27. Září 2011
Klíč (鍵), 1956
Celosvětově asi vůbec nejslavnější japonský spisovatel všech dob, Džuničiró Tanizaki, prošel ve svém tvůrčím období třemi základními fázemi. - Ve svém raném období byl co do stylu a tématu značně ovlivněn klasickou západní literaturou 2. poloviny 19. století. Zlom v jeho životě i tvorbě nastal po roce 1923, kdy bylo během ničivého zemětřesení zničena značná část jeho rodného Tokia a Tanizaki se odstěhoval do oblasti Kansai (s městy Ósaky, Kjóta a Kóbe), které je považováno za kolébku japonské kultury. Zde si vytvořil svůj originální tvůrčí styl, kdy se pod vlivem západní literatury obrátil k tématům typickým pro tradiční japonskou literaturu a položil tak základy moderní japonské prózy. Do tohoto období se řadí romány Ti, kteří raději kopřivy (Tade kuumuši, 蓼喰う蟲) z roku 1929, Požaté rákosí (蘆刈, Ašikari) z roku 1932 či Pokus o životopis Šunkin (Šunkin šó, 春琴抄) z roku 1933.
Absolutní vrchol pak představuje trilogie Sestry Makiokovy z let 1943 až 1948, které je považováno na nejlepší dílo japonské literatury 20. století a Tanizaki díky jemu pronikl i k západnímu čtenáři.
Po Sestrách Makiokových již Tanizaki požíval nedotknutelné postavení a svou tvorbu nasměroval k méně vážným tématům, ale i se vrátil zpět tématice, kterou částečně otevřel již ve 20. letech - k próze s explicitní erotikou. Zde vzbudila neopakovatelné pobouření, jež gradovalo až na půdu parlamentu s tím, zda má být dílo zakázáno, novela Klíč z roku 1956. Dalším příspěvkem do tohoto žánru je ironicky pojatá novela Deník bláznivého starce (瘋癲老人日記) z roku 1961.
Hlavní hrdina Klíče je pětapádesátiletý manžel, který se s příchodem Nového roku rozhodne psát intimní deník s podrobnými záznamy manželského erotického života, se kterým byl značně nespokojen - jeho o více než deset let mladší manželka mu sice byla po vůli kdykoliv projevil žádost, dle všech znaků byla i předurčena k tomu být mimořádně eroticky nadaná, ale nikdy nedokázala překročit mantinely tradiční japonské výchovy a tedy se jejich milování odehrávalo stále stejným způsobem bez jakýchkoliv invencí.
Tento navenek všední zápis eroticky nenaplněného stárnoucího muže však ve skutečnosti rozehrává hazardní hru obou manželů se stále se stupňujícími stimuly - při oslavě Nového roku, na které je krom manžela a manželky Ikuko přítomna i dcera Tošiko a její nápadník Kimura. Ikuko se opije a mdlobách usne v koupelně. Manžel ji s pomocí pana Kimury vykoupe a vytře do sucha a uloží do postele. Poté se manžel řadu hodin zabývá tím, že podrobných detailů zkoumá doposud neviděné detaily manželčina těla.
Tato činnost se opakuje i další dny, manžel si tělo opilé Tošiko navíc fotografuje s tím, že fotky dává vyvolat panu Kimurovi. Ten naopak nijak neskrývá fakt, že si vyrobil kopie a tato zpráva se před dceru Tošiko donese až k samotné Ikuko. Ale ta ostatně již delší dobu mdloby jen předstírá - stav zdánlivého bezvědomí ji dovoluje manžela dráždit tím, že při milování vyslovuje jméno pana Kimury. A navíc si oba manželé vedou vlastní tajný deník, který si přes proklamaci opaku oba vzájemně čtou a víc a víc se eroticky dráždí. Manžel, jehož stáří mu nedovoluje takovou dobu milování, jakou vyžaduje Ikuko, se dopuje stále se stupňujícími dávkami sexuálních stimulantů tak, že mu během několika málo měsíců začne vynechávat paměť, na kterou byl jako vědec a vysokoškolský učitel značně hrdý, stoupá mu tlak, utrpí mrtvici s částečným ochrnutím a po několikatýdenní anabázi i umírá.
I ve stavu ochrnutí si od své dcery nechává předčítat manželčin deník, kdy Ikuko se již nijak zvlášť netají s tím, že dosáhla vrcholu svého sexuálního života až s panem Kimurou.
Ale teprve po smrti manžela Ikuko svěří deníku pravý průběh událostí posledních měsíců - svého manžela sice milovala jako tradiční japonská manželka, ale fyzicky se jí hnusil. A hru, kterou rozehrál manžel, tedy využila k tomu, aby manžela vydráždila k tomu, aby požíval vražedné množství sexuálních stimulantů a dohnala jej tak de facto k sexuální sebevraždě. Románek s panem Kimurou pak pokračuje v trojici: Ikuko, Tošiko a Kimura.
Použitá literatura:
- Džuničiró Tanizaki, Klíč, Brána: Praha, 2011.