V noci jsem snil, že jsem motýlem

O Chuckovi Palahniukovi a jeho Klubu rváčů si můžeme asi myslet ledasco. Snad se i najdou tací, kteří jej budou chtít realizovat, ale i takoví, kteří se jej budou snažit degradovat na určitou variaci s oslavou násilí, duševní prázdnoty a života bez vyššího smyslu. A byť oba takovéto názory budou zcela relevantní, vnímavější čtenář, jež námět pochopí v širším sociálním a psychologickém kontextu, ba sám se pokusí se do hlavního hrdiny a jeho byť ne zcela vědomých pohnutek interpolovat, uvědomí si, že Klub rváčů není jen dalším z řady sic kultovních románů, ale jeho poselství až s neuvěřitelnou stručností definuje to, co se nepodařilo co do podstaty rozkrýt ani celé generaci sociálních badatelů.

Ne, podobně jako Generace X Douglase Couplanda není Klub rváčů pouhým kultovním románem, ba není ani zrcadlem dnešní mladé generace, jak bývá mnohými recenzenty nejčastěji zmiňováno. Klub rváčů je učebnice, bible a očistný chirurgický zákrok, vše v jednom stručném brožovaném vydání, které však neobsahuje ani jednu myšlenku navíc. Záleží jen, co si kdo dle své osobnosti, inteligence i moudrosti vybere.

Odpověz si sám, jaké máš možnosti, když v popisu tvé práce je počítat, zda je levnější hromadně vyměnit jednu součástku v hodnotě několika haléřů, či nechat pár lidí se díky této součástce zabít v autě a následně odškodnit pozůstalou rodinu. Co uděláš, když takřka vždy je levnější smrt desítek lidí, než servis tisíce automobilů a ty pak máš v popisu práce objíždět a dokumentovat ohořelé či rozkuchané automobilové vraky. Vydržíš to rok, dva, možná tři, ale zcela zákonitě dřív nebo později přestaneš spát, a tvůj lékař ti poradí, že chceš-li poznat skutečné utrpení, zajdi si do podpůrných skupin s beznadějně nemocnými rakovinou, mozkovými parazity, degenerativními nemocemi s dysfunkcí mozku. Věř nebo ne, pomůže to, a chodíš-li tam každý večer, začneš brát život zcela jinak, ba, rok či dva dokonce budeš moci spát.

Pak ale začneš mít chuť zbavit se své práce; vyhodit do povětří svůj byt s pracně nashromážděnými zbytečnostmi; stát se číšníkem na rautech horních vrstev, kde se jim vymočíš do polévky gaspacho, vysmrkáš na smaženého pstruha, až si hostitel bude stěžovat, že je příliš slaný; stát se promítačem v biografech, kde do vystřižených filmových políček budeš dětským divákům Sněhurky podprahově ukazovat ztopořené mužské orgány či vlhká ženská dráždidla. Až nakonec pocítíš, že klid své duše nalezneš až tehdy, když se můžeš s někým porvat. - Ne, vůbec nejde o to někoho zmlátit, nejde zde ani o vlastní vítězství, jde tu o bolest, o vybití té ničivé nenávisti, frustrací, zklamání i prázdnoty tak, že založíš první Klub rváčů. Zatím jen v jednom baru a jednou týdně, ale záhy se objeví tolik obdobně nenaplněných advokátů, makléřů, soudců, policistů, úředníků a bílých límečků, každodenně ztrácejících svůj život sezením za obrazovkou počítače, jako takových, že těch klubů jsou desítky a stovky po celé zemi.

Brzy však zjistíš, že ačkoliv již takřka nepotkáš manažera, bankovního úředníka či ředitele nadnárodní korporace, kterému by nechybělo pár zubů, neměl by monokly či podlitiny na tváři, už tě to neupokojuje a ty vymyslíš projekt Devastace s výbory pro Žhářství, Nehody a Dezinformace. A to vše je zatím jenom začátek…

Nicméně zde nejde o příběh, byť jakkoliv lepkavý, ani snad o jazykovědné kvality. Právě naopak, Palahniuk Klub rváčů rozvíjí narativním stylem v jednoduchých větách, krátkých odstavcích a primitivních myšlenkových konstrukcích. Ba, často neváhá věty zopakovat tak, aby je snad čtenář nemohl přejít bez plného prožitku všemi smysly. A snad právě proto, že nic nestrhává čtenářovu pozornost a námět nepřipouští další interpretace či dvojsmysly, je Klub rváčů tím, čím je. Tedy ne náboženstvím, sektou, či pouhou variací na násilí, které ostatně jako takové mnohem lépe vystihl Anthony Burgess v Mechanickém pomeranči, ale učebnicí, biblí i očistným chirurgickým zákrokem.