„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Alfred de Musset: Neradno s láskou zahrávat si

Alfred de Musset: Neradno s láskou zahrávat si

Alfred de Musset: Neradno s láskou zahrávat si

On ne badine pas avec l’amour, 1834

Milostná satiricky pojatá komedie Neradno s láskou zahrávat si romantického dramatika Alfreda de Musseta z roku 1834, obrací naruby klasický příběh lásky ` la Romeo o Julie Williama Shakespeara, tedy boj zamilované dvojice proti vůli svým rodičům, kdy v Mussetově podání jsou si naopak hlavní hrdinové dvacetijednaletý syn Perdican a osmnáctiletá schovanka Camila bohatým Baronem předurčeni, ale nad jejich vzájemnými sympatiemi a rozhořívající se láskou zvítězí jejich pýcha tak, že hra končí tragicky smrtí Camilininy soukojenky Rosetty.
Titul hry je pojmenován dle francouzského přísloví, vlastní děj pak má autobiografickou inspiraci v Mussetově čerstvém rozchodu se spisovatelskou George Sandovou, kdy s autorem a jeho celoživotní inspirací můžeme ztotožnit hlavní postavy Perdicana a Camily. Hra vznikla během dvou měsíců v roce 1834 a to na příkaz ředitele v literárního časopisu Revue des deux Mondes, ve kterém Musset svá dramata poté, co po propadnutí své dramatické prvotiny Benátská noc z roku 1830, zakázal své hry inscenovat na divadle, výhradně publikuje. Knižně hra poprvé vychází v roce 1840 a poprvé byla uvedena divadlem Comédie-Française dne 18. listopadu 1861, tedy až čtyři roky po Mussetově smrti.
Musset musel po dobu práce na tomto dramatu dočasně přerušit psaní svého vůbec nejslavnějšího a opět autobiografického románu inspirovaného vztahem s George Sandovou, Zpověď dítěte svého věku, který dokončil v roce 1836. To, že Sandová byla pro zamilovaného a láskou zahořklého Musseta obrovskou inspirací, dosvědčuje i to, že do hry dokonce zakomponoval úryvek z jejího dopisu, jež tvoří asi nejslavnější pasáž hry (2.dějství, 5.scéna):
„Všichni muži jsou lháři, nestálí, falešní, žvanilové, pokrytci, pyšní a podlí, opovrženíhodní a plní smyslnosti. Všechny ženy jsou proradné, lstivé, marnivé, zvědavé a zvrhlé. Svět je jen bezedná stoka, kde se ty nejrůznější obludy plazí v bídě a svíjejí se na horách bahna, ale na světě je jedna posvátná a vznešená věc, to je svazek těchto dvou tak nedokonalých a tak ohavných stvoření. Často jsme láskou zklamáni, často zraněni a často nešťastní, ale milujeme a když jsme už nad hrobem, otočíme se, abychom se podívali zpět a řekneme si: často jsem trpěl, několikrát jsem zklamal, ale měl jsem rád. Jsem to já kdo žil, a ne jakási falešná bytost stvořená mou pýchou a nudou.“
Do tělesné lásky zasvěceného Perdicana, jenž má ve hře pózu Dona Juana, a naopak panensky ctnostnou Camilu, jež byla v klášteře vychovávána k tomu, aby mužům nikdy nevěřila, dále doplňují komické postavy vychovatelů hlavních hrdinů a to církevní bratr Blazius, jenž soupeří s Baronovým farářem Bridainem o to, kdo si ukořistí lepší hlt i sousto, a madam Škrabka.

Použitá literatura:

  1. Alfred de Musset, Neradno s láskou zahrávat si, Artur: Praha, 2011.
Zatím nikdo nehlasoval