V noci jsem snil, že jsem motýlem

Světoznámý český, v posledních dvaceti letech ale již takřka výhradně francouzsky píšící spisovatel, Milan Kundera, v dějinách literatury proslul mimořádnými kvalitami svého díla, kdy je vedle Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého a částečně i Václava Havla, světově nejvýznamnějším českým spisovatelem 2. poloviny 20. století. Kundera je ale světový fenomén i co do použitého jazyka, kdy počínaje svým románem La Lenteur (Pomalost) z roku 1993, používá francouzštinu jako svůj výhradní tvůrčí jazyk. Kundera je ale v kontextu světové literatury ojedinělý i způsobem, jakým střeží kvalitu svého díla, kdy Kundera naprosto zakazuje inscenování tří ze svých čtyř divadelních her - v tomto směru udělal jedinou výjimku a to když svému dlouholetému příteli, dramatikovi i režisérovi Ladislavu Smočkovi v roce 2008 dovolil nastudovat v Činoherním klubu svou hru Ptákovina, jež byla poprvé a naposled uvedena v roce 1969.

Důvody pro tyto Kunderovy autorské cenzorské zásahy jsou dvojí - jednak tak Kundera „čistí“ svůj literární odkaz od děl, které zpětně nepovažuje za kvalitní - sem patří Kunderovy tři sbírky stalinistické a milostné poezie či dvojice povídek ze sešitů Směšných lásek, a jednak se tak Kundera brání chybné interpretaci svého díla - konkrétně své divadelní hry chce uchránit před zavádějícím nepochopením ze strany režiséra i účinkujících. Ostatně Kundera od roku 1988, kdy byl dle jeho asi vůbec nejslavnějšího románu natočen stejnojmenný americký film Nesnesitelná lehkost bytí, zakazuje jakékoliv filmové adaptace. Potažmo po roce 1989 zase zakazuje české překlady svých francouzsky psaných románů a esejů s tím, že kvalitní překlad do svého rodného jazyka je schopen jen on sám.

Ostatně autorovy obavy z toho, že z jeho dílo bude „znásilněno“ povrchním či naopak k původní předloze příliš volným režijním provedením, lze dobře ilustrovat je jeho vůbec první hře Majitelé klíčů z roku 1962, jež z Kundery jakožto začínajícího a takřka neznámého autora učinila jednoho z nejlepších soudobých dramatiků a jeho hru krom Národního divadla v Praze v legendární režii Otomara Krejči, v témže roce uvedla hned celá řada dalších českých divadel. Soudobé interpretace a recenze Majitelů klíčů se totiž odchylovaly od autorovy absurdně ironické zápletky, jež je zdůrazněna i v samotném názvu a to, že jediné o co ve hře je, jsou klíče, respektive boj o to, kdo je jejich majitel.

Celá hra se odvíjí v rozmezí necelých dvou hodin, v neděli ráno ve Vsetíně a to v rodině bývalého majora, sokola a československého patriota pana Krůty, jehož hlavní životní cíle, kdy se celý život cítil být důležitý a velet ostatním, nyní upírají pouze na jeho sbírku nástěnných hodin. Paní Krůtová má zase nenaplněné divadelní ambice, kdy trpí jak tím, že není herečkou, tak tím, že ji kdysi od sebe odvrhnul slavný herec a otec jejího jediného dítěte Aleny. Alena je co do svého věku již žena, ale co do moudrosti a životního rozhledu ještě dítě, se zase soustředí na to, že se ve svých dvaceti letech stane baletkou. Být baletkou, kdy dvakrát týdně chodí do hodinového kurzu, je nejen jejím životním cílem ale i jedinou celodenní činností krom občasné výpomoci matce v domácnosti. A to, že se Alena stane baletkou, vidí jako satisfakci své životné prohry i paní Krůtová. A dále je zde čtvrtá hlavní postava a hybatel i klíč k celé hře a to Jiří. - Jiří v Praze poté, co nacisté zavřeli vysoké školy, nedokončil svá studia architektury, ve Vsetíně vykonává podřadnou práci kresliče a musí žít ve společném bytě s Krůtovými, kteří se kdysi v Jiřím vzhlíželi, ale nyní se v něm cítí zklamáni, protože jako nedostudovaný nedodal rodině společenskou prestiž, kterou od něj očekávala. Celý děj je nutné interpretovat právě prostřednictvím životních zklamání a nenaplněných ambicí jednotlivých postav.

Ráno celá rodina vstává, Alena se chystá do baletu, ale zazvoní telefon a poněkud překvapený Jiří musí odběhnout z bytu. Tento okamžik je zcela klíčový pro celý zbylý děj hry, protože zmatený Jiří, kterému, jak se později dozvíme, volali jeho soudruzi z protifašistického odboje, si odnese i dvojí svazek klíčů. - To je pro zbylé tři hlavní postavy zcela zásadní fakt, protože v bytě, kde žijí čtyři lidé, jsou jen dva svazky klíčů - Jiří si svůj svazek nikdy nenechal udělat a poté pravděpodobně ztratil i svazek, který patřil Aleně. Současně Jiří musel pro bezpečí rodiny zamlčet své kontakty s odbojem a jeho ranní odběhnutí z bytu i se dvěma svazky klíčů tak pan Krůta hodnotí jako důkaz toho, že se Jiří v rodině chová pánovitě, paní Krůtová to bere jako naschvál, protože žárlivý Jiří tím úmyslně zabránil Aleně jít do baletu, a konečně Alena je prostě jen naštvaná, že s Jiřím není šťastná tak, jak si představovala před jejich svatbou.

V této rovině osobních zklamání, nedorozumění a nevědomosti, se nese i hlavní dějová část hry, kdy do bytu vejde Věra, někdejší Jiřího přítelkyně ale zejména klíčová postava podzemního odboje, která se prostě jen potřebuje na chvíli někde skrýt a pro zvědavé Krůtovy si narychlo vymyslí historku, že je ve Vsetíně na služební cestě a celou noc pracovala v místní zbrojovce. Tuto její lež však odhalí domovník, německý konfident a vrátný ve zbrojovce pan Sedláček, který do bytu vešel s tím, že někdo zablátil schody. Sedláček namíří na Věru svůj revolver a Jiřímu nezbývá nic jiného než Sedláčka zabít tím, že jej zezadu uhodí do hlavy těžítkem. Jeho mrtvolu však není možné vyvléct z bytu, protože po domě běhají Němci, kteří se chystají na nadcházející slavnost a Jiří proto Sedláčkovo tělo strčí pod postel. Věra odchází a Jiří řeší dilema, zda se má zabít, aby se tak jednak přiznal k vraždě a jednak nemohl vyzradit žádné informace, až bude mučen, nebo zda má s Alenou utéci a obětovat staré Krůtovy. - Nebylo totiž možné útěkem zachránit všechny čtyři a současně běžel krátký čas, po který bude na Jiřího a Alenu venku čekat Věřino auto. Ale jak Krůtovi tak Alena pokračují ve svém jednostranném sporu o to, kdo je majitelem klíčů, Jiřímu se nepodaří dostat Alenu z bytu, protože Alena se začne chovat jako umíněné a ukřivděné dítě, a Jiří musí utéci sám.