V noci jsem snil, že jsem motýlem

Chuck Palahniuk zazářil v polovině 90. let jako kometa na literárním i undergroundovém nebi, kdy se jeho prvotina Klub rváčů stal kultovním dílem i žerdí nejen příslušníků generace X ale všech lidí „s frustrací vyšších středních tříd z prázdného života v kancelářských kójích a jejich neschopnosti autentické zábavy ve věku předtrávené masové kultury“[1].

Z hlediska pozdějšího Palahniukova díla je však Klub rváčů i smrtící autorskou pastí, kdy původní směsice frustrace, revolty, společenské kritiky, ale i literárního stylu založeného na krátkých větách a primitivním slohu, již nemůže otrlého čtenáře nijak ohromovat.

Vlastní stín nepřekročíš a čtení jakéhokoliv dalšího Palahniukova románu se tak stává nudou s přehlídkou stejných typů postav, v jemných variacích opakujícím se příběhu, který již postrádá i tu nejdůležitější ingredienci slavného Klubu rváčů - moment překvapení.

A chybí-li tvůrčí impuls, je zapotřebí knihu alespoň vydřít a vytřískat maximum povrchním skládáním hlouběji zcela nerozvinutých obrazů, které snad mají čtenáře ohromit svou odvážností a rozbořit tak mnohá tabu a zažité konvence středních vrstev. Avšak svou snahou stále více gradovat a ohromovat jen vzájemně negují samy sebe. Program pro přeživší tak v mnoha aspektech spíše než původní umělecký výtvor více asociuje variaci na tu nejvlezlejší telenovelu.

Ostatně v rámci Palahniukových možností a intelektuálních obzorů spisovatele není možné napsat autentickou výpověď marasmu frustrovaných kancelářských krys, jež nevidí dále než do nejbližší splátky hypotéky, a není možné ani uchopit podstatu prázdnoty, kterým jsou Palahniukovy postavy s předlohou vlastního alter ega obklopeny. Chybí mu totiž to nejdůležitější, to co čtenáři vyhledávají například u beatniků, Charlese Bukowského a dalších - skutečný prožitek a nikoliv jen pouhou negaci vlastní nespokojenosti.