„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Džuničiró Tanizaki: Sestry Makiokovy

Džuničiró Tanizaki: Sestry Makiokovy

Džuničiró Tanizaki: Sestry Makiokovy

細雪 (Sasameyuki), 1943-1948

Současná japonská literatura se již plně nese v intencích moderní evropské prózy a například dílo v současnosti celosvětově proslulého Haruki Murakamiho, jehož knihy se již po dlouhá léta stávají bestsellery jak v Japonsku, tak napříč celou Evropou ale i v Americe, již nenese takřka žádné vnější znaky kdysi svébytné japonské kultury a tradiční japonské literatury. A jedním z nejvýznamnějších novátorů, jenž ve 20. letech 20. století přinesl do japonské beletrie doposud zcela neznámé prvky, námět i styl inspirovanými v soudobé moderní evropské literatuře, byl Džuničiró Tanizaki (谷崎 潤一郎), který je dnes, snad poněkud paradoxně, považován za posledního tradicionalistického japonského spisovatele.
Tanizakiho dílo se vyvíjelo ve třech fázích. V té první, ze které vyjímám román Manji (卍) z let 1928-1930, jenž jako jedno z hlavních témat otevírá doposud zcela tabuizovaný lesbismus, importuje moderní literární postupy. Ve fázi druhé, kterou předchází Tanizakiho překlad tradičního japonského díla z 11. století Příběh o Gendžim (源氏物語) do současné japonštiny, se obrací zpět k japonské tradici. - Zde zmiňuji jeho vůbec nejvýznamnějšího dílo Sestry Makiokovy z let 1943-1948. A konečně v třetí fázi kombinuje oba přístupy, kdy se jeho romány vyznačují směsí erotismu, ironie, ale i bojem mezi prozápadně naladěnou mladou generací a tradičně japonsky smýšlející generací rodičů a prarodičů. Z této fáze vypichuji zejména eroticky asi nejotevřenější dílo Klíč (鍵) z roku 1956 a erotickou satiru Deník bláznivého starce (瘋癲老人日記) z roku 1961.
Román Sestry Makiokovy je dnes již klasickým dílem japonské literatury, který byl krom jiného i 3× zfilmován (konkrétně v letech 1950, 1959, 1983) ale stal se předlohou i několika dalších televizních adaptací. Cesta ke svému čtenáři však nebyla nikterak přímočará, protože dílo vznikalo v ovzduší japonského nacionalismu a zejména milicionarismu, kdy cenzura zakazovalo vydávat takřka vše, krom bezduché propagandy. - První část románu byla plánována pro vydání v časopise Chūō Kōron, ale nakonec bylo v úvodu roku 1943 vydáno jen 16 kapitol. Tanizaki poté nechal na vlastní náklad vydat ve 248 kopiích celý první díl a rozdal jej v okruhu svých přátel. První díl pak byl plnohodnotně vydán až v roce 1946, druhý v roce 1947 a konečně třetí v roce 1948.
Originální název Sester Makiokových je Sasameyuki (細雪) tedy lehce padající sníh, což klasický básnický obraz z japonské poezie, který evokuje opadávající okvětní lístky rozkvetlých třešní. Část ”juki” (雪) ve slově sasameyuki se též odvolává na třetí sestru ”Jukiko” (雪子?), která je tak, ač co do povahy nenápadná a skromná, postavena do role hlavní hrdinky celého románu.
Děj, který je položen mezi podzim roku 1936 a duben roku 1941, tedy několik měsíců před útokem na Perl Harbor, je tvořen epickým příběhem čtyř sester Makiokových: ”Tsuruko” (鶴子?) - nejstarší sestry, jež je paní hlavního domu, ”Sačiko” (幸子?) - druhé nejstarší sestry a paní vedlejšího domu, ”Jukiko” (雪子?) - třetí a přes svůj pokročilý věk ještě neprovdané sestry a konečně ”Taeko” (妙子?) - nejmladší emancipované sestry, jež se ze sester nejvíce vzhlíží v evropské kultuře.
Nosný příběh je pak tvořen svatebními námluvami sestry Jukiko, kdy na složitých procedurách s ověřováním pověsti jednotlivých členů celé rozvětvené rodiny, rodinného majetku a postavení, ale i zdravotního stavu, s následným formálním setkáním potencionálních snoubenců, tzv. miai (見合い), je ilustrována hloubka japonských tradic, ve kterém je zájem rodiny zcela nadřazen zájmům jednotlivce.
Mnohem důležitější lyrickou část příběhu tvoří kulturní a estetické přesahy do japonské kultury, který je naznačen i v názvu, kdy ”sasameyuki” znamená též nejkrásnější období japonského roku.
Nedílnou částí knihy jsou též výpravy do japonské geografie, kdy hlavní část příběhu je položena do kraje Kansai s městy Osaka a Kobe, kdy kansaiskou přírodu, specifickou kulturu, jemné nuance v tradičním tanci, ale i přízvuk Tanizaki často dává do protikladu s krajem Kantō a jeho metropolí Tokio.

Použitá literatura:

  1. Džuničiró Tanizaki, Sestry Makiokovy, Brána: Praha, 2010.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (2 hlasy)