„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Eseje

Charles Baudelaire: Umělé ráje

Charles Baudelaire: Umělé ráje

Les Paradis artificiels, 1860

Původní vydání knihy Umělé ráje z roku 1860 sdružuje dva eseje Charlese Baudelaira na témata v té době velmi populárních a lehce dostupných drog hašiše a opia. - Baudelaire jejich účinky i celoživotní následky znal velmi zebrubně a to na základě vlastního dlouhodobého užívání.
Noam Chomsky: Intervence

Noam Chomsky: Intervence

Interventions, 2007

Noam Chomsky. - Na straně jedné je považován za jednoho z nejvýznamnějších vědců 20. století (co do vědeckých citací je necitovanější vědec současnosti a osmý v celkovém pořadí), v několika prestižních anketách byl označen za nejvlivnějšího intelektuála, potažmo je Chomsky autorem více než 100 knižních publikací a nespočetného množství novinových esejů. Na straně druhé je Chomsky pro svou kritiku americké zahraniční ale i vnitřní politiky označován za levicového aktivistu a s jeho články je zhola nemožné se setkat v hlavních amerických novinách, ačkoliv právě například eseje z let 2002 až 2006, jež byly do knižního vydání shrnuty pod názvem Intervence, Chomsky psal pro přední americký deník New York Times, ale přečíst si je mohli jen čtenáři neamerického vydání listu, tedy pouze čtenáři mimo území USA.
Mariusz Szczygieł: Udělej si ráj

Mariusz Szczygieł: Udělej si ráj

Zrób sobie raj, 2010

V pořadí poslední kniha polského novináře Mariusze Szczygieła Udělej si ráj se podobně jako polský, český, německý či francouzský bestseller, ale též i kniha oceněná jako Evropská kniha roku 2006 - Gottland z roku 2006, věnuje Čechům, respektive přibližuje fenomén Čechů polským čtenářům. Není tedy divu, že za zástupu Szczygiełových knih byly právě jen tyto dvě přeloženy do češtiny.
Mariusz Szczygieł: Gottland

Mariusz Szczygieł: Gottland

Gottland, 2006

Na počátku si dovolím řečnickou otázku: Jaký úspěch, ať již v měřítku oslovených čtenářů tak z hlediska obchodního modelu, může mít sbírka šestnácti reportáží od „jakéhosi polského žurnalisty“, který se polské literární obci snažil přiblížit doposud netušenou tvář onoho českého souseda, který je v Polsku zařazen do kategorie bezpáteřního národa zbabělců a Švejků?!
Jorge Luis Borges

Jorge Luis Borges

Historia universal de la infamia, 1935

Ti z čtenářů, kteří knihu klasika argentinské literatury Jorgeho Luise Borgese, Obecné dějiny hanebnosti, otevřeli pod neurčitým dojmem zakázaného ovoce, zůstanou zcela jistě zklamáni, protože autorův přístup je přesně opačných ambicí než zahrát svitu na lechtivé struny skryté či potlačované chlípnosti čtenářské veřejnosti. Ale naopak Borgesovu suchopárnost s níž se v esejistickém stylu snaží na pravou míru uvést skutečný průběh událostí, jež daly v lidovém podání zazářit historickým a morálním antihrdinům, lze pro svou střízlivost a opatrnost, která se vyvaruje i náznaku mylné interpretace, označit za koketérii s nudnou literaturou faktu.
Marcel Proust

Marcel Proust

Contre Sainte-Beuve, 1954

Přestože je Marcel Proust autorem pouhých dvou románů, Radosti a dny a Hledání ztraceného času, a jeho dílo zůstalo zcela bez následovníků i bez vlivu na další vývoj francouzské i světové literatury, bývá jeho jméno i těmi největšími génii 20. století vyslovováno jen s nejvyšší, takřka náboženskou, úctou.
„Jsou dvě pravdy a jedna z nich nesmí být nikdy vyslovena.“
Albert Camus

Albert Camus

Když francouzský existencialismus tak pro většinu Jean Paul Sartre, avšak Albert Camus jehož osudy mají se Sartrem až podivuhodně blízké paralely, není rozhodně nějakým laciným napodobitelem ba, jeho koncepce existencialismu tvoří k Sartrovi nejenom protipól, ale jde ve svém zpracování ještě dále tak, že Camus bývá zařazován do nového myšlenkového směru s označením absurdismus.
Charles Baudelaire: Báseň o hašiši

Charles Baudelaire: Báseň o hašiši

Les paradis artificiels, 1860

Charles Baudelaire se do dějin nesmazatelně nezapsal ani tak vydáním své básnické sbírky Květy zla dne 25. června 1855, ale jejím úředním zabavením přesně tři týdny po vydání a následným monstr procesem, který byl ukončen soudním zákazem publikování šesti básní z této sbírky, jež jsou ironií osudu dodnes známější než ostatní Baudelairovy básně. Ironií osudu je rovněž fakt, že autor sám původně uvažoval o názvu Les Limbes (Předpeklí) či Les Lesbiennes (Lesbičky). Nakonec však zvítězil jako nejvýstižnější název Les fleurs du mal.

l/

Především fyzické vzpomínky, zvuky, pachy a povrch věcí.
Je s podivem, že mnohem živěji než cokoliv, co přišlo ve Španělské válce potom, si mohu vybavit týden takzvaného výcviku, jehož se nám dostalo před odsunem na frontu — velké budovy jezdeckých kasáren v Barceloně s nevlídnými stájemi a dlážděným nádvořím, ledový chlad vody z pumpy, u které jsme se myli, odporná strava, jež se dala pozřít jen při zapíjení vínem z ešusu, ženy-milicionářky v pumpkách sekající dříví na topení a ranní nástupy, kde moje prozaické anglické jméno znělo komicky mezi vzletnými španělskými Manuel Gonzales, Pedro Aguilar, Ramon Fenellosa, Roque Bal-laster, Jaime Domenech, Sebastian Viltron, Ramon Nu-vo Bosch. Jmenuji právě tyto muže jen proto, že si vzpomínám na jejich tváře. Mimo dva, kteří byli běžnými lotry a nepochybně se z nich časem stali dobří falangisté, budou dnes všichni patrně mrtvi. O dvou to vím určitě. Nejstaršímu mohlo být pětadvacet, nejmladšímu šestnáct. Jednou ze zásadních zkušeností války je, že člověku se nikdy nepodaří uniknout nechutným pachům lidského původu. Latríny jsou subjekt ve válečné literatuře hojně zmiňovaný a sám bych o nich nemluvil, kdyby právě latríny v našich kasárnách nebyly onou příslovečnou maličkostí, jež zpochybnila moje iluze o španělské občanské válce. Latinský typ latríny, kde musíte sedět na bobku, je i v nejlepším případě dosti mizerný; naše latríny však byly z nějakého hlazeného kamene, tak kluzkého, že bylo možno udržet se na nohách jen s největším vypětím. Mimoto byly stále ucpané. Dnes už mám spoustu dalších dostatečně nechutných zážitků, na které mohu vzpomínat; myslím však, že právě při pomyšlení na tyto latríny mne poprvé napadla často se mi potom vracející myšlenka: Zde stojíme, vojáci revoluční armády, bránící demokracii proti fašismu, bojující válku, která má nějaký smysl — a přitom jsou podmínky našeho života zrovna tak ubohé a ponižující, jako kdybychom byli ve vězení, neřku-li v buržoazní armádě. Tento můj dojem posílilo později mnoho dalších: například nuda a zvířecí hlad v zákopech, handrkování se o kus žvance, nechutné hádky s lidmi, vyčerpanými nedostatkem spánku .