokračuje a současným divadlem jako takovým konče.

Alfred Jarry bývá krom jedné z nejslavnějších divadelních postav, Králem Ubu, nejčastěji avizován jako básník, dramatik, spisovatel, cyklista, patafyzik, ale též jako génius i blázen a zejména provokatér originálního ducha.

Jeho nejznámější dílo Ubu králem při svém prvním uvedení dne 10. prosince 1896 v Théâtre de l'Œuvre nejen na padrť rozbilo dosavadní pojetí divadla, ale vyvolalo též jeden z největších divadelních skandálů: „Přítomny byly veškeré celebrity tehdejšího společenského a uměleckého světa. Autor si sám přednesl úvodní projev, hlasem úmyslně suchým, monotónním. Pak se rozhrnula opona a objevilo se jeviště, na jehož výzdobě pracovali mimo jiné Bonnard, Vuillard a Lautrec, a otec Ubu pronesl své pověstné první slovo. Vypukl strašlivý povyk, pohoršená honorace syčela, křičela, dupala, Jarryho příznivci jim nadávali, osvětlovač střídavě rozsvěcoval a zhášel světla v sále. To trvalo čtvrt hodiny. Otec Ubu zatím na scéně improvizoval divoký tanec. Pak hra konečně pokračovala, ale při každé z průpovídek otce Ubu propukala vřava nanovo. Uražení odcházeli. Normální se chechtali. Příznivci plesali.“[1]

Postava Krále Ubu má své kořeny v Jarryho gymnazijních letech a svůj věrný vzor v profesoru fyziky Hébertovi, který ztělesňoval „veškerou směšnost světa“. V tomto období vznikla řada kolektivních studentských prací s hlavním hrdinou Ébém (zkomolený Hébert), kdy jeden z nich, text Poláci Jarry rok před maturitou přepsal do dramatické podoby a uvedl jej ve formě loutkového divadla. O osm let později, takřka beze změn v napsaném libretu, hru uvedl již se zformovaným antihrdinou Ubu ve zmíněné slavné premiéře.

Postava Krále Ubu se však v Jarryho životě proplétala nejen v dalším díle - ať již hrách Ubu spoutaný, Ubu na homoli (zkrácená verze Ubu králem) a Ubu paroháčem, ale i v Jarryho životní filozofii, kdy se s králem Ubu plně ztotožnil.

Příčiny proč má dodnes, tedy více než století od svého vzniku, tolik provokativní nádech, je krom apriori lidské hlouposti, jež kvete v každé době, charakterově každé době zcela poplatná postava krále Ubu, jíž lze charakterizovat jako negaci všech dobrých lidských vlastností. Král Ubu je tak ztělesněním blbosti, krutosti, sadismu, bezohlednosti a lakoty. To vše až do té míry, že jej nelze označit za ironii či satiru, protože Jarry záměrně nedává ve hře ani ždibec místa pro jakýkoliv náznak duchaplnosti či inteligence. Naopak král Ubu bez výjimky pronáší jen „blbé fráze“. Ale v Jarryho hře nemá místo ani psychologie, hra s diváky, divadelní scéna či kostýmy, naopak, vše má být tzv. moderní, tj. ušmudlané, bídné a hrozivé, a herci se nemají se svými rolemi ztotožňovat a prožívat je.