„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Gabriel García Márquez: Láska za časů cholery

El amor en los tiempos del cólera, 1985

Motto:
„Láska a cholera se projevují stejně“
Gabriel García Márquez: Láska za časů cholery

Gabriel García Márquez: Láska za časů cholery

Na Marquezovově slavném románu Láska za časů cholery je znát, že jej napsal již ve svém pozdější věku (jako šedesátiletý), kdy prostřednictvím svého vrcholného díla bilancuje nejen svůj život ale i sám sebe tak, že je v příběhu obsaženo nebývale mnoho autobiografických prvků, a byť je děj posunut hluboko do minulosti na rozmezí 19. a 20.  století, je román díky jak autorových paralel tak časového posunu v mnohém nesmrtelně aktuální, zvlášť v době, kdy se z Lásky stalo pouhopouhé zaklínadlo bez hlubšího významu.
Děj samotný, lze interpretovat třemi způsoby: můžeme jej brát jako fascinující naturalisticky podané vyprávění, jež sice oplývá magickou atmosférou, ale lze jej spíše brát jako příběh z cizího, dávno zapomenutého světa. Vnímavější čtenář pak krom samotného strhujícího vyprávění bude sledovat i myšlenkové pozadí hlavních hrdinů, které je ukryto za tenkou zástěnou navenek banálních příhod, jež však v sobě skrývají odpověď na mnohé, sám sobě položené otázky „Proč?“, jejichž odpovědi se však odvíjí jak od míry duševního vývoje čtenáře tak i jeho dosavadních životních zkušeností. Třetím způsobem je pak další interpolace těchto otázek a jejich další prohlubování tak, že smysl knihy lze shrnout do jediného slova, za kterým však leží celé miriády slov dalších.
Bylo by tedy asi chybou zůstávat na úrovni první či druhé interpretace, ale protože třetí a nejhlubší pochopení je zcela individuální, musím jej vynechat s tím, že kdo ví, o co jde, nepotřebuje k tomu nic dodávat a zase naopak by bylo zbytečným plýtváním slov, vysvětlovat pocity, které je nutné prvně prožít.
Jak naznačuje výše vystřižená myšlenka, láska a cholera se projevují stejně. Děj Lásky za časů cholery je tedy nedílně spojený s cholerou, která k životu patří stejně nedílně, jako láska, i proto, že jak cholera tak láska mohou být smrtelné.
Hlavní hrdina Florentino Ariza, navenek zcela nenápadný ba naopak svým zevnějškem, jež se skládá z mnohokrát přešívaných a obnošených černých šatů svého otce, které mu jako nemanželskému synovi jako jedinou věc odkázal, a churavé bledé tváře, které jeví příznaky cholery, budí více než lásku soucit. A právě soucit a odpor pocítila i Fermina Dazová, která se přes vydatné protesty svého otce, který ji ač podvodník a pašerák s nejasným původem chtěl provdat do nejvyšších společenských kruhů, ke kterým Florentino Ariza jako nemanželský syn i jako telegrafní pomocník rozhodně nepříslušel, i okolnost, kdy s Arizou mluvila jen jedinkrát v životě v kratičkém rozhovoru, ve kterým jí slíbil lásku až do smrti, stala jeho snoubenkou. A po druhém krátkém setkání, dva roky po onom prvním, se zhrozila, že onen vášnivý pisatel horkokrevných vyznání a srdcervoucích básní je pouhý „uťápnutý úředník s vizáží spráskaného psa, jehož úbor zapšklého rabína a obřadné způsoby nemohly nikoho vzít za srdce“, tak, že jejich několikaletý tajný vztah rezolutně ukončila, mysle si, že tato drobná epizoda jejího začínajícího života tak nenávratně skončila v propadlišti minulosti.
Avšak pro Florentina Arizu tímto nastalo více než padesátileté čekání, než zemře její manžel slovutný lékař, Juvenal Urbina, který se již jako mladý proslavil nejen svým urozeným původem jednoho z nejslavnějších rodů země, ale i svým úspěšným bojem proti choleře, kdy za jeho života cholerou onemocněl jediný člověk, Florentino Ariza a to zásluhou své matky, jež zaměnila příznaky cholery s příznaky neopětované lásky.
Své trpělivé čekání ovšem přes svůj počáteční slib zůstat věrný své lásce a odevzdat se jí jako neposkvrněný panic, Ariza strávil v náručích několika stovek žen, z nichž mnohé dále nakazil svou nevyléčitelnou chorobou, tak, že se na rozdíl od něj nedožily stáří, ba ani středního věku.
Pro Ferminu Dazovou se s postupem času stal z ošklivého Florentina Arizy symbol svého mládí, který jí dával pocítit náznaky něčeho hlubšího, co nikdy nepoznala u svého muže, se kterým sice navenek tvořila velmi šťastný a zamilovaný pár, avšak ve skutečnosti proň byla pouhou „luxusní služkou“, kdy si oba uvědomovali vzájemnou absenci lásky, jež však byla vynahrazena vzájemnou potřebou i neochotou zvykat si na někoho jiného.
Ale ani city Florentina Arizy nelze považovat za lásku jako spíše za celoživotní posedlost získat onu pyšnou a nedobytnou ženu jen pro sebe, což se stalo po dlouhém více než půlstoletém čekání, kdy si její manžel zlomil vaz při pádu ze stromu, když chytal svého hubatého papouška.
Fermininy děti se však nechtěly smířit s milostným románkem své pětasedmdesátileté matky, a to navíc s člověkem, o které v městě kolovaly podivné pověsti o jeho zvrhlé sexualitě. Jejich obapolně probuzenou lásku tak zachránila až nová vlna epidemie cholery, tentokráte předstírané, kdy spolu na nakaženém říčním parníku, brázdili řeku od jejího ústí k nejzazšímu bodu splavnosti a zase zpět, třebas až do jejich smrti.
»Strašák provinilosti byl natolik zjevný, že si doktor Urbino včas uvědomil, nakolik rozlije soulad v jeho domácnosti, a sotva vycítil, že se blíží, rychle manželku uklidňoval: „Jen klid, miláčku, můžu za to já.“ Ničeho se totiž tak neobával jako unáhlených a definitivních rozhodnutí své ženy a byl přesvědčen, že vždycky pramení z pocitu viny. Zmatek, který sejí zmocnil poté, co Florentina Arizu odmítla, se nicméně žádnou útěšnou větou nevyřešil. Po mnoho měsíců nadále otvírala balkónové okno a pokaždé postrádala onen přízrak osamělce, který ji vyhlížel v opuštěném parčíku, a když se zahleděla na nejzastrčenější lavičku pod stromem, kde vysedával s knížkou, aby na ni myslel, aby pro ni trpěl, musela okno zavřít a povzdychnout si: „Ubožák.“ Pocítila dokonce jisté rozčarování, že je méně neodbytný, než se původně domnívala, jenomže to už bylo příliš pozdě, než aby se dala minulost opravovat, a vícekrát se přistihla při pozdní touze po dopisu, který nikdy nepřišel. Když se musela rozhodnout, zda se za Juvenala Urbina provdá, dostala se do hluboké krize, uvědomujíc si, že nemá jediný pádný důvod, aby mu dala přednost, když předtím bez jediného pádného důvodu odmítla Florentina Arizu. Doktora Urbina ve skutečnosti milovala právě tak málo, jako toho druhého; navíc jej mnohem méně znala a v jeho dopisech nežhnuly horečné city jako v dopisech Florentina Arizy, ani jí nepodal tolik jímavých důkazů o tom, jak silně o ni stojí. Pravdou bylo, že doktor Juvenal Urbino nikdy nepředestřel svoje návrhy v jazyce lásky, a působilo přinejmenším zvláštně, že takový pravověrný katolík, jakým byl, jí nabízel pouze pozemské statky: jistotu, řád, štěstí, tedy blízké hodnoty, jejichž součet se snad mohl podobat lásce: skoro byl láskou. Ale láska to nebyla a tyhle pochybnosti jenom zvětšovaly její zmatek, neboť si zároveň nebyla jistá, zda láska je skutečně to, čeho se jí nejvíc nedostává k životu.
Proti doktoru Juvenalu Urbinovi v každém případě nejvíc mluvilo to, že se víc než nebezpečně podobal onomu ideálnímu muži, jakého si Lorenzo Daza pro svou dceru tak toužebně přál. Nešlo v něm nevidět výplod spiknutí zosnovaného otcem, ačkoli tomu tak ve skutečnosti nebylo; Fermina Dazová o tom byla nicméně přesvědčena od chvíle, kdy doktora Urbina uviděla podruhé k nim vkročit do domu na lékařskou návštěvu, kterou si nikdo nevyžádal. Rozhovory se sestřenicí Hildebrandou nasadily jejímu zmatku korunu. Hildebranda, která sama byla v postavení oběti, se ztotožňovala spíš s Florentinem Arizem a zapomínala přitom, že si možná Lorenzo Daza vyžádal její příjezd s přáním, aby zasáhla ve prospěch doktora Urbina. Jen Bůh věděl, kolik úsilí Ferminu Dazovou stálo, aby se k sestřence nepřipojila, když se vypravila za Florentinem Arizem na telegrafní stanici. Přála si moci ho znovu vidět, porovnat ho se svými pochybnostmi, o samotě si s ním promluvit, důkladně ho poznat, aby se ujistila, že rozhodnutí, které kdysi bez rozmýšlení učinila, ji teď nedotlačí k rozhodnutí horšímu, totiž k tomu, že ve své osobní válce s otcem složí zbraně. V klíčovém okamžiku svého života to však udělala, ne proto, že by přikládala váhu mužné kráse svého nápadníka, jeho pověstnému jmění, časné proslulosti či jakékoli z jeho skutečných četných zásluh, nýbrž v úzkosti, že propásne příležitost, a v obavě z blížících se jedenadvacátých narozenin, které si pro sebe stanovila jako hranici, za kterou se vzdá do vůle osudu. Stačila ta jedna jediná minuta, aby na sebe vzala veškerý dosah rozhodnutí podle zákonů Božích i lidských: na celý život. V tu chvíli se rozptýlily všechny pochyby a ona mohla bez výčitek udělat, co jí rozum nabídl jako nejpoctivější východisko: houbou nesmáčenou slzami důkladně smazala vzpomínku na Florentina Arizu a na místě, které zaujímal v její paměti, dala vykvést louce máku. Jediné, co si přitom povolila, byl povzdech hlubší než obvykle, poněvadž to bylo naposledy: „Ubožák!“
Nejhorší pochybnosti ji však začaly sužovat, sotva se vrátila ze svatební cesty. Nestačili ještě ani vybalit kufry, vyndat nábytek z beden a vyprázdnit všech jedenáct truhlic, které si s sebou přivezla, aby se ujala žezla paní a vládkyně v bývalém paláci markýze z Casalduera, a obestřela ji smrtící mrákota, když si uvědomila, že je v tomto domě omylem, a co horšího: s mužem, který je někdo jiný. Potřebovala šest let, než se z toho dostala. Šest nejhorších let svého života, kdy ji doháněla k zoufalství zatrpklost její tchyně doni Blanky a duševní zaostalost obou švagrových, které ani nemusely chodit do kláštera, aby zaživa shnily v klauzuře, poněvadž to i tak měly v sobě.
Doktor Urbino se k jejím prosbám stavěl hluchý, smířen s nutností splatit rodinnou daň, a doufal, že Boží moudrost a manželčina nekonečná přizpůsobivost se nakonec postarají o to, aby se věci dostaly do správných kolejí. Bolelo ho, jak matka upadá, právě ona, která se kdysi uměla tak nakažlivě radovat ze života, že to i v největším pochybovači probouzelo chuť žít. Tato krasavice bystrého ducha, obdařená lidskou citlivostí, jaká nebyla v jejím prostředí zdaleka běžná, byla téměř čtyři desítky let hybnou silou svého společenského ráje. Vdovstvím zahořkla, až přišlo zatěžko uvěřit, že je to stále ona, zkysla a zhoubovatěla, a zanevřela na svět. Její úpadek se dal vysvětlit jedině tím, že se stravovala záští kvůli tomu, že se její muž vědomě obětoval pro nějakou černošskou čeládku, jak říkávala, když jediná spravedlivá oběť by byla, aby přežil pro ni. Ať tak či onak, šťastné manželství Ferminy Dazové skončilo s koncem svatební cesty a ten, kdo jediný jí mohl pomoci odvrátil definitivní ztroskotání, byl zcela ochromen strachem z matčina majestátu. Jemu, a ne slabomyslným švagrovým a pološílené tchyni přičítala Fermina Dazová vinu za to, že uvízla ve smrtelné pasti. Příliš pozdě začala podezřívat, že se za odbornou autoritou a světáckým kouzlem muže, za kterého se provdala, skrývá slaboch, jemuž není pomoci: padavka, kterému dodává kuráž společenská váha jeho příjmení.
Útočištěm se jí stal novorozený synek. Cítila ho vycházet ze svého těla s úlevou, že se osvobozuje od něčeho, co není její, a sama nad sebou se zhrozila, když zjistila, že nepociťuje nejmenší špetku příchylnosti k komu malému býčkovi vzešlému z jejího lůna, kterého jí bába ukázala, rudofialového jako zvířátko stažené z kůže, potřísněného slizem a krví, s pupeční šňůrou obtočenou okolo krku. V samotě paláce se jej však naučila znát, poznali jeden druhého a Ferminu Dazovou hluboce nadchlo poznání, že člověk děti nemiluje proto, že jsou to děti, ale zamiluje si je skrze náklonnost, která vzniká při jejich výchově. Nakonec v domě svého neblahého osudu nesnášela nikoho a nic kromě synka.
Skličovala ji samota, hřbitovní zahrada, zahálčivost času netečně se vlekoucího v obrovských pokojích bez oken. Připravovaly ji o rozum noci, které donekonečna dloužil křik šílených žen v sousedním blázinci Boží pastýřky. Zahanboval ji domácí zvyk prostírat každý den velkou slavnostní tabuli se vším, co k tomu patřilo, s vyšívanými ubrusy, stříbrným nádobím a příbory, s pohřebními svícny, aby pět přízraků mohlo povečeřet šálek bílé kávy se sýrovým koláčem. Ošklivila si podvečerní růženec, škrobené chování u stolu, ustavičné výtky, jak že to drží v ruce příbory, proč rázuje tak nepochopitelně dlouhými kroky jako nějaká ženská z ulice, obléká se jako cirkusačka, dokonce s mužem že jedná jako nějaká selka a při kojení že si nezakryje prs mantilou. Když rozeslala první pozvánky na čaj o páté s imperiálními keksy a květinovými zavařeninami podle poslední anglické módy, doňa Blanca se rozhodně vzepřela proti tomu, aby se v jejím domě místo čokolády s roztaveným sýrem a krajíčky lilkového chleba pilo nějaké thé na vypečení proti horečce. Ani sny neušly její pozornosti. Když jednoho rána Fermina Dazová vyprávěla, že se jí v noci zdálo, jak po paláci chodil nějaký neznámý muž, docela nahý, a rozhazoval v salonech hrsti popela, doňa Blanca ji úsečně zarazila:
„Slušné ženě se něco takového nemůže zdát.“
K pocitu, že žije v cizím domě, se přidaly dvě ještě horší pohromy. Jednou z nich byla téměř každodenní dieta z lilků na všemožné způsoby, kterou doňa Blanca odmítla změnit z úcty ke zvěčnělému choti a Fermina Dazová se ji zpěčovala požívat. Lilky si ošklivila odmalička, dřív než je okusila, poněvadž jí vždycky připadalo, že mají jedovatou barvu. Tentokrát si nicméně musela přiznat, že něco se v jejím životě přece jen změnilo k lepšímu, protože když v pěti letech prohlásila totéž, otec ji přinutil pozřít celý velký rendlík zapečených lilků pro šest osob. Myslela tehdy, že nastala její poslední hodinka, napřed z toho, jak zvracela lilkovou drť, a potom když do ní násilím vpravili velký hrnek bobřího oleje, aby ji vykurýrovali z předchozího trestu. Obojí se jí v paměti spojilo v jedno jediné spolehlivé dávidlo, účinkující jak chutí, tak strachem z otravy, a při těch odporných obědech v paláci markýze z Casalduera na ni šly z představy bobřího oleje ledové mrákoty, takže musela odvracet zrak, aby nevrátila pozornost a péči zvráceným obsahem svého žaludku.
Tou druhou nehodou byla harfa. Jednoho dne, přesně si vědoma toho, co chce říct, doňa Blanca prohlásila: „Žena, která nedovede hrát na klavír, nemůže být z dobré rodiny.“ Byl to rozkaz, o němž se dokonce i její syn pokusil diskutovat, neboť sám kdysi musel strávit nejhezčí roky dětství galejničinou klavírní výuky, ačkoli jako dospělý za to možná byl vděčný. Připadalo mu nepředstavitelné, že by se jeho žena v jedenadvaceti letech a při své povaze měla podrobit témuž trestu. Matka však ustoupila jen vtom, že místo klavíru může hrát na harfu, s dětinským odůvodněním, že harfa je nástroj andělů. A tak dali z Vídně dovézt skvostnou harfu, která vypadala jako ze zlata a zněla tak, jako by zlatá skutečně byla, a stala se jedním z nejcennějších exponátů Městského muzea, než je pohltily plameny i se vším, co se v něm nacházelo. Fermina Dazová se podrobila tomuto luxusnímu trestu ve snaze zachránit své manželství touto poslední obětí před ztroskotáním. Začala u vyhlášeného mistra mistrů, kterého za tímto účelem přivezli z města Mompoxu, avšak ten za čtrnáct dní náhle skonal, a řadu let pak pokračovala pod vedením hlavního muzikuse z kněžského semináře, jehož hrobnický odér způsobil, že nejedno arpeggio nevyšlo tak, jak by mělo.
Samotnou ji překvapovalo, jak je poslušná. Ačkoliv si to v hloubi duse nepřipouštěla a nepřipustila by to ani v tlumených hádkách, které s mužem vedla v hodinách, jež dříve zasvěcovali lásce, zamotala se dřív, než myslela; do sítě konvencí a předsudků svého nového světa. Zpočátku stvrzovala svou názorovou nezávislost rituální větou: „Do háje s vějířem, vždyť fouká vítr.“ Později ale, žárlivě si střežíc své tak řádně zasloužené výsady, obávajíc se ostudy a zesměšnění, byla připravená strpět i pokoření a doufala, že se Bůh konečně slituje nad doňou Blankou, která ho ve svých modlitbách neúnavně prosila, aby ji co nejdříve povolal k sobě.
Doktor Urbino ospravedlňoval svou vlastní slabost různými argumenty o manželských krizích, aniž se ptal, zda neprotiřečí jeho náboženské víře. Nepřipustil, že by zdrojem sporů s manželkou mohlo být zatuchlé ovzduší domácnosti, a trval na tom, že plynou přímo z podstaty manželství: absurdního vynálezu, který může existovat jen díky nekonečné milosti Boží. Příčilo se veškerému vědeckému rozumu, aby dva lidé, kteří se sotva znají, nejsou spolu v žádném příbuzenském vztahu, mají rozdílné povahy, rozdílnou kulturní úroveň a dokonce i rozdílné pohlaví, byli naráz přinuceni žít spolu, spát ve stejné posteli, vzájemně sdílet dva osudy, jimž možná bylo předurčeno mířit opačnými směry. „Celý problém manželství spočívá v tom,“ říkával, „že končí každou noc po milování a každé ráno před snídaní se musí začít budovat znovu.“ Tím horší je to, jak říkal, v případě jejich manželství, neboť oba jsou příslušníky protikladných tříd, navíc ve městě, které pořád ještě sní o návratu místokrálů. Stmelovat je mohlo jedině něco tak nepravděpodobného a vrtkavého jako láska, pokud byla, a ta v jejich případě nebyla, když se brali, a osud neudělal nic jiného, než že je postavil tváří v tvář skutečnosti právě v okamžiku, kdy chyběl jenom krůček k tomu, aby ji stvořili.
V takovém stavu se tedy nacházely jejich životy v době oné záležitosti s harfou. Ty tam byly ty rozkošné náhody, kdy Fermina Dazová vstoupila do koupelny, právě když se koupal, a navzdory hádkám a jedovatým lilkům, navzdory dementním sestrám a matce, jež je zrodila, měl v sobě ještě dost lásky, aby ji požádal, ať mu namydlí záda. Dávala se do toho s drobty lásky, které ji dosud zbývaly z cesty po Evropě, a oba se nechávali oklamat vzpomínkami, jihli, aniž chtěli, zase se měli rádi, aniž to vyslovili, a končili na podlaze zmírajíce láskou ve voňavých mydlinkách, zatímco slyšeli, jak si o ničil v prádelně povídají služky: „Těžko můžou mít víc dětí, když spolu nespí.“ Čas od času, když se vraceli z nějakého bláznivého večírku, podtrhl jim nohy stesk touhy, ustavičně číhající za dveřmi, a v té zázračné explozi bylo všechno zase jako dřív a znovu se z nich na pět minut stávali ti věčně rozepnutí milenci z doby líbánek.
Ale až na tyhle vzácné případy byl jeden z nich vždycky unavenější než ten druhý, když se mělo jít spát. Fermina Dazová si v koupelně dávala načas, balila si cigarety z navoněných papírků, o samotě pokuřovala a znovu se utíkala ke způsobům lásky pro útěchu jako zamlada, kdy žila ve vlastním domě, svobodná, jediná paní svého těla. Pokaždé ji bolela hlava, anebo bylo moc horko, den co den, nebo dělala, že spí, anebo znovu měla měsíčky, a zase měsíčky, ustavičně měsíčky. Tak často, že si doktor Urbino při přednášce troufl poznamenat, jen aby si bez odpovědi mohl ulevit, že po deseti letech manželství se měsíčky ženám dostavují až třikrát do týdne.
Tak se vršila nehoda na nehodu a v nejhorším roce svého života musela Fermina Dazová čelit něčemu, k čemu dříve či později beztak muselo dojít: bylo na ní, aby vzala na vědomí pravdu o pohádkových a nikdy nepoznaných obchodech svého otce. Guvernér provincie, který si Juvenala Urbina pozval k sobě do pracovny, aby jej zpravil o tchánových nepřístojnostech, je shrnul jednou větou: „Není boží ani lidský zákon, který by tenhle výtečník nepřestoupil.“ Některé ze svých nejšpinavějších kšeftů zosnoval ve stínu zeťovy moci a sotva kdo by uvěřil, že se tak nestalo s vědomím doktora Urbina a jeho ženy. Vědom si toho, že jediná pověst, kterou je nutno chránit, je jeho vlastní, neboť ta jediná dosud stála na nohou, uplatnil doktor Urbino veškerou váhu své moci a zaručiv se svým čestným slovem udělal vše, aby se skandál ututlal. A tak Lorenzo Daza na palubě první lodi odjel ze země, aby se více nevrátil. Vrátil se tam, odkud pocházel, jako by se vypravoval na jeden z těch krátkých výletů, které člověk občas podnikne, aby oklamal stesk po domově, a v hloubi tohoto zdání bylo cosi opravdového: už dost dlouho chodil na lodě připlouvající z jeho vlasti, aby si mohl dát pohárek vody z cisteren napájených prameny jeho rodného kraje. Odejel, aniž ustoupil o píď, s ujišťováním o své nevině, a dokonce se zeti snažil namluvit, že se stal obětí politického spiknutí. Odejel s pláčem, že opouští svou holčičku, jak říkal Fermině Dazové od té doby, co se provdala, že opouští vnoučka, že opouští zemi, kde zbohatl, stal se svobodným a dokázal ten hrdinský kousek, že na základě špinavých obchodů udělal z dcery dámu velkého světa. Odejel jako churavý muž, poznamenaný stářím, ale žil ještě dlouho, mnohem déle, než si přál kdokoli z těch, kdo se stali jeho obětí. Fermina Dazová nedokázala potlačit povzdech úlevy, když dostala zprávu o jeho smrti, a smutek za něj nenosila, aby se vyhnula vyptávání, avšak několik měsíců, když se zavírala se zapálenou cigaretou v koupelně, plakávala hluchým vztekem nevědouc proč, a bylo to tím, že plakala kvůli němu.
Nejabsurdnější na jejich situaci bylo, že na veřejnosti nikdy nevypadali tak šťastně jako v oněch dobách neštěstí. A vskutku v těch letech dosahovali svých nejvýznačnějších vítězství nad skrytým nepřátelstvím prostředí, jež je nehodlalo přijmout takové, jací byli: jiní než ostatní a plní novátorského ducha, a tudíž narušitelé tradičních pořádků. Ale tohle byla pro Ferminu Dazovou ta snazší stránka věci. Život velkého světa, který ji tak znejisťoval, než jej poznala, nebyl nic jiného než systém atavistických úmluv, banálních zdvořilůstck, předvídatelných slov, jimiž se jedni a druzí ve společnosti zabavovali, aby se navzájem nepovraždili. Hlavním znakem tohoto ráje provinční frivolnosti byl strach ze všeho neznámého. Kdysi to definovala prostším způsobem: „Hlavní věc ve společenském životě je naučit se zvládat strach, hlavní věc v manželském životě je naučit se zvládat nudu.“ Tento objev ji kdysi znenadání a jakoby bleskem osvítil, když vlekouc za sebou nekonečnou vlečku nevěsty vstoupila do rozlehlého sálu Společenského klubu s nedýchatelným ovzduším směsice květinových vůní, lesku valčíků a tlačenice zpocených mužů a rozechvělých žen, kteří na ni zírali a dosud nevěděli, jak zažehnají tu oslňující hrozbu, kterou jim posílal vnější svět. Bylo jí jedenadvacet let a z domova do té doby vycházela ven leda do školy, ale stačilo jí jedinkrát se rozhlédnout kolem a pochopila, že její protivníci nejsou ztuhlí nenávistí, nýbrž ochromení strachem. Místo aby je vylekala ještě víc, jako byla vylekaná sama, milosrdně jim pomohla, aby se s ní seznámili. Nikdo nebyl jiný, než jaký si přála, aby byl, tak jako se jí to stávalo s městy, která jí nepřipadala horší ani lepší, nýbrž taková, jaká si je stvořila v srdci. Paříž si měla navždycky pamatovat jako nejkrásnější město na světě navzdory věčnému dešti, usmoleným hokynářům a homérskému sprosťáctví pařížských vozatajů, ať to byla pravda či ne, protože si ji spojila se steskem po nejšťastnějších letech svého života. Co se týče doktora Urbina, ten se prosadil týmiž zbraněmi, jaké používali proti němu, jen s tím rozdílem, že je uměl užívat inteligentněji a s promyšlenou obřadností. Nic se bez nich neobešlo: společenské výlety. Květinové hry, umělecké události, dobročinné tomboly, vlastenecké slavnosti, první let balonem. Bylo je vidět všude, a skoro vždycky stáli u zrodu věcí a v jejich čele. Nikdo si v těch letech jejich neštěstí neuměl představit šťastnější dvojici ani tak harmonické manželství, jakým se jevilo to jejich.
Dům po otci poskytl Fermině Dazové útočiště, kam se utíkala z rodinného paláce, v němž se dusila. Jakmile nemusela být veřejnosti na očích, potajmu se vykrádala do parčíku Evangelistů a tam, ve svém bývalém domové, přijímala návštěvy nových přítelkyň a několika starých spolužaček z lycea či z hodin malování: byla to jakási nevinná náhražka za nevěru. Trávila tu poklidné hodiny svobodné matky, obklopena vším, co jí zůstávalo z dívčích vzpomínek, a nebylo toho málo. Zase si koupila vlhovce, vydávající zvláštní vůni, na ulici sebrala pár toulavých koček a svěřila je do péče Galy Plaeidiové, sice už zestárlo a trochu zchromené revmatismem, ale pořád ještě dost plné elánu na to, aby dům vzkřísila. Znovu otevřela šicí kabinet, kde ji Florentine Ariza poprvé uviděl a doktor Urbino ji přiměl vypláznout jazyk, aby jí zkusmo nahlédl do srdce, a udělala z něj svatostánek minulosti. Jednoho zimního odpoledne šla zavřít balkónové dveře, než se přežene bouřka, a uviděla Florentina Arizu, jak v parku pod mandloněmi sedí na své obvyklé lavičce v obleku přešitém po otci a s otevřenou knihou na klíně, ale neviděla ho takového, jak jej vídala, když ho několikrát předtím náhodou zahlédla, nýbrž ve věku, v jakém jí zůstal v paměti. Lekla se, zda ta vidina není předzvěstí smrti, a zabolelo ji u srdce. Odvážila se sobě samé říct, že s ním možná mohla být šťastná, žít tak sami dva v tomto domě, který pro něj kdysi vylepšovala s touž láskou, s jakou on vylepšoval svůj dům pro ni, a pouhé toto promyšlení ji vylekalo, neboť si uvědomila, až kam ve svém pocitu neštěstí dospěla. Sebrala tedy zbytek sil a přiměla manžela promluvit si bez vytáček, střetnout se s ní, bít se s ní, ve dvou vztekle oplakat ztrátu ráje, až zaslechli kokrhat poslední kohouty, skrze krajkoví paláce vzešlo světlo, rozžehlo se slunce a její muž, opuchlý vším tím mluvením, vyčerpaný nevyspáním, se srdcem posíleným tolikerými slzami, si utáhl tkaničky polobotek, utáhl si opasek, utáhl si všechno, co mu ještě z muže zbývalo, a řekl jí ano, miláčku, pojedeme hledat lásku, která se nám ztratila v Evropě: hned zítra a navždycky. Jeho rozhodnutí bylo natolik pevné, že s Národní bankou, která spravovala veškeré jeho finanční záležitosti, dohodl okamžitou likvidaci rozsáhlého rodinného jmění, rozptýleného od svých počátků v nejrůznějších obchodech, investicích a posvátných listinách s pomalým výnosem, o němž jen on sám bezpečně věděl, že není tak nesmírné, jak se tradovalo: bylo právě tak veliké, aby se na ně nemuselo myslet. Výnos, proměněný v puncované zlato, měl byt postupně převáděn na jeho zahraniční banky, tak aby jemu a jeho ženě nezbyla v telilo nevlídné otčině ani dlaň půdy, kam složit kosti.
Na rozdíl od toho, čemu si Fermina Dazová umínila věřit, Florentine Ariza opravdu existoval. Stál na molu zaoceánských parníků z Francie, když tam spolu s manželem a synkem přijela v landauru se zlatými plaváky, a viděl, jak z kočáru vystupují takoví, jaké je mnohokrát předtím vídal na veřejnosti: dokonalí. Odjížděli i s chlapcem, jemuž se dostalo vychování dávajícího už v tomto věku tušit, jaký bude, až dospěje: takový, jaký hýl. Juvenal Urbino vesele zamával kloboukem Florentinu Arizovi na pozdrav: „Jedeme dobýt Flandry.“ Fermina Dazová mu pokynula hlavou, Florentino Ariza smekl a lehce se uklonil, a ona se na něj zadívala bez sebemenší známky soucitu s předčasnou pleší, která na něm už zanechala pustošivé stopy. Byl takový, jakého jej viděla: stín kohosi, koho nikdy nepoznala.
Ani Florentine Ariza neměl svou nejlepší chvíli. K práci, která jej stále více pohlcovala, k nudě života kradmého lovce a naprostému bezvětří let se přidala konečná krize Transite Arizové, jejíž paměť dožila bez vzpomínek: téměř čistý list. Dospělo to s ní tak daleko, že někdy se na syna otočila, uviděla, že jako vždycky sedí v lenošce s knížkou v ruce, a překvapeně se ho zeptala: „A čípak ty jsi, chlapče?“ Vždycky jí odpověděl po pravdě, ale nestačil ani domluvit a matka ho přerušila další otázkou.
„A řekni mi, synku,“ zeptala se. „Kdopak jsem já?“
Ztloustla, že se nemohla hýbat, čas trávila v galanterním krámku, kde už nezůstalo nic na prodej, a od prvního kuropění, kdy vstávala, až do časného rána následujícího dne, neboť spala jenom několik málo hodin, se šlechtila a fintila. Na hlavu si nasazovala květinové věnečky, tyčinkou si malovala rty, pudrovala si obličej a paže, a když byla hotová, vyptávala se každého, kdo byl právě po ruce, jak vypadá. Sousedé už věděli, že chce pokaždé slyšet stejnou odpověď: „Učiněná Cucarachlta Martínezová.“ Spokojená se cítila jedině s touto neoprávněně přisvojenou totožností jedné postavičky z dětských příběhů. Když sejí dostalo ujištění, upokojila se, pohupovala se v křesle a ovívala se chocholem růžových per, a za nějakou chvilku to všechno začínalo znovu: věneček papírových květů, černé líčidlo na víčka, červeň na rty, bílou krustu na obličej. A znovu otázka tomu, kdo byl nablízku: „Jak vypadám?“ Když se pro celé širé okolí stala korunovaným bláznem. Florentine Ariza dal jednou přes noc odstranit zbývalo galanterie krámský pult a regály na zboží, dveře do ulice dal zabednit a místnost zařídil tak, jak měla podle matčina líčení vypadat ložnice Cucarachity Martínezové. Od té doby se už nikdy nezeptala, kdo je.
Na naléhání strýce Lva XII. našel matce už před nějakým časem postarší opatrovnici, ale ta chuděra víc spala než bděla a někdy budila dojem, že také zapomíná, kdo je. A tak po návratu z kanceláře zůstával doma, dokud matku neuspal. Přestal docházet do Obchodního klubu na domino, přestal se nadlouho vídat s několika málo starými přítelkyněmi, které do té doby navštěvoval, poněvadž se v jeho srdci udala hluboká změna poté, co jeho setkání s Olimpií Zuletovou vzalo tak strašlivý konec.
Mělo to bleskový spád. Florentine Ariza právě zavezl v dešti a hromobití jedné z občerstvujících říjnových bouřek strýce Lva XII. domů, když tu z kočáru zahlédl jakousi drobnou a hbitou dívčinu v šatech, které byly samý organtýnový volánek a vypadaly spíš jako svatební roucho. Celá vyplašená pobíhala sem a tam ve snaze polapit paraplíčko, které jí vítr sebral a unášel je směrem k moři. Vzal ji do kočáru a zajel si, aby ji zavezl domů; žila v bývalé poustevně upravené k obývání, přímo u širého moře, a už z ulice bylo vidět, že v patiu domku stojí plno holubníků. Cestou mu vyprávěla, že se před necelým rokem provdala za jednoho hrnčíře z tržiště, kterého Florentine Ariza častokrát vídal na lodích Karibské říční, jak vykládá bedny se vším možným hliněným zbožím na prodej; míval s sebou spoustu holubů ve velké proutěné kleci, podobné těm, v jakými matky přepravovaly na říčních parnících novorozeňata. Olimpia Zuletová vypadala jako z rodu vosiček, nejen díky vysoko vyklenutým hýždím a drobné hrudi, ale všechno na ní bylo takové: měděná drátěnka vlasů, pihy od slunce, kulaté a živé oči, posazené nezvykle daleko od sebe, i bzučivý hlásek, který užívala jen k tomu, aby říkala bystré a zábavné věci. Florentinu Arizovi připadala spíše půvabná než přitažlivá a z hlavy se mu vykouřila, hned jak ji vysadil před domem, kde žila s mužem, tchánem a dalšími členy rodiny.
O několik dní později znovu zahlédl jejího muže v přístavu; tentokrát zboží nevykládal, nýbrž nakládal. Sotva parník odrazil od mola. Florentinu Arizovi zřetelně zazněl v uchu hlas ďábla. Když to odpoledne doprovodil strýce Lva XII. domů, zastavil se před domkem Olimpie Zuletové,jako by náhodou projížděl okolo, a uviděl ji přes plot, jak sype zrní holubům, kteří se k ní o překot sletovali. „Nač přijde takový holoubek?“ zavolal na ni přes plot z kočáru. Poznala ho a zvesela odpověděla: „Nejsou na prodej.“ „A jak se to tedy udělá, když si chce člověk jednoho obstarat?“ zeptal se Florentine Ariza a Olimpia Zuletová, aniž přestala holuby krmit, odpověděla: „To se odveze holubářka kočárem, když se potká, jak bloudí v lijáku.“ A tak si Florentine Ariza toho večera přivezl domů od Olimpie Zuletové dáreček z vděčnosti: poštovního holuba s kovovým kroužkem na nožce.
Nazítří k večeru v touž dobu, kdy sypala ptákům zrní, spatřila krásná holubářka darovaného holuba, jak se vrací k holubníku, a pomyslela si, že uletěl; když ho ale chytila do ruky a lépe si jej prohlédla, zjistila, že má v kroužku na noze stočený lístek papíru: bylo to vyznání lásky. Bylo to poprvé, co po sobě Florentine Ariza zanechával písemnou stopu, a nemělo to být naposledy, ačkoli tentokrát si ještě zachoval dost rozvahy, aby se nepodepsal. Následující odpoledne, ve středu, právě vcházel domů, když mu nějaký chlapec z ulice odevzdal téhož holuba v klícce a vysypal ze sebe vzkaz, že tohlecto mu posílá ta pani od holubů a dává vyřídit, že aby ho pěkně držel v kleci a pořádněji zavíral, ponivač jinak mu zasejc uletí a tohle to je naposled, co ho vrací. Nevěděl, jak si to má vyložit: buď holub lístek cestou ztratil, nebo se holubářka rozhodla dělat hloupou, anebo mu holuba vrací, aby jej za ní zase poslal. V tomto posledním případě by se nicméně dalo očekávat, že mu po holubovi pošle i odpověď.
V sobotu ráno se Florentine Ariza po dlouhém přemýšlení rozhodl, že ptáka znovu vyšle na cestu s dalším nepodepsaným psaníčkem. Tentokrát nemusel čekat do dalšího dne. Odpoledne mu jej týž chlapec znovu přinesl v jiné kleci, se vzkazem, že tadyhle mu ta pani zaseje posílá toho holuba, co mu zasejc uletěl, včera večír že mu ho vrátila, ponivač je slušně vychovaná a teďka že mu ho vrací ze soucitu, ale odteďka mu ho namouduši víckrát nazpátek nepošle, jesli mu zasejc uletí. Transite Arizová se holoubkem zabavovala až pozdě do noci, vyndala ho z klece, kolébala ho v náručí, pokoušela se ho uspat dětskými ukolébavkami a najednou objevila, že v kroužku na nožce má zastrčený papírek, na kterém stála jediná řádka: Anonymní dopisy nepřijímám. Florentine Ariza si vzkaz přečetl s poblázněným srdcem, jako by šlo o nejvyšší výhru v jeho první milostné avantýře, a celou noc se převaloval na posteli a nemohl nedočkavostí dospal. Příštího dne časně zrána, ještě než se vydal do úřadu, znovu vypustil holuba s milostným psaníčkem, které co nejzřetelněji podepsal svým jménem, a do kroužku na jeho nožce navíc zastrčil tu nejsvěžejší, nejžhavější a nejvoňavější růži ze své zahrady.
Tak snadné to zase nebylo. Obléhal ji už tři měsíce, a krásná holubářka odpovídala stále stejnou větou: „Já nejsem taková.“ Nikdy mu ale neřekla, aby přestal vzkazy posílat, a nikdy také nechyběla na žádném dostaveníčku, která Florentine Ariza zařizoval tak, aby vypadala jako náhodná setkání. Nepoznával sám sebe; on, ten milenec, který nikdy neukázal tvář, který se nejvíc lakomil po lásce, ale i nejvíc s ní skrblil, který nedával nic a chtěl všechno, který žádné ženě nedovolil, aby v jeho srdci zanechala stopu, on, ten skrytý lovec, se teď za plného světla dopouštěl šílenství podepsaných dopisů, galantních dárečků, neprozřetelného obcházení kolem holubářčina domu, podvakrát dokonce v době, kdy její muž nepobýval na cestách ani na tržišti. Jen tehdy jedinkrát od prvních dob první lásky pocítil, že mu v těle uvízlo kopí.
Za půl roku po prvním setkání se konečně sešli v kajutě jednoho říčního parníku odstaveného v docích říční paroplavby, kde dostával novy nátěr. Prožili spolu báječné odpoledne. Olimpia Zuletová milovala radostnou láskou holuby plašící holubářky a zamlouvalo se jí zůstávat dlouhé hodiny nahá a vychutnávat nespěchavé spočinutí, v němž nacházela tolik milostnosti jako v samotném milování. Kajuta byla vyklizená, jen zpola opatřená novým nátěrem, a vůně terpentýnu se znamenitě hodila k tomu, aby se vštípila do paměti jako připomínka šťastného odpoledne. Jat neobvyklým nápadem, Florentino Ariza zničehonic odklopil víčko plechovky s rudým emailem, poslušen své inspirace omočil ukazovák v barvě a na Venušin pahorek krásné holubářky nakreslil krvavou šipku mířící k jihu a na břicho jí napsal: Tahle dírka je má. Téže noci se Olimpia Zuletová před manželem svlékla, aniž si vzpomněla na nápis; neřekl slovo, nezměnil dech, nemrkl okem, ale rovnou si došel do koupelny pro břitvu, a zatímco si oblékala noční košili, jedním tahem jí podřízl krk.
Florentine Ariza se to dozvěděl až o mnoho dní později, poté co byl manžel po pokusu o útěk dopaden a vylíčil žurnalistům, proč a jak ke zločinu došlo. Dlouhá léta s obavami myslel na podepsané dopisy, vedl v patrnosti, za jak dlouho má vrah, který jej z říčních lodí dobře znal, vyjít z vezení, ale nebál se tolik břitvy na krku ani společenského skandálu, nýbrž mnohem více se hrozil pomyšlení, že by se Fermina Bázová dozvěděla, že ji podvedl. V těch letech čekání se žena pečující o Transite Arizovou musela jednoho dne na trhu zdržet déle, než předpokládala, kvůli lijáku, který se znenadání spustil mimo obvyklou dobu, a když se vrátila domů, našla svou svěřenkyni mrtvou. Seděla v houpacím křesle, jako obyčejně zmalovaná jako paňáca a samý kvítek, a oči měla tak živé a usmívala se tak potutelně, že opatrovatelka zjistila teprve za dvě hodiny, že už je mrtvá. Krátce předtím rozdala dětem ze sousedství celé jmění ve zlatě a drahých kamenech ze džbánů zakopaných pod postelí se slovy, že jsou to cucavá cukrátka, a nazpátek se nepodařilo získat ani pár nejcennějších šperků. Florentino Ariza ji pochoval na bývalém statku Ruka Páně, kterému se ještě tou dobou říkalo Morový hřbitov, a na hrob jí vysadil keřík růží.
Už při prvních návštěvách na hřbitově zjistil, že docela blizoučko je pochována i Olimpia Zuletová; neměla pomník, avšak její jméno a data byla vepsána prstem do čerstvého cementu náhrobní desky, a Florentine Ariza se otřásl hrůzou při pomyšlení, že jde o krvavý žert jejího manžela. Když růžový keřík rozkvetl, pokládal jí na hrob růži a později na něj zasadil odnož z matčina rovu. Oba keře se tak rozrostly, že si z domova musel nosit silné nůžky a další zahradnické náčiní, aby je mohl udržovat v pořádku. Bylo to však nad jeho síly: rok se minul s rokem, původní dva růžové keře se mezi hroby rozplemenily jako plevel a starému dobrému morovému hřbitovu se od té doby začalo říkat Růžový hřbitov, dokud nějaký starosta, méně realistický než lidová moudrost, nedal přes noc všechny růžové keře vysekat a na vstupní bránu zavěsit republikánský nápis Obecní hřbitov.
Matčina smrt Florentina Arizu znovu odsoudila k jeho maniakálním závazkům: úřad, schůzky s chronickými milenkami podle písemného rozvrhu, partičky v Obchodním klubu, stále tytéž brožované milostné románky, nedělní návštěvy na hřbitově. Byla to pravá koroze rutiny, kdekým haněné i obávané, ale Florentina Arizu chránila před tím, aby si uvědomoval svůj věk. Kterési prosincové neděle v době, kdy růžové keře na hrobech dávno zvítězily nad zahradnickými nůžkami, uviděl na drátech nedávno zřízeného elektrického vedení houfovat se vlaštovky a udeřilo jej poznání, jak dávno je to, co matka umřela, jak dávno byla zavražděna Olimpia Zuletová, jak dávno pradávno je v minulosti zasuto ono jiné a daleké prosincové odpoledne, kdy mu Fermina Dazová v dopise napsala ano, budu tě navždy milovat. Až dosud se choval, jako by čas uplýval jenom těm ostatním, ne jemu. Před necelým týdnem potkal na ulici manželský pár, jednu z těch mnoha dvojic, které se vzaly díky jeho obratnému peru sepisovatele milostných psaníček, a nepoznal jejich nejstaršího syna, svého kmotřence. Zahanbení vyřešil klasickým gestem úžasu: „Sakra, už je z něj chlap!“ A pořád zůstával stejný, i potom, co mu tělo tu a tam začalo vysílat poplašné signály, poněvadž se odjakživa vyznačoval železným zdravím lidí, kteří vypadají, jako by utekli hrobníkovi z lopaty. Transite Arizová často říkávala: „Můj chlapec v životě nezastonal, leda na choleru.“ Pletla si ovšem choleru s láskou, a to dávno předtím, než se s ní paměť rozkmotřila. Každopádně se však mýlila, poněvadž syn ve vší tajnosti šestkrát prodělal kapavku, byť ji podle lékařova tvrzení nechytil šestkrát, nýbrž byla to pořád ta jedna jediná, vždy znovu propukající po každé prohrané bitvě. Kromě toho si šestkrát uhnal vřed, čtyřikrát kohoutí hřebínek a jednou si natrhl uzdičku, ale ani jeho, ani žádného jiného muže by nenapadlo počítat to k nemocem, neboť šlo o válečné trofeje.
Když dovršil čtyřicítku, dohnaly jej k lékaři neurčité bolesti v různých částech těla. Doktor ho poslal na všelijaká vyšetření a potom řekl: „To jsou obtíže věku.“ Domů se pokaždé vracel, aniž sám sobě třeba jen položil otázku, jestli se ho tohle všechno nějak týká. V minulosti pro něj existoval pouze jediný mezník, k němuž se vztahoval, totiž prchavá láska s Ferminou Dazovou, a jenom to, co se tak či onak týkalo Ferminy Dazové, týkalo se i jeho životního účtování. Onoho odpoledne, kdy uviděl na světelných drátech houfovat se vlaštovky, prošel v duchu celou svou minulost od nejstarší vzpomínky, prošel seznam svých příležitostných lásek, připomněl si, kolika úskalími musel prokličkovat, než se dostal na kapitánský můstek, připomněl si bezpočet těžkostí, které si způsobil svým zaťatým rozhodnutím, že Fermina Dazová musí být jeho a on její navzdory všemu a všem, a teprve v tu chvíli objevil, že mu utíká život. Ledová ruka mu stiskla útroby, až se mu zatmělo před očima, a musel upustit zahradnické náčiní a opřít se o hřbitovní zed, aby ho nesrazil první drápanec stáří. „Do prdele,“ řekl si vyděšeně, „všechno před třiceti lety!“ Bylo to tak. Třicet let ovšem uběhlo i pro Ferminu Dazovou, ale byly to roky, kdy jí život poskytl nejvíc uspokojení a zadostiučinění. Dny hrůzy v casalduerském paláci vymetla na smetiště paměti. Žila ve vlastním novém domě ve čtvrti La Manga jako bezvýhradná paní svého osudu, s manželem, jemuž by znovu dala přednost mezi všemi muži světa, kdyby musela ještě jednou volit, se synem, který pokračoval v rodinné tradici studiem na lékařské fakultě, a s dcerou natolik podobnou jí samé, když byla v jejím věku, až si někdy s pocitem zmatku říkala, že se opakuje. Do Evropy se vrátila ještě třikrát po té neblahé cestě, která původně měla být cestou bez návratu, aby se ušetřili života v ustavičné hrůze.
Bůh musel nakonec vyslyšet něčí modlitby: po dvou letech pobytu v Paříži, v době, kdy Fermina Dazová a Juvenal Urbino sotva začínali hledat, co v troskách zbylo z lásky, vzbudil je půlnoční telegram se zprávou, že doňa Blanca de Urbino vážně onemocněla, téměř dostižený dalším telegramem se zprávou o jejím skonu. Okamžitě se vrátili. Fermina Dazová sestoupila z lodního můstku ve smuteční tunice, jejíž volný střih nedokázal zakrýt stav své nositelky. Ano, znovu byla s outěžkem, a tato zpráva dala vzniknout lidovému popěvku spíše poťouchlému nežli zlovolnému, jehož refrén se těšil velké oblibě až do konce roku: Co má ta kráska v Paříži, kdoví, vždycky když tam zajede, tak rodí. Navzdory obhroublosti textu si doktor Juvenal Urbino ještě dlouhá léta poroučel skladbiěku zahrát na večírcích Společenského klubu na důkaz své dobré nálady.
Vznešený palác markýze z Casalduera, o jehož existenci a erbech se nikdy nenašla žádná průkazná zpráva, byl zprvu odprodán za přiměřenou cenu Městské pokladně, a později znovu prodán za tučný peníz ústřední vládě, když se jistý holandský badatel jal provádět vykopávky, aby prokázal, že právě tady se nachází pravý hrob Kryštofa Kolumba, v pořadí pátý. Sestry doktora Urbina se uchýlily do kláštera salesiánek, kde žily odloučeny od světa, aniž složily řeholní slib, a Fermina Dazová přebývala ve starém otcovském domě, dokud nebyla dostavěna usedlost ve čtvrti La Manga. Vstoupila do ní pevným krokem vládkyně, následována anglickým nábytkem, který si přivezli ze svatební cesty, a doplňky, které dala dovézt z Evropy po cestě na usmířenou, a od prvního dne začala dům zaplňovat nejrozmanitějším exotickým zvířectvem a ptactvem, které si sama chodila vybírat na goelety z Antil. Vstoupila do domu spolu s manželem, kterého znovu získala pro sebe, s dobře vychovaným synem a dcerou narozenou čtyři měsíce po jejich návratu z Evropy a pokřtěnou jménem Ofelia. Co se týče doktora Urbina, ten pochopil, že nemůže manželku získat nazpět v té úplnosti, s jakou mu patřila o svatební cestě, neboť onen díl lásky, který chtěl pro sebe, rozdala i se svými nejlepšími léty jejich dětem, avšak naučil se žít a být šťasten s tím, co na něj zbylo. Tolik vytoužený soulad vyvrcholil nejméně očekávaným způsobem při jedné slavnostní večeři, během níž se podával lahodný pokrm, jehož původ nedokázala Fermina Dazová určit. Začala s pořádnou porcí, ale krmě jí natolik zachutnala, že si naložila podruhé, zase tolik, a právě zalitovala, že jí dobrý mrav nedovoluje přidat si potřetí, když se dozvěděla, že to, co právě s nečekanou slastí pozřela, byly dva vrchovaté talíře pyré z baklažánů. Prohrála elegantně: od té doby se v domě v La Manga servírovaly lilky upravené na všechny způsoby skoro právě tak často jako v casalduerském paláci, a všichni je jedli tak rádi, že doktor Juvenal Urbino rozveseloval chvíle prázdně své staroby častokrát opakovaným výrokem, že si musí pořídit ještě jednu dceru, aby jí mohl dát jméno, jež bylo v celém domě tak milováno: Lilka Urbinová.
Fermina Bázová tehdy už věděla, že soukromý život je na rozdíl od společenského života vrtkavý a nepředvídatelný. Nebylo pro ni snadné stanovit, v čem spočívá rozdíl mezi dětmi a dospělými, ale po zralé úvaze dávala nakonec přednost dětem, poněvadž měly přesnější úsudek. Sotva obeplula mys zralosti, zbavena konečně všech sebeklamů, začala rozčarovaně tušit, že nikdy nebyla tou, jakou si sebe samu vysnívala v dívčích letech v parčíku Evangelistů, nýbrž stala se něčím, co si ani sama před sebou nikdy netroufla vyslovit: luxusní služkou. Ve společnosti si nakonec získala postavení ženy, kterou každý miloval, každý jí vyhověl, a tudíž každý se jí bál, ale v žádném směru se po ní tolik nevyžadovalo, v žádném směru se jí méně nepromíjelo než v tom, co se týkalo chodu domácnosti. Ustavičně měla pocit, že žije život propůjčený manželem: byla svrchovanou vládkyní rozsáhlé říše štěstí zbudované jím a pouze pro něho. Věděla, že ji miluje víc než cokoli, víc než kohokoli na světě, ale jenom pro sebe: k jeho svatým službám.
Co ji opravdu mořilo, byly doživotní okovy každodenního vaření. Nejenže jídlo muselo být na stole včas: muselo být i dokonalé a muselo to být přesně to, na co měl právě chuť, aniž by se ho ptala. Pokud se přece jen někdy zeptala, což byla otázka právě tak zbytečná, jako tolik jiných zbytečných ceremonií domácího rituálu, odpovídal, přičemž nezvedl pohled od novin: „Cokoliv.“ Říkal to po pravdě, laskavě jako vždycky, neboť nebylo možné si představit méně despotického manžela. Ale v hodině oběda to nemohlo být cokoliv, nýbrž přesně to, co chtěl a jak to chtěl, a bez nejmenší chybičky: maso aby nemělo chuť masa, ryba aby neměla chuť rybiny, vepřové aby nebylo cítit prašivinou, kuře aby nebylo cítit po peří. I mimo sezónu se za každou cenu musel sehnat chřest, aby se mohl pokochat aromatem své vlastni provoněné moči. Vinu nepřičítala jemu, přičítala ji životu. Jenomže právě on byl jeho neúprosným protagonistou. Stačilo, aby narazil na neurčitou pochybnost, a odstrkoval talíř stranou, řka: „Tohle jídlo se nedělalo s láskou.“ Dosahoval v tomto směru závratných výšin inspirace. Jednou ledva poválel po půnebí doušek heřmánkového odvaru a vrátil šálek se slovy: „Ta břečka chutná jako okenní sklo.“ Fermina Dazová i služky oněměly překvapením, poněvadž v životě neslyšely, že by kdo kdy pil povařené okno, ale když čaj ochutnaly ve snaze pochopit, co tím mínil, pochopily: mělo to chuť jako okenní sklo.
Byl dokonalý manžel: nikdy nezvedl nic z podlahy, nezhasínal světlo, nezavíral za sebou dveře. V jitřním šeru slýchávala, když u košile chyběl knoflíček: „Člověk by potřeboval dvě manželky, jednu na to, aby ji miloval, a druhou, aby mu přišívala knoflíky.“ Každý den, jakmile usrkl první doušek kávy anebo první lžíci kouřící se polévky, zavyl, že by se nad ním srdce ustrnulo, kdyby to ještě dokázalo někoho polekat, a vzápětí dal průchod svým citům: „Pamatujte, že až se jednou z tohohle domu spakuju, tak proto, že už toho mám dost, věčně mít spálený jazyk.“ Tvrdil, že se nikdy nevaří tak zvláštní a chutná jídla, jako když on je nemůže jíst, poněvadž si vzal projímadlo, a byl tak skálopevně přesvědčen o tom, že jde o manželčin zákeřný záměr, že se nakonec přestal pročišťovat, pokud se nepročišťovala současně s ním. Měla jeho nepochopení po krk, a tak si na něm jednou k narozeninám vyprosila neslýchaný dárek: aby se místo ní jeden den staral o domácnost. Doktor Urbino pobaveně přijal a skutečně se hned za rozbřesku ujal vlády v domě. Naservíroval báječnou snídani, jenomže zapomněl, že sázená vejce jí nedělají dobře a bílou kávu že nepije. Potom vydal příkazy ohledně domácího úklidu a narozeninového oběda pro osm hostů a tak usilovně se snažil zvládnout chod domácnosti lépe než manželka, že mu před obědem nezbylo, než beze studu kapituloval. Od první chvíle zjišťoval, že nemá nejmenší potuchy, kde co je, hlavně v kuchyni, a služky ho nechávaly znovu a znovu všechno převracet vzhůru nohama, ať hledal cokoli, poněvadž se do hry rovněž zapojily. V deset se ještě nevědělo, co bude s obědem, protože v domě nebylo poklizeno, postele byly rozesílané, koupelna nevytřená, na toaletu zapomněl dát novou roličku papíru, zapomněl vyměnit prostěradla, poslat kočího pro děti a popletl si úkoly služebnictva: kuchařce nařídil ustlat postele a panské poslal do kuchyně. V jedenáct, kdy se co nevidět měli objevil hosté, vládl v domě takový chaos, že Fermina Dazová, mrtvá smíchy, převzala otěže do svých rukou; necítila však vítězné zadostiučinění, jak si původně přála, nýbrž hlubokou útrpnost nad manželovou naprostou nepoužitelností v domácnosti. Ulevil si zdůvodněním, které míval vždycky po ruce: „Aspoň jsem si v tom nevedl tak zle, jak by sis vedla ty, kdybys měla kurýrovat pacienty.“ Lekce to však byla užitečná, a nejen pro něj. V průběhu let oba došli rozdílnými cestami k moudrému závěru, že nelze jinvm způsobem společně žít ani se jiným způsobem milovat, neboť nic na tomto světě není těžší než láska.
V plnosti svého nového života Fermina Dazová vídala Florentina Arizu při různých společenských příležitostech, a to tím častěji, čím výše stoupal v úřadě; naučila se však brát tato letmá setkání jako věc natolik běžnou, že jej z roztržitosti nejednou zapomněla pozdravit. Častokrát o něm slýchala, poněvadž v obchodních kruzích byl jeho obezřelý, avšak nezadržitelný postup u Karibské říční trvalým námětem hovorů. Pozorovala, že si vybrousil chování, že jeho nesmělost vydestilovala v jakýsi hádankovitý odstup, že ke svému prospěchu mírně přihrál a pomalost věku mu svědčí, a všimla si, že důstojným způsobem dokázal vyřešit i zničující postup pleši. To jediné, čím nadále a navždy vzdoroval času a proměnám módy, byl jeho pochmurný způsob oblékání, šosaté kabáty z byvších časů, klobouk, jaký se už dávno nenosil, básnická mašle z matčina galanterního obchodu namísto kravaty, truchlivě paraple. Postupně si zvykala dívat se na něj jinak a nakonec si ho přestala spojovat s tím unylým mladíčkem, který pro ni vzdychával na lavičce v parku Evangelistů ve vichření žlutého listí. V každém případě na něj nikdy nepohlédla lhostejnýma očima a vždycky ji potěšilo, když o něm slyšela dobré zprávy, poněvadž každá taková zpráva z ní snímala částečku viny.
A přece v době, kdy se domnívala, že ho zcela vymazala ze své paměti, vynořil sejí v mysli znovu, tam, kde to nejméně očekávala, proměněný v přízrak jejích stesků. Na samém prahu stáří začala pociťovat, že se kdysi dávno v jejím životě přihodilo cosi nenapravitelného, a tento pocit se jí zmocňoval pokaždé, když slyšela zahřmět před deštěm. Bylo to nevyléčitelné zranění, které v ní zůstavil osamělý, kamenný a dochvilný třesk hromu, který se po celý říjen, den co den ve tři hodiny odpoledne, rozléhal pohořím Villanueva, a jak roky plynuly, vyvstával jí v paměti stále blíž. Zatímco nové vzpomínky se jí v paměti za pár dní slily, ty z legendární cesty po provincii sestřenky Hildebrandy si vybavovala stále živěji, jako by se to bylo všechno stalo včera, zaostřené zvrhlou jasnozřivostí stesku. Vzpomínala na Manaure tam v horách, na jedinou ulici městečka, zelenou a přímou, na jeho ptáky dobrých předzvěstí, na dům, v němž strašilo a kde se probouzela s košilí zamokřenou nikdy nevysychajícími slzami Petry Moralesové, která před mnoha lety umřela z lásky v téže posteli, v níž ona spala. Vzpomínala na tehdejší chuť gujáv, které už nikdy později neměly chutnat jako tenkrát, vzpomínala na předtuchy tak silné, že se jejich šum podobal šumění deště, na topasová odpoledne v Saň Juanu děl César, kdy na procházkách s družinou hlučných sestřenic zatínala zuby, aby jí srdce nevyskočilo ústy, když se blížily k telegrafní stanici. Dům po otci prodala, poněvadž ji mládí bolelo víc, než dokázala snést, bolel ji pohled na zanedbaný parčík z balkonu, bolela ji sibylská vůně gardénií za horkých nocí, lekala ji podobenka starosvětské dámy z onoho Únorového odpoledne, kdy se rozhodlo o jejím osudu, a kamkoli se její paměť obrátila, všude potkávala vzpomínku na Florentina Arizu. Vždycky si vsak zachovala dost jasnou hlavu, aby si uvědomovala, že to nejsou vzpomínky z lásky ani z pozdní lítosti, ale útrpný obraz, zanechávající v ní stopu slz. Aniž to tušila, hrozila jí táž past soucitu, do níž se polapilo tolik neobezřetných obětí Florentina Arizy.
Pevně se přimkla k manželovi. A to právě v době, kdy ji nejvíc potřeboval, poněvadž sám tápal v mlhách stáří, maje před ní náskok deseti let ve svůj neprospěch a navíc nevýhodu, zeje muž, a tudíž slabší. Jeden druhého poznali tou měrou, že za necelých třicet let manželství byli jako jedna jediná bytost rozdělená vedví, a až se mrzeli, jak často se jim stávalo, že si navzájem uhadovali myšlenky, aniž se Oto snažili, anebo se jim na veřejnosti přiházela ta směšná nehoda, že jeden druhému odpověděl dřív, než ten stačil otevřít ústa. Společně překonali každodenní nedorozumění, příležitostně propukající nenávisti, vzájemné špinavůstky i velkolepé záblesky slávy manželského spojenectví. Byla to doba, kdy se milovali nejlépe, beze spěchu a bez nějakých výstřelků, a oba si nejvíc a s největším povděkem uvědomovali, jak neuvěřitelně se jim daří vítězit nad protivenstvím. Život jim ovšem měl přichystat ještě další smrtelné zkoušky, ale to už nebylo podstatné: byli za vodou.[1]«

Použitá literatura:

  1. Gabriel García Márquez, Láska za časů cholery, Euromedia Group - Odeon, Praha: 2003.

Pavučina:

[1] Márquez, s. 207-227.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.5 (6 hlasů)