V noci jsem snil, že jsem motýlem

Literární styl Gabriela Garcíi Márqueze lze připodobnit jako syntézu narativního vyprávění a žurnalistické reportáže v kombinaci s poměrně výrazným vlivem Franze Kafky, Fjodora Michajloviče Dostojevského ale i dalších autorů tak, že ač je Márquez interpretován jako jihoamerický fenomén, lze jej plně zařadit do kontextu evropské literatury.

Tak jako je Sto roků samoty více než obyčejná kniha, ale i jedním z nejlegendárnějších literárních děl 20. století, jež si k sobě již po čtyři desetiletí láká stále nové a nové zástupy čtenářů, není Gabriel García Márquez obyčejným spisovatelem, ale i vypravěčským mágem. Avšak přes veškeré adorace, jež se na Márqueze právě od vydání Sto roků samoty v roce 1967 snesly, těmi čtenářskými počínaje a Nobelovou cenou za literaturu za rok 1982 konče, často váhám nakolik je tato chvála oprávněná a nakolik se jedná o určitou formu emočního šoku, v čemž je sice Márquez mistr svého oboru, nicméně měl-li bych jej zařadit do světového kontextu právě po bok svého někdejšího vzoru, Franze Kafky, ke kterému má přes veškerou absurdnost tohoto srovnání i naprostou odlišnost stylu i myšlení přec jen velmi blízko, nemohu se Márquezovy nevytknout povrchnost, absenci duševní a psychologické složky svých postav a potažmo i vlastního příběhu, což je o to s větší mírou nahrazováno obrovským spádem událostí, střídáním postav a těch nejnepravděpodobnějších konstrukcí s množstvím nenadálých zvratů, úmrtí, narození, revolucí ba stěhováním národů a to vše s přívlastkem tajemna balancujícím někde mezi Kafkou a jihoamerickou křesťanskou mystikou.