V noci jsem snil, že jsem motýlem

Dramatické dílo Antona Pavloviče Čechova lze charakterizovat jako hry čistě konverzační s naprostou absencí děje, vývoje postav i hlubších sond. Koncepce hry a současně i druhoplánová psychologičnost je založena čistě na protikladných vlastnostech jednotlivých postav, které archetypálně parodují ruskou společnost na přelomu 19. a 20 století. Čechov svá dramata, ostatně podobně jako děj svých nejzdařilejších povídek, umisťuje na ruský venkov, což lze v kontextu ruské literatury 19. století, ve které je typickou postavou obyvatel Petrohradu ze středních ale spíše vyšších vrstev, možno brát jako revoluci i reflexi společenského myšlenkového posunu. Ostatně sovětská komunistická propaganda líčila Čechova jakožto proletáře názorově blízkého marx-leninské materialistické filozofii.

Višňový sad Čechov psal již jako těžce onemocnělý tuberkulózou a jedná se tak o jeho vůbec poslední dokončené dílo, ba často je považováno za jeho dílo vůbec nejlepší. V kontextu úvodní charakteristiky, kdy lze Čechovova dramata na první vjem odsoudit jakožto povrchní, statická ba nudná, jde Višňový sad ještě dále a děj tak lze shrnout do jediné věty: Ljubovna Andrejevna Raněvská se vrací po sedmi letech z Paříže na svůj rodný, bohužel však silně zadlužený, statek, na který se chystá veřejná dražba, což poněkud dětinská Raněvská ignoruje, statek je prodán a ona se opět vrací do Paříže. Vše nadto je pouze Čechovova geniální hra se vzájemným působením postav tak, že ač se jedná o jedno z celosvětově nejuváděnějších dramat, jedná se i o dílo, které klade opravdu mimořádné nároky na režiséra i herce.