V noci jsem snil, že jsem motýlem

Arthur Miller je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších divadelních tvůrců 20. století. Mnoha lidem je však paradoxně více znám pro své, v pořadí druhé, manželství s Marylin Monroe anebo svým krátkým angažmá v Americké komunistické straně v polovině 30. let. Ti divadla znalejší pak asi okamžitě vychrlí názvy nejznámějších Millerových her à la Všichni moji synové (1947), Smrt obchodního cestujícího (1949), Čarodějky ze Salemu (1953) či Pohled z mostu (1955).

Millerova cesta k divadlu, potažmo k tomu, že se stal přední intelektuální ikonou 20. století, nebyla nikterak přímočará - jakožto potomek polských židovských imigrantů nebyl veden k lásce k umění, ba po absolvování střední školy si musel na další vzdělání sám vydělávat a prošel mnoha profesemi. Dokonce ani nečetl krásnou literaturu a zlom v jeho životě nastal poté, co se mu do ruky náhodou dostal román F.M. Dostojevského Bratři Karamazovi, který původní považoval za detektivku. Na Michiganské univerzitě nejprve studoval žurnalistiku, ale po úspěchu svého prvního pokusu o divadelní hru, No Villain, v roce 1934 přeorientuje své studium na anglický jazyk a literatury s tím, že navštěvuje i divadelní semináře.

Koncem 30. let Miller začínal jako autor rozhlasových her a jeho první „dospělý“ pokus o divadelní hru, Muž, který měl štěstí z roku 1940 sice získala ocenění Theatre Guild's National Award, avšak hra byla kritikou strhána a představení se dočkalo jen 4 repríz.

Zlom tak nastal až s dvojicí her Všichni moji synové z roku 1947 a o dva roky později se hrou Smrt obchodního cestujícího, za kterou dostal jak Pulitzerovu cenu tak Cenu New Yorských kritiků.

Význam a poselství hry Smrt obchodního cestujícího je obecně interpretován jako kritika tzv. amerického snu, tedy, že v Americe se může každý stát úspěšný a bohatý, v širších mezích pak i jako kritika individualistického kapitalismu, ve kterém je považován za neschopného a méněcenného ten, kdo tento americký sen nedokáže naplnit. - V každém případě hra za uplynulých šest dekád neztratila nic ze své aktuálnosti a rezonance.

Po svém prvním uvedení byla hra přijata s mírnými rozpaky, konečného docenění se jí dostalo až poté, co byla s obrovským úspěchem uvedena v Evropě - sám Miller nemohl do Evropy odcestovat, protože mu nebyl jakožto bývalému členu komunistické strany vydán pas. Po evropském úspěchu pak byla hra zpětně oceněna i v rodné Americe.

Willy Loman již více než třicet let pracuje jako obchodní cestující, ale poté co, zestárl, ztratil své bývalé zákazníky, obchodní kontakty, ale i oblíbenost. Navíc jeho domácnost je závislá na tom, aby včas dokázala splácet množství drobných půjček - jako by bylo záměrem, že sotva se například splatí lednička, je nutné koupit novou, protože ta stará přestane fungovat. Willy má také velké množství autohavárií. Jeho rodina to navenek omlouvá tím, že je po celoživotním trmácení unaven a měl by být za svůj přínos firmě přeřazen do kanceláře, ale manželka Linda ale dobře ví, jaká je skutečná příčina - Willy se pokouší spáchat sebevraždu.

Dalším důvodem, proč má Willy pocit celoživotního selhání, je jeho úspěšný bratr Charlie, který dokázal vše, na co šáhl, ale i Willyho dva synové Biff a Happy, kdy velké naděje vkládal zvláště do staršího Biffa, jenž byl kapitánem školního fotbalového mužstva a měl přislíbeno stipendium na prestižní univerzitě, ale z nepochopitelných důvodů se jednoho dne na všechno vykašlal, začal střídat zaměstnání a vzdal svůj životní sen. - Willy se dozví pravdu o tom, co se stalo po letech - Biff za ním přijel do Bostonu, kde si Willy vydržoval milenku. V šoku Biff poznal, že jeho táta není ten dokonalý vzor, jakého v něm viděl po celé své dětství. Tento šok je navíc umocněn tím, že jeho matka ví o Willyho laciných milostných eskapádách, ale nedovolí, aby o něm byly zmíněny jakékoliv pochybnosti.

Willy je sice na pokraji svých psychických sil, přesto však propadá neodůvodněným euforickým náladám, kdy svým synům tvrdí, jak je všude respektován, či že Biff může kdykoliv přijít ke svému prvnímu zaměstnavateli a půjčit si od něj peníze pro začátek a sám začít podnikat. Biff se skutečně nechá od otce nakazit touto snovou báchorkou, druhý den skutečně zajde do kanceláře, ale musí celý den čekat než bude těsně před odchodem k šéfovi připuštěn, ten si samozřejmě na Biffa vůbec nevzpomíná a navíc mu Biff ještě ukradne pero.

Biff se s Willym pohádá a řeknu mu pravdu, aby si konečně přestal nalhávat své falešné představy. Willymu se poté povede to, o co dlouhodobě usiloval - zabije se v autě.

Jistě není bez zajímavosti, že premiéru této Millerovy hry režíroval jeho dávný přítel, divadelní a filmový režisér, Elia Kazan. V rámci protikomunistické kampaně, kterou počátkem 50. let vedl senátor Joseph McCarthy, pak Kazan, který by členem komunistické strany rok a půl mezi léty 1934 až 1936, udal jména 8 divadelních tvůrců, kteří byli v této době rovněž členy komunistické strany - mezi těmito jmény byl i Arthur Miller. To znamenalo jednak konec přátelství mezi Millerem a Kazanem a jednak na základě tohoto vyšetřování Výborem pro neamerickou činnost, Miller v roce 1953 napsal svou další slavnou hru Čarodějky ze Salemu.