„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Egon Erwin Kisch: Pasák

Egon Erwin Kisch: Pasák

Egon Erwin Kisch: Pasák

Der Mädchenhirt, 1914

Karel Dušnic přežil jako jediný ze skupinky přátel strašlivou detonaci parního kotle výletního parníku, když ho vzduchová vlna odhodila doprostřed Vltavy, kde ho napůl utopeného vytáhl vorař Chrapot a odnesl ho k sobě domů.
Výbuch po sobě krom mrtvých a roztrhaných těl nedělních cestujících zanechal i trpký osud několika lidí, kteří přitom neměli s parníkem nic společného, ale osud jde svou křivolakou cestou vždy rovně k cíli.
Do sebe zahloubaný a zádumčivý Dušnic ztratil poslední článek, který ho spojoval se živým světem. Těch několik bývalých spolužáků a přátel ho dennodenně a každovečerně navštěvovalo, zpočátku na přání starého Dušnice, aby ho mladí společníci probudili k životu z jeho trudnomyslnosti, ale dělo se tak dále i po otcově smrti.
Karel Dušnic po něm zdědil dostatečný majetek, aby se nikdy nemusel starat o svou existenci. Byl to milý a přívětivý společník, zúčastnil se všech zábav a hovorů, ale přitom stále zůstával ve svém vnitřním světě. Zpočátku se ho snažili přátelé přimět vyzkoušet si radovánky se ženami, protože se zdálo, že jejich vlastní milostně úspěchy v něm vzbuzují zvědavost a zájem, ale nikdy jej nepřinutili k činu. Toužil sice po lásce a žena jej naplňovala sžíravými sny, ale jak si uvědomoval z přečtených románů i hovorů jeho přátel, všechna touha muže i ženy je ve skutečnosti jen milostným sportem dobýt ženu a být mužem dobyta, se směsí vypočítavosti a ziskuchtivosti. "Tyto důvody se kašírují prolhaně tím, že muži musí naoko vyznávat věčnou lásku, ženy pak bez vyznání přísahají věrnost až do smrti, tváří se ctnostně a bůhvíjak hlubokomyslně, a když se podvolily, dají se do štkaní stejně jako při loučení."[1] Chtěl své panictví dát čisté víle v podobě anděla, která jej osvobodí od jeho trudnomyslnosti, aby si mohl podmanit spousty žen, což bylo jeho největším přáním, ale namísto toho k sobě na postel strhl Chrapotku, ženu vorařovu, který mu zachránil život. Jistě, bylo to pomatení smyslů ze šoku, který právě přestál, ale již do konce života si tento svůj čin nemohl odpustit. Chrapotka zdaleka nebyla ten nejčistší okvětní lístek otřísněný rosou v bledém měsíčním svitu, ale náruživá žena, která velmi dobře věděla, co chce. Mnohokrát s ní některý z vorařů zmizel po setmění někde v blízkém křoví, ale když za ní začal pálit Chrapot, smála se mu, protože to byl hloupý trouba, ale poté co si chytře uvědomila, že tato příležitost se již nikdy nemusí opakovat, stala se jeho zákonnou družkou. Z milostného dobrodružství se zachráněným otěhotněla a Dušnicovy výčitky i trudomyslnost došla až k bodu, kdy zcela přestal vycházet z domu. Svému synovi nechal posílat každý měsíc alimenty, z kterých žila celá rodina, protože vorařství se pomalu dostávalo do úpadku. Chrapot věděl, že Jaroslav není jeho syn, ale žil v celkovém duševním útlumu a snad si ani neuvědomoval, co to vlastně znamená.
Že malý Jaroslav není Chrapotovým synem věděl kde kdo, ale protože se celá rodina z peněz jeho otce povýšila nad úroveň ostatních obyvatel chudé Kampy, zvyšovalo to naopak Jardovu hodnotu. Ačkoliv všemi obdivován a obletován nijak tím netratil jeho charakter, choval se všem bratrsky a ke všem spravedlivě, svým nehezkým kamarádům domlouval hry s holčičkami, po kterých toužil výměnou za půjčení bruslí nebo chvilkou strávenou s ním. Ale největší kamarádkou mu byla Bětka, o dva roky starší děvče s pěti sestrami. "Z jedné je už dáma, má známost s továrníkem, chodí v klobouku se zelenou rajkou, na ruce má náramkové hodinky, na prstě safírový prsten a nežije doma. Jen občas zavítá na Kampu na návštěvu a nepřijde nikdy s prázdnou. Tatínek od ní dostane cigára či cigaretovou špičku, jindy zas tvrdý límec, zapalovač či něco jiného, co štípla továrníkovi. Její pravé jméno je vlastně Fanka, ale přejmenovala se na Emy, což zní mnohem noblesněji. Druhá sestra je Mařenka, nemá nápadníka, šamstra, jak se říká, neboť není hezká. Má obličej celý poďobaný po neštovicích z dětství a nosík ohrnutý nahoru. Je zaměstnaná jako žehlířka a po chlapech nekouká. Opravdovou krasavicí je třetí sestra, patnáctiletá Anna, která pracuje jako falcovačka v tiskárně, kde dělá otec sazeče. Má vážnou známost s holičským pomocníkem z Mostecké ulice. Fanka jí zprostředkovala jednoho továrníkova přítele, Anna se zprvu zdráhala, ale nakonec svolila a vymluvila se Rudlovi z holičství, že jí není dobře, že půjde raději do postele a nepřijde večer na dostaveníčko. Rudla však zašel večer rovnou z práce do bytu k Dvořákům, a Annu doma nenašel. Tak postával celou noc u domu a chtěl si počíhat, až se vrátí. Ale Anny se nedočkal, šla ráno od nového šamstra rovnou do práce, takže Rudla s ní mohl mluvit teprve v poledne. Ztropil jí pořádnou scénu a musila odpřísáhnout, že už nikdy nikam nepůjde, Teď opravdu dodržuje svůj slib, třebaže jí ten pán dal třicet korun a slíbil jí ještě prsten a třebaže Fanka už dvakrát za ní zašla domů, aby ji odvedla. Fanka to myslí docela dobře, když říká, že by se Rudla vlastně neměl vůbec zlobit, jestliže se Anna za cizí peníze slušně ohodí a bude mu dělat parádu, až si spolu vyjdou ven. Ale Anna je padlá na mozek a za nic na světě už nechce zajít za tím pánem."[2]
Bětka měla na jeho budoucnost radikální vliv, nechápal sice, co to vlastně obnáší, ale sliboval si, že nikdy nebude takový trouba jako Rudla a bude dělat kořeny z pánů s jejichž peněz mu bude Bětka kupovat šatstvo, aby jí dělal parádu, ale přece když byla poprvé u kuplířky na Riedlově nábřeží, měl pocit, že ztrácí víc jen panenskou nevinnost své kamarádky, ale kostky osudu byly vrženy a Jaroslav, poté co se mu jeho obdivovatelka už z dob raného dětství, Lojzička Hejlová, že se budou muset odstěhovat do levnější čtvrti, protože nemají po smrti otce, kterému při vázáni voru ujela kláda a rozdrtila mu ve vodě hlavu, peníze na nájem, ji sám zavedl ke kuplířce, aby si vydělal svých prvních deset korun a Lojzička přinesla domů mamince peníze. Nevěřila sice, že je dostala v obchodě od bohaté zákaznice, ale chudoba si nemůže dovolit přepych falešné ctnosti.
Jaroslav začal pracovat jako pikolík v jednom z lepších pražských hotelů, uměl velmi dobře německy, aby mohl obsluhovat hosty z vyšších kruhů, a zároveň česky, aby se domluvil s kuchyňským personálem a dodavateli. Jeho tři kolegové jej ale nepřijali mezi sebe jako rovného, byl o několik let mladší a považovali ho za jelimánka. Jednoho večera se rozhodli, že ho uvedou do života, vzali jej spolu do nevěstince, kde byli pravidelnými hosty a měli i své oblíbenkyně, ale Jaroslavovi se hnusily unavené ženské s povadlými prsy v hlubokém výstřihu, s bíle napudrovanými tvářemi, zakaleným pohledem a předstíranou koketností, nešel se žádnou z nich nahoru na pokoj, i když se mu jeho kamarádi smáli a slíbil si, že jim ukáže, co je to ženská, přivede jim některou z Kampy, mlaďoučkou, plnou života a touhy, které se nemusí platit ušmudlané tři koruny. A řekl Lojzičce Hejlové, která rozradostněná, že může Jaroslavovi splnit nějaké přání, přiběhla o polední přestávce, udýchaná s lehce rozcuchanými vlasy a on si uvědomil, že je vlastně krásná, mnohem krásnější než Bětka, protože má v sobě něco nevinného a miluje ho. Chtěl ji odvléct pryč, ale pikolíci rozjaření z tak krásné dívky se už nedali odbýt a Lojzička přetáhla polední přestávku a na hodinu ji z obchodu vyhodili. Jaroslav druhý den přivedl Bětku. Nic necítil, když si ji brali mezi sebe, poslední závan citu a z něj vyprchal včera s Lojzičkou. Bětku vodil ještě mnohokrát, kamarádi mu říkali Pasáku a Jaroslav nechápaje, co to znamená, to bral jako vyznamenání, ale jednoho dne je nachytal mistr, vyučený jídlonosič s uhrovatou tváří. Hned si vzal Bětku k sobě a chtěl ji přivést i druhý den, ale když to Jaroslav odmítl, mistr mu začal házet klacky pod nohy až jej po jedné hádce vyhodili.
Nastoupil do Hotelu U města Budapešť, který byl spíš kabaretem, protože v hotelu bydleli jen vystupující herečky a zpěvačky. Jaroslav se ze začátku divil, že jej ostatní nechávají, i když byl nejmladší, chodit nahoru, kde byly umělkyně často nedbalkách a často po něm požadovali naplnění své milostné touhy, ale již po týdnu o ně ztratil zájem a vyhýbal se všem stykům s nimi. Nechápal, že o ně usiluje tolik mužských, bohatých i šlechticů, kteří musí utratit značné sumy, aby si jen mohli šáhnout na punčochu pod jejich sukněmi. Byla to prastará hra, žena naoko odolává a poddá se mu až ve chvíli, když něj vyláká vše, co je pro ni ochoten obětovat. Muž povzbuzen milostným úspěchem již příští noci usiluji o další korálek svého náhrdelníku, protože "…profesionální záletníci, kteří mají vášeň sbírat počet pomilovaných dívek, vyspí se s takovým děvčetem jen jednou, neboť počítají takto: za rok bude taková dívka cenným kouskem, kterým se budu moci pochlubit, že jsem ji měl dnes; a za pět let zbledne závistí každý ctitel. když uslyší o své dívce: Panečku, tos měl vidět, jaká byla před pěti roky, když jsem ji měl já…"[3]
Tou dobou si rovněž začal s Bětkou zařizovat společný byt, koupili na splátky nábytek a vybavení, ale přišlo léto a v hotelu mrtvá sezóna. Bětka se tedy rozhodla, že si otevře v jejich bytě kuplířskou živnost a začal do něj zvát své kamarádky z Kampy, procházelo to několik měsíců, než přišlo na policii udání, zákazníci byli bez prohlídky propuštěni, slečny sbaleny a Bětka odsouzena pro kuplířství. Na Jaroslava došlo až druhý den, dostal jen dva dny pro výstrahu, protože měl řádné zaměstnání a dívky vodila jen Bětka, ale při lékařské prohlídce u něj doktor objevil nákazu syfilidem, kterým ho nakazila jedna maďarská zpěvačkou, která se rozhodla, že ho dostane i za cenu padesáti korun, kterou Jaroslav potřeboval na splátku nábytku. Strávil v nemocnici dva měsíce, rodina se jej vzdala a smáli se mu i jeho kamarádi, na kterými dosud neomezeně vládl. Chtěl pomoci od svého otce, Karla Dušnice, ale ten žije již dvacet v osamění, se jej bál a odmítl mu pomoci.
Jaroslav se rozhodl, že jej po vzoru Raskolníkova zabije. Vzal mámě ostrý nůž, ale ještě chtěl vidět Lojzičku Hejlovou, kterou jak si začínal uvědomovat, miluje. Slíbila, že s ním uteče od svého pasáka - od oné osudné razie přede dvěma měsíci v Jaroslavově bytě, se stala registrovanou prostitutkou se zdravotní knížkou, rodina se jí vzdala a Jaroslav byl jediný z bývalých přátel, který s k ní hlásil. Ale i Lojzička byla jediná, která se hlásila k Jaroslavovi. Naplánovali spolu útěk do Vídně, Jaroslav se ve světě vyzná, umí přece německy a uživí i Lojzičku, aby už nemusela po nocích honit zákazníky.
Ale Jaroslav nemá dost sil i zpustlosti, aby dokázal zabít a získat tak peníze na cestu, a druhý den, právě když dostává od otce dopis, ve kterém mu navrhuje finanční pomoc i cestu k novému začátku, naleznou Jaroslava oběšeného. Bylo mu devatenáct let, ale přes svou vítěznou filozofii: "…všichni téměř přišli na mizinu, vyčerpali se hmotně, jen já jsem odmalička vítězil nad všemi ženami! Byly mé, přenechal jsem je druhým, zachránil jsem je, propůjčil, nade mnou neslavili vítězství. Podrobil jsem si je, staly se mými služebnicemi, darovaly mi španělku, od nich jsem se naučil oblíkat se, dík jim jsem získal peníze a zmoudřel a přijala mě přátelsky ona mocná panička na Riegrově nábřeží"[4] patřil Jaroslav od začátku mezi poražené, ne ženami, ani bohatými, kterým vracel jejich pohrdání, ale sám sebou. Nemohl najít cestu k sobě samému, k všedávající lásce bez strachu z podvodu a zklamání, své kroky jistil lhostejností a ozbrojoval se apatií, a jen proto, aby v očích kamarádů zvýšil svou hodnotu, kterou sám před sebou neměl, prodal jako věc či dobytek svou družku a milenku i dívku, kterou miloval, ale bál si to otevřeně říci. Jeho síla pramenila z panství nad ještě většími ubožáky než byl on sám, s její ztrátou pozbyl i sám sebe a mohl jen vraždit, či se zabít, protože v jeho očích již ztratil člověk hodnotu. Nebyl necitelný či bezohledný obchodník, ale záměrným zabitím svého srdce, aby nikdy nemohl být žádnou ženou raněn, přeřízl i svou životodárnou tepnu, protože radost může existovat jen ruku v ruce s bolestí, láska se zradou a muž se ženou.

Když dne 19. května 1898 vybuchl vltavský parník František Josef I. byl Egon Kisch ještě žákem německé státní reálky, ale tragický osud jeho pasažérů ho neopustil po několik dalších let a dne 16. dubna 1911 mu vyšla první verze románu, povídka Katastrofa s podtitulem Pražský příběh. Hlavním hrdinou byl ještě Karel Gaudium a jinak povídka svým obsahem shodná s prvními kapitolami pozdějšího Pasáka, příběh však nekončí smrtí Jaroslava, ale jeho narozením - po obdržení této zprávy si Karel Gaudium prostřelí hlavu.
Během dalších tří let od vydání Katastrofy se Kisch hlouběji zajímá o život pražských obyvatel na okraji společnosti, které zveřejňoval v deníku Bohemia v fejetonovém seriálu Pražské novely, které v knižním vydání pod titulem Prager Kinder (Pražské děti) vyšly dne 2. října 1913. Kisch se soustavněji zajímal o společenství vorařů, se kterými se v červenci 1910 plavil až do Německa, znal i poměry v pražských zapadáků, náleven a podsvětí, jeho první, a jediný zachovaný, román, byl ale ovlivněn i francouzským realismem Honoré de Balzaca, naturalismem Emile Zoly, kde narozdíl od Nany či Zabijáka vycházel ze skutečných lidských příběhů s rozdílem upozornit na zničující poměry nejchudších pražských obyvatel a ne vytvořit z člověka lidskou bestii, která od začátku do konce beznadějně padá do stále většího bahna. Ale ovlivněno je i ruským románem 19. století a to především Rodionem Romaničem Raskolnikovem Dostojevského Zločinu a trestu, Na dně Maxima Gorkého, ale i dílem Lva nikolajeviče Tolstého.
Kisch musel pro pojmenování svého románu vytvořil nové slovo der Mädchenhirt místo obvyklého Zuhälter nebo Lude, protože Jaroslav nebyl skutečným pasákem holek a dívky v jeho okolí nebyly skutečnými prostitutkami, ale lidmi prodávajícími své tělo z krajní životní nouze. Od června do září 1914 měl román již čtyři vydání, ale za svou úspěšnost mohl, dle vlastních Kischových slov, především pro své označení "odvážného" a "pornografického" románu, protože mravní uvolnění v této oblasti přišlo až s posunem lidských hodnot po První světové válce.
Pasák se dočkal i dramatického ztvárnění, kdy jej dne 27. listopadu 1921 uvedla v divadélku Adrii Revoluční scéna. Pro svůj mimořádný divácký úspěch bylo dne 23. dubna 1923 ohlášeno její uvedení i v brněnské Redutě, ale policejní ředitelství nepochopilo sociální podtext hry, a dle nařízení z roku 1859 ji pro urážku veřejné mravnosti zakázalo, což se setkalo se širokým nesouhlasem pokrokové veřejnosti. Například komunistický list Rovnost reagoval těmito řádky: "Máme bordely, herny, prostituci, pasáky, bary, noční kavárny - a to vše pod kontrolou těch pánů, kteří si přisvojili patent na ochranu mravnosti…"[5].
Pokus o filmovou interpretaci z roku 1930 se však pro přílišné odklonění se od původní předlohy nepovedl, ale je zajímavý tím, že se v něm zahráli přední herci tehdy ještě němého filmu Antonie Nedošínská či Jindřich Plachta.
A jak je tomu s autentičností Pasáka? "Ovšemže jsou to skuteční lidé. Samozřejmě jsem změnil jména. Dnes se takové poměry už hodně změnily. Když dnes potkám na ulici někdejší dívku z Kampy, pak by se strašně dopálila, kdybych jí neřekl: "Rukulíbám milostivá paní". Škoda, že jen Jarda Chrapot je mrtev. Kdoví, co by se z něj dnes vyklubalo. Běta z románu je dnes matkou tří zdravých dcer, které chodí tancovat na nejlepší plesy. Když je potkám na ulici, otočí hlavou na druhou stranu, Jediná, která se ke mně ještě hlásí, je Lojzka Hejlová, má hodného muže, který o ní všechno ví a přihlíží s úsměvem, když Lojzka vzpomíná na staré krásné časy na Kampě."[6]

Použitá literatura:

  1. Egon Erwin Kisch, Pasák, Svoboda, Praha: 1969.
[1] Kisch, s. 17.
[2] Tamtéž, s. 29-30.
[3] Tamtéž, s. 94.
[4] Tamtéž, s. 88.
[5] Tamtéž, s. 208.
[6] Tamtéž, s. 211-212.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 2 (2 hlasy)