„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1996

Mark Ravenhill: Shopping a Fucking

Mark Ravenhill: Shopping a Fucking

Shopping and Fucking, 1996

Svou dramatickou prvotinu z roku 2006 s vševypovídajícím názvem Shopping a Fucking napsal anglický dramatik Marka Ravenhill s hlavní ideou šokovat - to se mu v rámci premiéry na malé scéně londýnského divadla New Court Theatre (česky Nové dvorní divadlo) i povedlo, avšak z dnešního pohledu je Ravenhillova prvoplánovost již značně vyčpělá, téma hry je překonané a drama jako celek odsouzené k zapomnění.
David Ondříček: Šeptej

David Ondříček: Šeptej

Autorský snímek Davida Ondříčka má v české kinematografii velmi výsadní postavení: Jako vůbec první český film reflektuje moderní českou hudební scénu, ba film je na moderní taneční hudbě do značné míry i postaven a tvoří v něm klíčový element. David Ondříček pro zkomponování hudebního doprovodu oslovil skupinu Colorfactory, jež se sice záhy poté rozpadla, ale její frontman Jan P. Muchow se stal dvorním autorem hudby pro celou další generaci filmových tvůrců - k dnešnímu dni tak má na svém autorském kontě hudbu k takřka třiceti filmům.
Jan Švankmajer: Spiklenci slasti

Jan Švankmajer: Spiklenci slasti

Jan Švankmajer bývá v českých reáliích považován za enfant terrible, který si cílevědomě kráčí vlastní cestou bez ohledu na (ne)vkus diváka či komerční prodejnost, v případě horším za hračičku a nesrozumitelného podivína. Nicméně je-li v české kinematografii jméno, jež by mělo svou úctu a vážnost napříč celou Evropou, Amerikou a Japonskem, pak je to právě výtvarník, loutkář, filmový scénárista a režisér, nestor surrealismu Jan Švankmajer. (Ostatně toto paradigma ilustruje i fakt, že kompletní Švankmajerovu filmografii si můžeme na DVD zakoupit třeba i v Patagonii či na ostrově Svatého Tomáše, nikoliv však v České republice).
Lars von Trier: Prolomit vlny

Lars von Trier: Prolomit vlny

Filmovou tvorbu Larse von Triera lze v prvé řadě charakterizovat jako provokaci, v řadě druhé pak jako nadčasovou sondu. Trier uměle vytváří konfliktní sociální prostřední, na kterém pak psychologickou hrou s divákem rozvíjí emočně vyhrocenou zápletku tak, že jeho filmy nejsou určeny pro slabé povahy. Trier opovrhuje lacinými triky, jež by měly diváka rozplakat, ale naopak jej přivádí na pokraj hlubinné psychoanalytické propasti tak, že více než odpočinek a pasivní zábavu Trierovy filmy asociují prostor někde mezi beznadějí, depresí a sebevraždou.
Chuck Palahniuk: Klub rváčů

Chuck Palahniuk: Klub rváčů

Fight Club, 1996

O Chuckovi Palahniukovi a jeho Klubu rváčů si můžeme asi myslet ledasco. Snad se i najdou tací, kteří jej budou chtít realizovat, ale i takoví, kteří se jej budou snažit degradovat na určitou variaci s oslavou násilí, duševní prázdnoty a života bez vyššího smyslu. A byť oba takovéto názory budou zcela relevantní, vnímavější čtenář, jež námět pochopí v širším sociálním a psychologickém kontextu, ba sám se pokusí se do hlavního hrdiny a jeho byť ne zcela vědomých pohnutek interpolovat, uvědomí si, že Klub rváčů není jen dalším z řady sic kultovních románů, ale jeho poselství až s neuvěřitelnou stručností definuje to, co se nepodařilo co do podstaty rozkrýt ani celé generaci sociálních badatelů.