„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1833

Alfred de Musset: Marianniny rozmary

Alfred de Musset: Marianniny rozmary

Les Caprices de Marianne, 1833

Leitmotiv hry Marianniny rozmary Alfreda de Musseta z roku 1833 postaveném na klasické zápletce s mladou manželkou, starým klamaným manželem a drzým milencem, se v nejrůznějších variacích objevuje již od barokního commedie dell'arte, ba jako jeden z prvních tento námět použil Niccolò Machiavelli ve hře Mandragora z roku 1512. Mussetova inovace tohoto již po tři staletí opakovaného a v mírných obměnách rozvíjeného námětu spočívá jednak v postavě kamaráda - dohazovače, kterou o půl století dále rozvinul Edmond Rostand a to ve své nejslavnější hře z roku 1897 Cyrano z Bergeracu, a jednak v tragickém vyústění hry, kdy oproti klasice i očekávání čtenáře a diváka, hra nekončí vyznáním a naplněním lásky.