05. Červen 2013
Les Caprices de Marianne, 1833
Leitmotiv hry Marianniny rozmary Alfreda de Musseta z roku 1833 postaveném na klasické zápletce s mladou manželkou, starým klamaným manželem a drzým milencem, se v nejrůznějších variacích objevuje již od barokního commedie dell'arte, ba jako jeden z prvních tento námět použil Niccolò Machiavelli ve hře Mandragora z roku 1512. Mussetova inovace tohoto již po tři staletí opakovaného a v mírných obměnách rozvíjeného námětu spočívá jednak v postavě kamaráda - dohazovače, kterou o půl století dále rozvinul Edmond Rostand a to ve své nejslavnější hře z roku 1897 Cyrano z Bergeracu, a jednak v tragickém vyústění hry, kdy oproti klasice i očekávání čtenáře a diváka, hra nekončí vyznáním a naplněním lásky.
Alfrede de Musset po propadnutí své dramatické prvotiny Benátská noc z roku 1830 odmítal, další uvádění svých děl a mohl tak psát dle svého vkusu a nikoliv dle požadavků divadel. Toto rozhodnutí změnil až o dvě desetiletí později a tedy Marianniny rozmary, jež byly poprvé otištěny v literárním časopise Revue des deux Mondes dne 15. května 1833, byly poprvé uvedeny na prknech divadla Comédie-Française až dne 14. června 1851.
Mírně nesmělý Célio se již několik týdnů snaží vyznat svou lásku krásné a pyšné Marianně, ale ta jeho milostné dopisy odmítá nebo je bez přečtení roztrhá. A chladnou ji nechávají i serenády zpívané pod jejími okny. Célio tedy o přímluvu požádá svého nejbližšího přítele Octaveho, jenž nad lásku staví víno a rozkoš, a který je shodou náhod bratrancem Mariannina šedesátiletého manžela Claudia. Marianna se zpočátku Octavemu vysmívá, ale jeho humor, břitkost slov a současně i slepá žárlivost manžela, kterému vše hned na počátku vyzradila, ji vedou k tomu, že nakonec Octavemu podlehne a pozve jej o půlnoci do svého pokoje. Octave však zůstává věrným přítelem a namísto sebe vyšle zamilovaného Célia. Marianna mu však až po odchodu Célia pošle dopis, aby nechodil, protože na zahradě domu čekají vrazi najatí manželem, aby jej zabili. Célio má ještě možnost utéci, ale v domnění, že jej Octave oklamal a vyslal na smrt, aby měl Mariannu jen sám pro sebe, se nechává zabít. Octave poté odmítne Marianninu lásku a oplakává smrt přítele.
Octave: Já jediný na světě jsem ho znal. Ta alabastrová urna zakrytá závojem smutku je jeho dokonalým obrazem. Stejně jemná melancholie halila přednosti té něžné a citlivé duše. Pro mě jediného nebyl jeho mlčenlivý život záhadou. Dlouhé večery, které jsme spolu strávili, představují ostrůvky života ve vyprahlé poušti; do mého srdce nalily jediné kapky rosy, které do něj kdy stekly. Célio tvořil velkou část mého já, která odešla do nebe s ním. Byl to člověk jiné doby. Uměl se radovat, ale upřednostňoval samotu; věděl, kolik iluzí je klamných, ale sám dával svým iluzím přednost před skutečností. Byla by šťastná žena, která by ho milovala.
Marianna: Žena, která by milovala tebe, Octave, by šťastná nebyla?
Octave: Já neumím milovat, jen Célio to dovedl. Popel, který uchovává tento hrob, je všechno, co jsem kdy na světě měl rád, všechno, co kdy budu milovat. Jedině on byl schopen naplnit duši druhého pramenem štěstí, který v sobě nosil. Jediný byl schopen bezmezné oddanosti, on jediný by zasvětil celý svůj život ženě, kterou miloval, stejně snadno, jako by pro ni opovrhoval smrtí. Já jsem jenom svůdce bez srdce. Ženy pro mě nic neznamenají - vzbuzuji jen lásku, kterou sám cítím, pomíjivé snové opojení. Neznám tajemství, které znal on. Má veselost je jenom komediantská maska, mé srdce je mnohem starší než ona a mé netečné smysly už o ni ztratily zájem. Nejsem nic jiného než zbabělec. Jeho smrt nikdo nepomstil.
Marianna: Jak by mohl, vždyť byste riskoval svůj život! Claudio je příliš starý na to, aby přijal výzvu na souboj, a ve městě příliš vlivný, aby se vás musel bát.
Octave: Célio by mě pomstil, kdybych já pro něho zemřel, jako on zemřel kvůli mně. Tohle je můj hrob. Mě položili pod ten studený kámen, na mě si nabrousili meč, mě zabili. Dávám sbohem veselosti mládí, bezstarostnému bláznovství, svobodnému a radostnému životu na úpatí Vesuvu. Loučím se s halasným stolováním, večerními hovory, serenádami pod zlacenými balkóny! Sbohem Neapoli, loučím se s tvými ženami, s karnevalem za svitu pochodní, s dlouhými večeřemi ve stínu stromů! Sbohem lásko a přátelství! Mé místo na zemi je prázdné!
Marianna: Ale ne v mém srdci, Octave. Proč říkáš, sbohem lásko?
Octave: Nemiluji vás, Marianno. To Célio vás miloval. [1]
Použitá literatura:
- Alfred de Musset, Marianniny rozmary, Artur: Praha, 2011.
[1] Cit. dle Musset, s. 42-43.