„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1943

Alfred Hitchcock: Ani stín podezření

Alfred Hitchcock: Ani stín podezření

Ani stín podezření je v pořadí šestým filmem Alfreda Hitchcocka z hollywoodské části jeho kariéry, která se započala v roce 1940 snímkem Rebecca. Ani stín podezření je zařazován do žánru noir, ale nemá všechny jeho klasické znaky v čele s detektivní zápletkou, jež je v tomto snímku spíše okrajová. Jednoznačné pak není ani kritické příjetí filmu.
Robert Musil: Muž bez vlastností

Robert Musil: Muž bez vlastností

Der Mann ohne Eigenschaften, 1930, 1943

Rakouský spisovatel Robert Musil napsal pouhé dva romány, několik sbírek povídek a dále též přispíval do novin svými eseji. Jeho dílo nezaznamenalo nijak závratný rozruch tak, že se takřka po celou svou literární kariéru potýkal s chudobou a dle legendy, se jeho pohřbu v Ženevě roku 1942, kam Musil emigroval po nacistickém záboru Rakouska, zúčastnilo osm lidí a vdova poté rozprášila jeho popel v opuštěné zahradě a prázdnou urnu hodila do řeky. Dnes Robert Musil sice také nemá dlouhé zástupy čtenářů, ale pro svůj vytříbený styl, smysl pro detail, intelektuální hloubku a celkové literární kvality je pokládán za jednoho z nejlepších spisovatelů 20. století a jeho vrcholný román Muž bez vlastností, na kterém pracoval více než dvacet let (od roku 1921 až do své smrti v roce 1942) je pokládán vedle Hledání ztraceného času Marcela Prousta, Oddysea Jamese Joyce či Procesu a Zámku Franze Kafky za vůbec nejklíčovější literární dílo minulého století.
Graham Greene: Ministerstvo strachu

Graham Greene: Ministerstvo strachu

The Ministry of Fear, 1943

V novele Ministerstvo strachu Graham Greene rozvíjí hned několik témat, které v různých variacích rozvíjí napříč celým svým dílem. Je to jednak osudová láska mezi starším mužem, který stojí často na okraji společnosti, není-li přímo jejím vyvrhelem. Dále jsou to témata bombardování Londýna, činnost tajných služeb a falešné obvinění z vraždy s policejním pronásledováním.
Lion Feuchtwanger: Bratři Lautensackové

Lion Feuchtwanger: Bratři Lautensackové

Život a dílo Liona Feuchtwangera lze rozdělit do tří tvůrčích období: Na období německé, kdy se Feuchtwanger již ve svém relativně raném díle Žid Süss z roku 1925 etabloval jako jeden z nejúspěšnějších německých spisovatelů mezidobí dvou světových válek. Dále, po nástupu Hitlera a nacistické ideologie je to politicky angažovaná próza s vrcholem v románu Sourozenci Oppermannovi z roku 1933 či o deset let mladším Bratři Lautensackové, pro které se Feuchtwanger stal přímým nepřítelem fašistického režimu - krom jiného byl i z jedním z autorů, jehož knihy byly spáleny v rámci noci 10. května 1933. A konečně období amerického exilu, ve kterém se obrátil k historickým tématům à la Goya (1951) či Židovka z Toleda (1955).
Boris Vian: Rozruch v Andénách

Boris Vian: Rozruch v Andénách

Troubles dans les Andains, 1942-43

Význam ať již literárního tak dramatického odkazu Borise Viana dosahuje nemenších výšin jako u jeho slavného předchůdce a stvořitele Krále Ubu Alfred Jarry či jeho rumunského souběžníka Eugèna Ionesca. Ale přesto není jeho cesta ke čtenáři potažmo k divadelnímu diváku zdaleka jednoduchá či dokonce snad přímočará.

l/

Především fyzické vzpomínky, zvuky, pachy a povrch věcí.
Je s podivem, že mnohem živěji než cokoliv, co přišlo ve Španělské válce potom, si mohu vybavit týden takzvaného výcviku, jehož se nám dostalo před odsunem na frontu — velké budovy jezdeckých kasáren v Barceloně s nevlídnými stájemi a dlážděným nádvořím, ledový chlad vody z pumpy, u které jsme se myli, odporná strava, jež se dala pozřít jen při zapíjení vínem z ešusu, ženy-milicionářky v pumpkách sekající dříví na topení a ranní nástupy, kde moje prozaické anglické jméno znělo komicky mezi vzletnými španělskými Manuel Gonzales, Pedro Aguilar, Ramon Fenellosa, Roque Bal-laster, Jaime Domenech, Sebastian Viltron, Ramon Nu-vo Bosch. Jmenuji právě tyto muže jen proto, že si vzpomínám na jejich tváře. Mimo dva, kteří byli běžnými lotry a nepochybně se z nich časem stali dobří falangisté, budou dnes všichni patrně mrtvi. O dvou to vím určitě. Nejstaršímu mohlo být pětadvacet, nejmladšímu šestnáct. Jednou ze zásadních zkušeností války je, že člověku se nikdy nepodaří uniknout nechutným pachům lidského původu. Latríny jsou subjekt ve válečné literatuře hojně zmiňovaný a sám bych o nich nemluvil, kdyby právě latríny v našich kasárnách nebyly onou příslovečnou maličkostí, jež zpochybnila moje iluze o španělské občanské válce. Latinský typ latríny, kde musíte sedět na bobku, je i v nejlepším případě dosti mizerný; naše latríny však byly z nějakého hlazeného kamene, tak kluzkého, že bylo možno udržet se na nohách jen s největším vypětím. Mimoto byly stále ucpané. Dnes už mám spoustu dalších dostatečně nechutných zážitků, na které mohu vzpomínat; myslím však, že právě při pomyšlení na tyto latríny mne poprvé napadla často se mi potom vracející myšlenka: Zde stojíme, vojáci revoluční armády, bránící demokracii proti fašismu, bojující válku, která má nějaký smysl — a přitom jsou podmínky našeho života zrovna tak ubohé a ponižující, jako kdybychom byli ve vězení, neřku-li v buržoazní armádě. Tento můj dojem posílilo později mnoho dalších: například nuda a zvířecí hlad v zákopech, handrkování se o kus žvance, nechutné hádky s lidmi, vyčerpanými nedostatkem spánku .