„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Charles Baudelaire: Báseň o hašiši

Charles Baudelaire: Báseň o hašiši

Charles Baudelaire: Báseň o hašiši

Les paradis artificiels, 1860

Charles Baudelaire se do dějin nesmazatelně nezapsal ani tak vydáním své básnické sbírky Květy zla dne 25. června 1855, ale jejím úředním zabavením přesně tři týdny po vydání a následným monstr procesem, který byl ukončen soudním zákazem publikování šesti básní z této sbírky, jež jsou ironií osudu dodnes známější než ostatní Baudelairovy básně. Ironií osudu je rovněž fakt, že autor sám původně uvažoval o názvu Les Limbes (Předpeklí) či Les Lesbiennes (Lesbičky). Nakonec však zvítězil jako nejvýstižnější název Les fleurs du mal.
Avšak Baudelaire nebyl jen básníkem, ale všestranným uměleckým duchem, který jako literární a výtvarný kritik objevil světu mnoho dnes již světoznámých umělců. Jeho životem se pak rovněž prolínají drogové experimenty, které narozdíl od Květů zla nebudily nijak zvláštní pozornost, protože plně zapadaly do dobového přístupu k tehdy velmi módním omamným látkám, zejména opia a hašiše. Ba Baudelaire byl jedním z prvních, kdo varoval před drogou jako nouzovým únikem z reality či prostředkem k dosažení extatických stavů podobných těm, jakých dosahuje umělec při svém tvůrčím vytržení z reality.
Baudelairovo dílo s drogovými náměty začíná již básní Víno počestných, dnes spíše známou pod názvem Duše vína, kterou napsal jako devětadvacetiletý v roce 1850, v roce 1857 z angličtiny překládá Zpověď anglického poživače opia Thomase de Quinceyho z roku 1822, tedy rok po Baudelairově narození. Na podzim roku 1858 pak v Revue contemporaine zveřejňuje první část Umělých rájů - studii Hašiš, u nás překladem Jana Hrata (vl. jm. Františka Bíbla) z roku 1904 známou jako Báseň o hašiši, jenž porovnává s opiem ve druhém eseji Poživač opia z ledna 1860 a který více méně jen přepracovává poznatky Thomase de Quinceyho.
Baudelaire sám byl častým poživačem hašiše, dopodrobna tedy rozepisuje jeho původ, druhy, přípravu, dávkování i účinky, ale přesto není jeho úvaha zamýšlena jako oslava této drogy, nýbrž se nese ve formě osvěty a varování před možnou závislostí, je-li požíváno nikoliv jako cíl, ale jako prostředek k dosažení cíle:
»Při filosofických studiích má lidský duch napodobit běh hvězd a sledovat křivku, která jej přivede zase k bodu, z něhož vyšel. Dělat závěry znamená uzavírat kružnici. Na začátku jsem mluvil o podivuhodném stavu, do něhož bývá někdy lidská duše uvržena jakoby jakousi zvláštní milostí; pověděl jsem, že neustále dychtí v sobě rozněcovat své naděje a povznášet se k nekonečnu a že proto jevil ve všech zemích a za všech dob zběsilou zálibu pro všechny látky, byť i nebezpečné, které když vznítily jeho osobnost, dokázaly mu na okamžik vykouzlit před očima onen příležitostný ráj, předmět všech jeho tužeb, a konečně že ten opovážlivý duch, aniž by o tom věděl, dorazí až k peklu a i tím dává důkaz o své původní velikostí. Ale člověk není tak opuštěn, tak zbaven počestných prostředků k dosažení nebes, aby se musel obracet k pomoci léků a k čarodějnictví; nemá zapotřebí prodávat svou duši, aby mohl zaplatit opojné laskání a přátelství hurisek. K čemu je ráj, který si koupíme za cenu věčné spásy? Představuji si, že muž (který spíš, bráhman či básník, nebo křesťanský filosof?) stojí na strmém Olympu spirituality; kolem něho Musy Raffaelovy nebo Mantegnovy, aby jej odměnily za dlouhé posty a neúnavné modlitby, vymýšlejí si nejušlechtilejší tance a hledí na něj nejsladšíma očima a s nejzářivějšími úsměvy; božský Apollon, pán všeho vědění (co na tom, zda Apollon Fracavillův, Albrechta Diirera, Goltziův či kohokoliv jiného? Což není jediný Apollon pro všechny, kdo toho zasluhují?) hladí smyčcem nejznělejší struny. Dole, na úpatí hory, v trní a blátě, dav smrtelníků, hejno helotů dělá, jako by se šklebili rozkoší, a vydávají řev, který jim působí pálící jed; a zarmoucený básník si říká: "Ti nešťastníci se nepostili, nemodlili, nechtěli se vykoupit prací a jen hledají v černé magii prostředky, aby se mohli rázem povznést k nadpřirozenému bytí. Magie je ohlupuje a rozsvěcí jim klamné štěstí a klamné světlo; my však, básníci a filosofové, obrodili jsme svou duši nepřetržitou prací a rozjímáním; neúnavným cvičením vůle a stálou ušlechtilostí snah jsme stvořili pro sebe zahradu pravé krásy, v důvěře ve slova, že víra hory přenáší, jsme vykonali jediný zázrak, ke kterému nám Bůh udělil svolení!"«[1]

Použitá literatura:

  1. Charles Baudelaire, Báseň o hašiši, Volvox Globator: Praha, 1999.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (1 hodnocení )