V noci jsem snil, že jsem motýlem

»Amaranta seděla v proutěném křesle, vyšívání odložené v klíně, a hleděla na Aureliana Josého s bradou plnou pěny, jak brousí na řemeni břitvu, aby se poprvé oholil. Seřízl si přitom několik uhrů a pořezal si horní ret, když se ze svých světlých chlupů pokoušel stvořit knírek, a nakonec vypadal stejně jako předtím; v Amarantě vsak ono pracné úsilí zanechalo dojem, že v tom okamžiku začal stárnout.

„Vypadáš úplné jako Aureliano, když byl tak starý jako ty,“ řekla mu. „Už je z tebe muž.“

Byl jím ve skutečnosti už dávno, už od oněch vzdálených dnů, kdy ho Amaranta ještě považovala za chlapce a svlékala se před ním v koupelné jako dřív, jak tomu uvykla od té doby, kdy jí ho Pilar Ternerová předala na vychování. Když ji poprvé uviděl nahou, upoutal jeho pozornost jediné hluboký žlábek mezi jejími prsy. Byl ještě natolik prostoduchý, že se zeptal, co se jí stalo; Amaranta předstírala, že si konečky prstů rozdírá hruď, a odpověděla mu: „To mi řezali jeden kousíček masa za druhým.“ Nějaký čas nato, když se vzpamatovala ze sebevraždy Pietra Crespiho a začala se s Aurelianem Josém znovu chodit koupat, už si onoho žlábku nevšímal; při pohledu na její nádherné prsy s modrofialovými bradavkami však pocítil jakési neznámé vzrušení. Upřeně na ni hleděl, píď za pídí objevoval její zázračnou nahotu a cítil, že má celé tělo jako v ohni, stejně jako se rozpalovala její pleť při dotyku s vodou. Už od dětských let míval ve zvyku vylézat ze své sítě a ráno se probouzet v Amarantině posteli; dotyk jejího těla mu stačil, aby se přestal bát tmy. Od chvíle, kdy si uvědomil její nahotu, však už ho pod její moskytiéru nezaháněl strach ze tmy, ale touha cítit její teplý dech, až se ráno probudí. V době, kdy Amaranta odmítla plukovníka Gerinelda Márqueze, se Aureliano José jednou ráno probudil s pocitem, že se dusí. Cítil Amarantiny prsty, tápající mu po břiše jako teplí a dychtiví červíci. Předstíral, že spí, obrátil se však, aby jí to co nejvíc usnadnil, a ucítil její nezavázanou ruku, zapadající jako slepý měkkýš mezi chaluhy jeho touhy. Oba předstírali, jako že o ničem nevědí a nemají tušení, zda něco ví ten druhý, od oné noci je však spojilo nerozlučné spiklenectví. Aureliano José nedokázal usnout, dokud hodiny v pokoji nezahrály půlnoční valčík, a stárnoucí panna, jejíž pleť už začínala vadnout, nepoznala okamžik klidu, dokud pod její moskytiéru nevklouzl onen náměsíčník, kterého vychovala netušíc, že jí pomůže snášet samotu. Od té doby spolu nejen spali, nazí a zahrnujíce druh druha vysilujícím laskáním, ale honili jeden druhého po celém domě a v kteroukoliv denní dobu se zavírali někde v ložnici, ve stavu trvalého bezvýchodného vytržení. Jednou odpoledne je přitom div nepřistihla Úrsula, jež přišla do špižírny právě v okamžiku, kdy se začali líbat. „Máš tetičku rád?“ zeptala se nevinně Aureliana Josého, a chlapec přisvědčil. „Tak to má být,“ přikývla Úrsula, naměřila si mouky na chleba a vrátila se do kuchyně. Ona událost vytrhla Amarantu z obluzení. Uvědomila si, že zašla příliš daleko a že si už nehraje s malým chlapcem na pusinky, ale potácí se v pozdní vášni, bezvýhledné a nebezpečné, a jedním rázem s ní skoncovala. Aureliano José, jenž právě končil svůj vojenský výcvik, to nakonec uznal a odstěhoval se do kasáren. V sobotu chodíval s vojáky do Catarinovy krčmy. Hledal lék na svou náhlou samotu a na svou předčasnou dospělost a nacházel ho u žen páchnoucích zvadlými květinami, které si ve tmě představoval lepší, než opravdu byly, a vynakládal všecku svou představivost, aby se mu proměnily v Amarantu.

Nedlouho nato začaly z bojiště přicházet protikladné zvěsti. Sama vláda sice přiznávala úspěchy povstalců, důstojníci v Macondu vsak měli důvěrné zprávy, že se schyluje k mírovým jednáním. Počátkem dubna se u plukovníka Gerinelda Márqueze ohlásil zvláštní posel. Potvrdil mu, že vedoucí činitelé strany opravdu vešli do styku s povstaleckými veliteli ve vnitrozemí a chystají se uzavřít příměří výměnou za tři ministerstva pro liberály, menšinové zastoupení v parlamentě a všeobecnou amnestii pro povstalce, kteří složí zbraně. Navíc posel přinášel nanejvýš důvěrný rozkaz plukovníka Aureliana Buendíi, jenž s podmínkami příměří nesouhlasil. Plukovník Gerineldo Márquez mel ze svých lidí vybrat pět nejlepších a spolu s nimi se připravit na odchod ze země. Rozkaz byl splněn za nejpřísnějšího utajení. Týden předtím, než byla dohoda vyhlášena, v záplavě nejrůznějších pověstí, které si navzájem odporovaly, plukovník Aureliano Buendía a deset spolehlivých důstojníků - plukovník Roque Carnicero byl mezi nimi - po půlnoci potají přijeli do Maconda, rozpustili posádku, zakopali zbraně a zničili archívy. Za svítání byli už zase pryč spolu s plukovníkem Gerineldem Márquezem a s jeho pěti důstojníky. Všecko proběhlo tak rychle a potají, že se o tom Úrsula dozvěděla teprve v posledním okamžiku, když někdo tiše zaklepal na okno její ložnice a zašeptal: „Jestli chcete uvidět plukovníka Aureliana Buendíu, podívejte se rychle ze dveří,“ Úrsula vyskočila z postele a vyběhla v noční košili ven, zaslechla však už jenom cválající koně, opouštějící městečko v němém oblaku prachu. Teprve příštího dne se dozvěděla, že Aureliano José odjel se svým otcem.

Deset dní poté, co společné komuniké vlády a opozice oznámilo konec války, došly zprávy o prvním ozbrojeném povstání plukovníka Aureliana Buendíi nedaleko západních hranic. Jeho nečetné a špatně vyzbrojené oddíly byly za necelý týden rozprášeny. Během onoho roku, zatímco se liberálové i konzervativci snažili, aby země uvěřila ve smíření, se však pokusil o dalších sedm povstání. Jedné noci ostřeloval z děl své goelety Riohachu a místní posádka v odvetu vytáhla z postelí čtrnáct nejznámějších liberálů ve městě a postřílela je. Déle než čtrnáct dní měl v rukou jednu z pohraničních celnic a odtud vydal k národu výzvu k všeobecné válce. Při jiném tažení zmizel na tři měsíce v pralese v nesmyslném pokusu přejít více než patnáct set kilometrů neprozkoumaného území a zanést válku až na předměstí hlavního města. Jedenkrát byl sotva dvacet kilometrů od Maconda, vládní hlídky ho však donutily stáhnout se do hor nedaleko začarovaného kraje, kde jeho otec před mnoha lety nalezl zkamenělý španělský koráb.

V té době zemřela Visitación. Ze strachu před nespavou nemocí se kdysi zřekla trůnu, a teď si dopřála to potěšení a zemřela přirozenou smrtí; jejím posledním přáním bylo, aby zpod její postele vykopali peníze, které si za déle než dvacet let našetřila, a poslali je plukovníku Aurelianovi Buendíovi, aby mohl pokračovat ve válce. Úrsula se však neobtěžovala je hledat, poněvadž právě v té době kolovaly pověsti, že plukovník Aureliano Buendía zahynul při vylodění nedaleko hlavního města provincie. Delší čas o něm nebylo nic slyšet, a tak úřední zprávu o jeho smrti - už čtvrtou během necelých dvou let - skoro Šest měsíců považovali za pravdivou. Úrsula s Amarantou už ke smutku za ostatní zemřelé připojily i smutek za něj, když tu náhle došla nečekaná zpráva. Plukovník Aureliano Buendía byl živ, zřejmě se však vzdal boje proti vládě své země a připojil se k vítězným federálům v jiných karibských republikách. Objevoval se pod různými jmény dál a dál od své vlasti. Teprve později se dozvěděli, že ho vedla myšlenka na sjednocení všech federalistických sil ve Střední Americe, které by smetlo konzervativní vlády od Aljašky až po Patagonii. První zpráva, kterou Úrsula dostala přímo od něho, několik let po jeho odchodu, byl pomačkaný a vybledlý dopis, jenž z ruky do ruky putoval ze Santiaga de Cuba až sem.

„Ztratili jsme ho navždy,“ prohlásila Úrsula, když jej dočetla. „Takhle stráví vánoce někde na konci světa.“

Člověk, kterému to řekla - a první, komu ukázala synův dopis - byl konzervativní generál José Raquel Moncada, od skončení války starosta v Macondu. „Tenhleten Aureliano,“ mínil generál Moncada, „škoda, že není konzervativec.“ Opravdu se mu obdivoval. Stejně jako mnoho jiných civilistů z řad konzervativců šel José Raquel Moncada do války bojovat za svou stranu a na bitevním poli dosáhl hodnosti generála, i když ho vojenská dráha nijak netáhla. Naopak byl antimilitarista; ani tím se nelišil od mnoha příslušníků své strany. Vojáky z povolání považoval za bezzásadové povaleče, pleticháře a ctižádostivce, kteří věčně jen štvou civilisty proti sobě a pak z toho zmatku těží. Byl bystrý, živé povahy a příjemných způsobů, rád dobře jedl a vášnivé miloval kohoutí zápasy; v jistém období byl nejobávanějším protivníkem plukovníka Aureliana Buendíi. Dokázal si zjednat vážnost u vojáků z povolání na značné části pobřeží. Když jednou ze strategických důvodů musel vydat kterési město oddílům plukovníka Aureliana Buendíi, nechal mu tam dva dopisy. V jednom z nich, velice obsáhlém, mu navrhoval, aby se společné přičinili o zlidštění války. Druhý dopis byl určen jeho manželce, která žila na území ovládaném liberály, a provázela ho prosba, aby ho plukovník Aureliano Buendía dal doručit. Od té doby oba velitelé i za nejúpornějších bojů uzavírali občasná příměří a vyměňovali si zajatce. Ony chvíle oddechu mívaly poněkud slavnostní ráz a generál Moncada jich využíval k tomu, aby plukovníka Aureliana Buendíu naučil hrát šachy. Stali se důvěrnými přáteli, a občas dokonce uvažovali o možnosti sjednotit prosté lidi z obou stran, zbavit moci vojáky a politiky z povolání a nastolit lidský řád, jenž by si vzal to nejlepší z obou učení. Po skončení války, zatímco plukovník Aureliano Buendía unikal soutěskami neustálých vzpour, generál Moncada byl jmenován soudcem v Macondu. Oblékl si civilní oděv, nahradil vojáky neozbrojenými strážníky, uvedl do života zákony o amnestii a pomáhal rodinám některých liberálů padlých ve válce. Dosáhl toho, že Macondo bylo povýšeno na město, stal se jeho prvním starostou a nastolil v obci ovzduší důvěry, v němž válka vypadala jako nějaký nesmyslný přelud z minulosti. Otce Nicanora, zkrušeného jaterními horečkami, vystřídal otec Coronel, veterán z první federalistické války, kterému přezdívali Stene. Bruno Crespi, manžel Amparo Moscotové, jehož obchod s hračkami a hudebními nástroji stále víc vzkvétal, tu dal postavit divadlo a španělské společnosti je zahrnuly do svých cestovních plánů. Byl to rozlehlý sál pod širým nebem, s dřevěnými lavicemi, sametovou oponou zdobenou řeckými maskami a s třemi pokladnami ve tvaru lvích hlav, v jejichž otevřených tlamách se prodávaly vstupenky. Ve stejné době opravili i školní budovu. Dostal ji na starost don Melchor Escalona, starý učitel vyslaný sem z bažiny, jenž se souhlasem rodičů nechával lenivé žáky lézt po kolenou po ledkové půdě dvora a mluvky nutil polykat tlučený pepř. Jako první zasedli ve třídě se svými tabulkami, křídami a hliníkovými džbány, na kterých stála jejich jména, Aureliano Segundo a José Arcadio Segundo, svéhlavá dvojčata Santy Sofie de la Piedad. Remedios, jež zdědila matčinu čistou krásu, už tehdy začínala bát známá jako Krásná Remedios. Vzdor plynoucímu času, ránám, které ji postihly, a smutku, který držela za všechny své mrtvé, Úrsula odmítala zestárnout. S pomocí Santy Sofie de la Piedad ještě víc rozšířila svou výrobu pečiva a během několika let nejenom opět nabyla jmění, které její syn promrhal ve válce, ale znovu naplnila ryzím zlatem i tykve zakopané v ložnici. „Dokud mi Bůh dopřeje života,“ říkávala, „nebudou v tomhle bláznivém domě chybět peníze.“ Tak to vypadalo u Buendíových, když Aureliano José zběhl z nicaragujských federálních oddílů, dal se najmout na německou loď a jednoho dne se objevil doma v kuchyni, statný jako kůň, snědý a zarostlý jako Indián a s tajným úmyslem oženit se s Amarantou.

Když ho Amaranta uviděla ve dveřích, věděla okamžitě, proč se vrátil, i když se o tom slovem nezmínil. Při jídle se neodvažovali pohlédnout jeden druhému do tváře. Čtrnáct dní po návratu se jí však v Úrsulině přítomnosti podíval do očí a řekl: „Celou dobu jsem na tebe myslel.“ Amaranta se mu vyhýbala. Chránila se náhodných setkání a ani na okamžik se nevzdalovala od Krásné Remedios. Roztrpčil ji ruměnec, který jí zalil tvář, když se jí synovec zeptal, jak dlouho ještě míní nosit ten černý obvaz na ruce, a ona si jeho otázku vyložila jako narážku na své panenství. Od chvíle, kdy se vrátil, zavírala se v ložnici na závoru; tak dlouho vsak slýchala z vedlejšího pokoje jeho pokojné chrápání, že se přestala mít na pozoru. Jednou k ránu, téměř dva měsíce po jeho návratu, však naráz zaslechla, jak vchází do její ložnice, a místo aby utekla nebo se dala do křiku, jak měla v úmyslu, prostoupil ji příjemný pocit úlevy. Cítila, jak vklouzl k ní pod moskytiéru, jako to dělával v dětství a jako to dělával vždycky, a přes všecko úsilí ji zalil studený pot a začala cvakat zuby, když si všimla, že je úplné nahý. „Jdi pryč,“ zašeptala, zalykajíc se zvědavostí. „Jdi pryč, nebo začnu křičet.“ Aureliano José vsak už věděl, co má dělat; nebyl to už chlapec, který se bojí tmy, ale drsný chlap z vojenských ležení. Od té chvíle znovu začaly ony němé a bezvýsledné potyčky, trvající až do samého úsvitu. „Jsem tvoje teta,“ šeptávala Amaranta vyčerpaně. „A málem jako bych byla tvá matka, nejenom lety, ale ve všem, jediné že jsem tě nedokojila.“ Na úsvitě se Aureliano José vytratil a příštího dne k ránu přicházel znovu, pokaždé vzrušenější při zjištění, že Amaranta zase nezavřela na závoru. Nepřestal po ní toužit ani na okamžik, i když byl v cizině. Nacházel ji v temných ložnicích dobytých mést, obzvlášť v těch nejubožejších, a vyvstávala mu před očima, když cítil zaschlou krev na obvazech raněných, i když pociťoval chvilkový strach ze smrti, vídal ji všude a ve všem. Utekl před ní a snažil se potlačit každou vzpomínku nejen dálkou, která je dělila, ale i bezhlavou bojechtivostí, kterou jeho spolubojovníci považovali za smělost. Čím víc však utápěl její podobu ve splaškách války, tím víc se válka podobala Amarantě. Tak protrpěl vyhnanství ve snaze najít smrt a tak sprovodit ze světa i vzpomínku na ni, až jednou uslyšel starou historku o muži, který se oženil se svou tetou, jež navíc byla jeho sestřenicí, a jeho syn se tak stal svým vlastním dědečkem.

„Copak se člověk může oženit se svou tetou?“ zeptal se užasle.

„Jistěže může,“ odpověděl mu jeden z vojáků, „a tuhle válku proti farářům vedeme proto, aby se mohl oženit i s vlastní matkou.“

Čtrnáct dní nato José Aureliano zběhl. Našel Amarantu zvadlejší, zádumčivější a stydlivější, než si ji pamatoval, a po pravdě už na samém prahu stáří; potmě v ložnici si však počínala horečnatěji než kdy dřív, a výbojnost, s jakou mu kladla odpor, byla čím dál dráždivější. „Jsi surovec,“ říkala mu Amaranta, když na ni dotíral jako buldok. „Takové věci se ubohé tetičce dělat nesmějí, ledaže bys měl zvláštní povolení od papeže.“ Aureliano José sliboval, že pojede do Říma, přejde na kolenou celou Evropu a políbí opánky Svatého otce, jen aby spustila své padací mosty.

„To není všecko,“ odmítala Amaranta. „Potom se rodí děti s prasečím ocáskem.“

Aureliano José byl k jejím vývodům hluchý.

„I kdyby se narodili pásovci,“ žadonil. Jednou k ránu podlehl nesnesitelné bolesti svého potlačovaného mužství a vypravil se do Catarinovy krčmy. Našel tam jakousi ženu se zvadlými prsy, přítulnou a lacinou, která jeho chtíč na nějaký čas ukojila. Rozhodl se, že začne Amarantu přehlížet. Vídal ji na verandě, jak sedí u šicího stroje na kliku, na němž se naučila šít se záviděníhodnou obratností, a neztratil s ní jediné slovo. Amarantě odlehlo, jako kdyby se zbavila nějakého břemene, a sama nechápala, proč začala znovu myslet na plukovníka Gerinelda Márqueze, proč si tak teskně připomínala ona odpoledne nad čínskou dámou, a dokonce si ho začala představovat ve své ložnici. Aureliano José nakonec už nevydržel dál předstírat lhostejnost a jedné noci přišel znovu do jejího pokoje; netušil však, jak mnoho zatím ztratil. Amaranta ho odmítla, jednoznačné a neoblomně, a závora na jejích dveřích bývala od té doby vždycky zavřená.

Několik měsíců po návratu Aureliana Josého přišla k Buendíovým krásná žena, vonící jasmínovou voňavkou, s přibližné pětiletým chlapcem. Prohlásila, že je to syn plukovníka Aureliana Buendíi a že ho přivádí proto, aby ho Úrsula pokřtila. Nebylo pochyb, že onen bezejmenný chlapec je skutečně plukovníkovým synem; vypadal stejné jako on v dobách, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led. Žena jim vyprávěla, že se narodil s otevřenýma očima a prohlížel si přítomné se soudností dospělého a zeji leká, jak upřené pozoruje věci kolem sebe, aniž pohne brvou. „Přesné jako Aureliano,“ řekla Úrsula. „Chybí jen, aby pouhým pohledem převracel židle.“ Dali mu jméno Aureliano a příjmení po matce, poněvadž zákon dětem nedovoloval užívat otcovo příjmení, pokud je neuznali za své. Generál Moncada Šel za kmotra. Amaranta naléhala, aby jí chlapce nechali na vychování, matka se však postavila proti tomu.

Úrsula tehdy ještě neznala zvyk posílat dívky do postelí válečníkům, jako se připouštějí slepice k vybraným kohoutům, brzy se však s ním seznámila: během onoho roku jí přivedli dalších devět synů plukovníka Aureliana Buendíi, aby je pokřtila. Nejstaršímu, zvláštnímu tmavovlasému chlapci se zelenýma očima, jenž v ničem nepřipomínal otcovu rodinu, bylo už deset pryč. Přiváděli jí děti nejrůznějšího věku a nejrůznější barvy pleti; bez výjimky to však byli chlapci a všichni měli onen osamělý výraz, jenž nepřipouštěl pochyb, kdo je jejich otcem. Jen dva se nějak lišili od ostatních. První, příliš velký na svůj věk, porozbíjel v domě vázy a několik talířů, poněvadž jeho ruce jako by samy od sebe tříštily na kusy všecko, čeho se dotkl. Druhý byl světlovlasý chlapec s modrýma očima po matce, kterému nechali narůst dlouhé kadeře jako děvčátku. Vešel dovnitř, jako kdyby tu vyrostl a všecko důvěrně znal, zamířil přímo k truhle v Úrsulině ložnici a požádal: „Chci tanečnici na pero.“ Úrsula se polekala. Otevřela truhlu a hledala mezi starodávnými a zaprášenými věcmi z Melquíadesových dob, až v jednom páru punčoch našla tanečnici na pero, kterou kdysi přinesl Pietro Crespi a na kterou si od té doby nikdo nevzpomněl. Za necelých dvacet let pokřtili jménem Aureliano spolu s příjmením po matce všecky sny, které plukovník rozesel křížem krážem po krajích, kde válčil: celkem jich bylo sedmnáct. Zpočátku jim Úrsula plnila kapsy penězi a Amaranta se pokoušela ponechat si je; nakonec už jim jen chodily za kmotry a dávaly jim dárky. „Dost na tom, když je pokřtíme,“ říkala Úrsula a zapisovala do sešitku jména a adresy matek spolu s místy a daty narození dětí. „Aureliano si jistě vede pořádné záznamy, ať si o tom rozhodne on, až se vrátí.“ Jednou při obědě, když vyprávěla generálu Moncadovi o oné zarážející plodnosti, vyslovila přání, aby se plukovník Aureliano Buendía jednou vrátil a sezval k sobě všecky své syny.

„Nestarejte se, paní kmotro,“ řekl generál Moncada záhadně. „Objeví se tu dřív, než si myslíte.“

Generál Moncada totiž věděl, i když to při obědě nechtěl prozradit, že plukovník Aureliano Buendía je už na cestě zpátky, aby se postavil do čela nejdelšího, nejradikálnějšího a nejkrvavějšího povstání ze všech, k nimž do té doby došlo. Zakrátko byla situace stejně napjatá jako v měsících, jež předcházely první válce. Kohoutí zápasy, podporované samým starostou, byly zakázány. Moc ve městě v podstatě převzal velitel posádky, kapitán Aquiles Ricardo. Liberálové ho prohlásili za provokatéra. „Stane se něco strašného,“ říkala Úrsula Aurelianu Josému. „Nechoď po šesté hodině ven.“ Její prosby však byly marné. Aureliano José jí už dávno přestal náležet, stejně jako kdysi Arcadio. Návrat domů a možnost žít, aniž se musel starat o své každodenní potřeby, jako by u něho vzbudily sklon k chlípnosti a k zahálce, připomínající jeho strýce Josého Arcadia. Jeho touha po Amarantě vyhasla a nezanechala jizvy. Dával se prosté unášet proudem, chodil hrát kulečník, občas si svou samotu zpříjemnil nějakou ženou a plenil skrýše, do kterých si Úrsula schovávala peníze a pak na ně zapomínala. Nakonec se už domů chodil jen převléknout. „Jsou všichni stejní,“ stýskala si Úrsula. „Zpočátku je radost se o ně starat, jsou poslušní a zdvořilí a řekli byste, že nedokážou ublížit ani mouše, ale sotva jim narostou vousy, začnou se spouštět.“ Na rozdíl od Arcadia, který se nikdy nedozvěděl, kdo byli jeho rodiče, Aureliano José věděl, že je synem Pilar Ternerové, která mu ve svém domě uchystala síť a on v ní trávíval polední odpočinek. Spíš než vztah mezi matkou a synem to však bylo spojenectví dvou osamělců. Pilar Ternerová už dávno ztratila poslední zbytky naděje. Její smích teď svou hloubkou připomínal varhany, její prsy povisly únavou z chvilkových laskání a její břicho a stehna podlehla neodvolatelnému osudu ženy, o níž se dělí více mužů, její srdce však stárlo beze vší zatrpklosti. Byla tlustá a řečná a nosila nos vzhůru jako dámička v neštěstí; ke stáří se zřekla neplodného mámení karet a našla útěchu v cizích láskách. Do jejího domu, kde si Aureliano José zvykl trávit polední odpočinek, si děvčata ze sousedství vodila své náhodné milence. „Půjčíš mi pokoj, viď, Pilar,“ říkávaly prostě, když už byly uvnitř. „Samozřejmě,“ odpovídala Pilar. A když se k tomu naskytl někdo další, vysvětlila mu:

„Jsem ráda, když je lidem spolu dobře v posteli.“

Nikdy od nich nebrala peníze a nikdy jim tu službu neodmítla, jako nikdy neodmítla nepočetné muže, kteří ji vyhledávali až do pokročilého věku a neodvděčovali sejí penězi ani láskou, a jenom zřídka rozkoší. Jejích pět dcer zdědilo její horkou krev a ztratilo se na stezkách života, jakmile dospěly. Ze dvou chlapců, které se jí podařilo vychovat, jeden padl v oddílech plukovníka Aureliana Buendíi a druhého poranili a chytili ve čtrnácti letech, když se v jedné vesnici na bažině pokoušel ukrást klec se slepicemi. Svým způsobem byl Aureliano José oním vysokým tmavovlasým mužem, kterého jí už půl století ohlašoval srdcový král a který nalezl cestu k jejímu srdci teprve v době, kdy už ho poznamenala smrt, jako každý, koho jí karty poslaly. Pilar Ternerová to v nich viděla.

„Nechoď dnes večer ven,“ řekla mu. „Zůstaň na noc tady; Carmelita Montielová mě beztak pořád prosí, abych ji k tobě pustila.“

Aureliano José však nepostřehl úpěnlivou prosbu, která se za onou nabídkou skrývala.

„Pověz jí, ať na mé čeká o půlnoci,“ řekl.

Šel do divadla, kde jakási španělská společnost dávala Lišákovu dýku; vlastně to byla Zorrillova hra, jejíž jméno na příkaz kapitána Aquilese Ricarda pozměnili, poněvadž přezdívky Gótové užívali liberálové pro konzervativce. Teprve když u dveří odevzdával vstupenku, Aureliano José si všiml, že kapitán Aquiles Ricardo spolu se dvěma ozbrojenými vojáky prohledává příchozí. „Pozor, kapitáne,“ varoval ho. „Člověk, který by na mě vztáhl ruku, se ještě nenarodil.“ Kapitán se ho pokusil prohledat násilím a Aureliano José se dal na útěk, poněvadž neměl zbraň. Vojáci odmítli střílet. „Patří k Buendíovým,“ vysvětlil jeden z nich. Kapitán, slepý vztekem, mu vytrhl pušku, rozkročil se uprostřed ulice a zamířil.

„Hajzlové!“ křikl ještě. „Kéž by to byl plukovník Aureliano Buendía!“

Carmelita Montielová, dvacetiletá panna, se mezitím už vykoupala ve vodě s pomerančovými květy a právě sypala po posteli Pilar Ternerové rozmarýnové listí, když se ozval výstřel. Aurelianu Josému bylo souzeno nalézt u ní Štěstí, které mu Amaranta odepřela, zplodit s ní sedm dětí a umřít stářím v jejím náručí; kulku z pušky, která mu vnikla do zad a roztříštila mu hrudník, však vedl nesprávný výklad z karet. Ve skutečnosti měl té noci zahynout kapitán Aquiles Ricardo, jenž nakonec zemřel o čtyři hodiny dřív než on. Sotva zazněl výstřel, srazily ho současné dvě kulky - nikdy se nezjistilo, kdo je vlastně vypálil - a nocí zahřměl mnohohlasný křik:

„Ať žije liberální strana! Ať žije plukovník Aureliano Buendía!“

Do půlnoci, kdy Aureliano José vykrvácel a Carmelita Montielová zjistila, že karty, které jí měly odhalit budoucnost, zejí prázdnotou, přešlo už kolem divadla více než čtyři sta mužů a všichni vyprázdnili své revolvery do opuštěného těla kapitána Aquilese Ricarda. Musela přijít celá četa, aby vůbec dostali na vozík jeho mrtvolu, ztěžklou olovem, která se drobila jako chléb namočený v polévce.

Roztrpčen řáděním vojáků, generál José Raquel Moncada využil svých politických styků, oblékl si znovu uniformu a převzal civilní i vojenskou správu Maconda. Nicméně nedoufal, že by jeho smířlivý postoj mohl zabránit nevyhnutelnému. Zprávy, jež přicházely v září, si navzájem odporovaly. Vláda prohlašovala, že má moc v celé zemi ve svých rukou, liberálům však docházely tajné zprávy o ozbrojených povstáních ve vnitrozemí. Válečný stav vláda přiznala teprve ve vyhlášce oznamující, že plukovník Aureliano Buendía byl v nepřítomnosti postaven před válečný soud a odsouzen k smrti. Vyhláška přikazovala vykonat rozsudek první posádce, které by padl do rukou. „To znamená, že se vrátil,“ řekla rozradostněná Úrsula generálu Moncadovi. Ani ten však nevěděl nic určitého.

Plukovník Aureliano Buendía byl ve skutečnosti v zemi už déle než měsíc. Předcházely ho pověsti, které si navzájem odporovaly a podle nichž se objevoval současně v nejrůznějších končinách země; sám generál Moncada tudíž nevěřil, že se vrátil, dokud nebylo úředně oznámeno, že se zmocnil dvou pobřežních států. „Blahopřeju vám, paní kmotro,“ řekl Úrsule, když jí ten telegram ukazoval. „Už brzo ho tu budete mít.“ Úrsula se poprvé zatvářila znepokojeně. „A co uděláte vy, pane kmotře?“ zeptala se ho. Generál si tu otázku kladl už dlouho.

„Totéž co on, paní kmotro,“ odpověděl. „Splním svou povinnost.“

Prvního října za svítání plukovník Aureliano Buendía s tisícem dobře vyzbrojených mužů zaútočil na Macondo, a posádka dostala rozkaz klást odpor až do konce. V poledne, když generál Moncada seděl s Úrsulou u oběda, rozlehl se po celém městě výstřel z povstaleckého děla a rozbořil průčelí obecní pokladny. „Jsou ozbrojení stejně dobře jako my,“ vzdychl generál Moncada, „ale bojují s větší chutí.“ O druhé odpolední, když už se země třásla dělostřelbou z obou stran, rozloučil se s Úrsulou s vědomím, že jde do ztracené bitvy.

„Modlím se k Bohu, abyste Aureliana neměla dnes večer doma,“ řekl. „A jestli ano, obejměte ho za mé, poněvadž já už ho asi v životě neuvidím.“

Zajali ho téhož dne večer, když se pokoušel uprchnout z Maconda: předtím ještě plukovníku Aurelianu Buendíovi napsal obsáhlý dopis, v němž mu připomínal jejich společné plány na zlidštění války a přál mu rozhodné vítězství nad úplatkářskými vojáky a ctižádostivými politiky z obou stran. Příštího dne s ním plukovník Aureliano Buendía poobědval v rodičovském domě, kde ho uvěznili, dokud revoluční vojenský soud nerozhodne o jeho osudu. Bylo to přátelské setkání; zatímco však oba sokové zapomínali na válku a připomínali si staré časy, Úrsula měla nepříjemný pocit, že její syn je tu vetřelcem. Měla ten dojem už od prvního okamžiku, kdy se objevil ve dveřích provázen hlučnými strážemi, jež zpřevracely všecky ložnice vzhůru nohama, až měly jistotu, že nikde nehrozí žádné nebezpečí. Plukovník Aureliano Buendía s tím nejen souhlasil, ale vydal jim nejpřísnější rozkazy a nedovolil, aby kdokoli, nevyjímaje ani Úrsulu, k němu přistoupili blíž než na tři metry, dokud vojáci z jeho doprovodu nepostavili kolem celého domu stráže. Na sobě měl uniformu z obyčejného cvilinku bez jakýchkoli hodnostních označení a vysoké boty s ostruhami pokrytými blátem a zaschlou krví. Na opasku mu viselo rozepjaté pouzdro s pistolí, a ruka, neustále spočívající na pažbě, prozrazovala totéž bdělé a odhodlané napětí jako jeho pohled. Jeho hlavu, teď s vysokými kouty, jako by vypálili na pomalém ohni, a jeho tvář, ošlehaná solí Karibského moře, byla kovově tvrdá. Proti nadcházejícímu stáří ho chránila jeho životní energie, která měla něco společného s jeho chladným nitrem. Byl bledší, kostnatější a vyšší než tenkrát, když odcházel, a projevovaly se u něho první známky odolnosti vůči stesku. „Můj ty Bože,“ pomyslila si Úrsula polekané. „Teď vypadá jako člověk schopný všeho.“ Opravdu takový byl. Aztécký Šátek, který přinesl Amarantě, jeho vzpomínky na staré časy, když seděli u oběda, a zábavné historky, které jim vyprávěl, to všecko byly už jenom zbytky jeho někdejší dobrosrdečnosti. Sotva pohřbili mrtvé do hromadného hrobu, pověřil plukovníka Roque Carnicera, aby co nejrychleji uspořádal válečný soud, a sám na sebe vzal obtížný úkol uskutečnit pronikavé reformy, které by z prohnilého konzervativního řádu nenechaly kámen na kameni. „Musíme předejít politiky z naší strany,“ říkával svým rádcům. „Až otevřou oči a rozhlédnou se, zjistí, že stojí před hotovou věcí.“ Mimo jiné se rozhodl přezkoumat pozemkové vlastnictví za posledních sto let a přišel přitom na úředně potvrzené násilnosti svého bratra Josého Arcadia. Jediným Škrtem pera ony záznamy zrušil. Nato udělal poslední zdvořilostní gesto: přerušil na hodinu svou práci a navštívil Rebecu, aby jí oznámil své rozhodnutí.

Osamělá vdova, jež kdysi dávno bývala důvěrnicí jeho potlačovaných citů a jejíž umíněnost mu zachránila život, ve svém ponurém domě vypadala jako přízrak z minula. Černé rukávy jí sahaly až po zápěstí, srdce jí ustydlo na popel a o válce málem nic nevěděla. Plukovník Aureliano Buendía měl dojem, že jí kůží prosvítají světélkující kosti a že žije v jakémsi světě bludiček, v zahoustlém vzduchu, ve kterém dosud visel zápach střelného prachu. Nejdřív jí poradil, aby si vyvětrala, prominula už světu smrt Josého Arcadia a smutek za něho nedržela tak přísné. Rebece však už byla všechna samolibost cizí. V minulosti marně hledávala klid v hlíně, kterou polykala, v navoněných psaníčkách od Pietra Crespiho i v bouřlivém milování s manželem; teď ho konečné našla tady v domě, kde se dík jejímu úpornému vyvolávání vzpomínek zhmotňovaly jedna za druhou a putovaly uzavřenými pokoji, podobny lidským bytostem. Seděla pohodlně ve své proutěné houpací židli, hleděla na plukovníka Aureliana Buendíu, jako kdyby snad on vypadal jako přízrak z minulosti, a nedotkla se jí dokonce ani zpráva, že pole, která si José Arcadio přivlastnil, budou zase vrácena zákonným majitelům.

„Stane se, jak rozhodneš, Aureliano,“ vzdychla. „Vždycky jsem si myslela, že ses odrodil, a teď se v tom jenom utvrzuji.“

Prověrka pozemkového vlastnictví proběhla současně se zasedáním válečného soudu, jemuž předsedal plukovník Gerineldo Márquez a který vynesl rozsudek smrti nad všemi důstojníky vládní armády padlými do rukou povstalců. Jako poslední stanul před soudem generál José Raquel Moncada. Úrsula se pokusila zasáhnout. „Je to nejlepší správce, kterého jsme kdy v Macondu měli,“ řekla plukovníku Aurelianovi Buendíovi. „A o tom, že má dobré srdce, ani o jeho přátelství k nám ti přece nemusím nic povídat, poněvadž ho znáš líp než kdo jiný.“ Plukovník Aureliano Buendía se na ni káravě podíval.

„Nemohu si osobovat právo rozhodovat o spravedlnosti,“ odpověděl jí. „Pokud k tomu máte co říci, řekněte to před válečným soudem.“

Úrsula to doopravdy udělala, a navíc přiměla k výpovědi i matky všech revolučních důstojníků žijící v Macondu. Staré zakladatelky obce, z nichž se celá řada zúčastnila odvážného pochodu přes hory, jedna po druhé vychvalovaly ctnosti generála Moncady. Úrsula vypovídala jako poslední. Její truchlivá důstojnost, váha jejího jména a naléhavá přesvědčivost jejích slov na chvíli rozhoupaly vážky spravedlnosti. „Berete tuhle strašlivou hru velice vážné, a to je správné, poněvadž plníte svou povinnost,“ řekla členům soudu. „Ale nezapomeňte, že dokud nám Bůh dopřeje života, budeme pořád vaše matky, a ať jste revolucionáři jací chcete, při první neposlušnosti máme právo stáhnout vám kalhoty a napráskat vám bičem.“ Její slova ještě doznívala ve Školní budově, proměněné teď v kasárna, když se porota odebrala k poradě. O půlnoci odsoudili generála Josého Raquela Moncadu k smrti. Plukovník Aureliano Buendía mu vzdor Úrsuliným hněvivým výčitkám odmítl trest zmírnit. Nedlouho před úsvitem se vydal do místnosti s kládou, aby navštívil odsouzeného.

„Uvědom si, kamaráde, že té nedávám zastřelit já,“ řekl mu. „Dává tě zastřelit revoluce.“

Generál Moncada ani nevstal z kavalce, když ho spatřil ve dveřích.

„Jdi do prdele, kamaráde,“ odpověděl mu.

Od svého návratu až do té chvíle si plukovník Aureliano Buendía nedovolil podívat se na něj opravdu jako na přítele. Užasl nad tím, jak ten druhý zestárl, jak se mu třesou ruce a s jakou skoro navyklou smířlivostí očekává smrt; v tu chvíli pocítil hluboké opovržení vůči sobě samému, omylem je však považoval za první známku soucitu.

„Víš zrovna tak dobře jako já,“ řekl, „že všechny válečné soudy jsou jen fraška a ve skutečnosti že platíš za zločiny jiných, poněvadž tentokrát musíme válku vyhrát za každou cenu. Kdybys byl na mém místě, neudělal bys totéž?“

Generál Moncada vstal a podolkem košile si otíral tlusté brýle ze želvoviny. „Nejspíš ano,“ řekl. „Mně ovšem nedělá starost, že mě dáš zastřelit, poněvadž u lidí jako myje to koneckonců přirozená smrt.“ Odložil brýle na postel a vytáhl z kapsičky hodinky na řetízku. „Dělá mi starost to,“ dodal, „žes tolik nenáviděl vojáky, tak dlouho jsi proti nim bojoval a tolik na ně myslel, až jsi nakonec stejný jako oni. A žádný ideál v životě nestojí za to, aby se kvůli němu člověk tak snížil.“ Sundal si snubní prsten a medailon s Pannou Marií Pomocnou a přidal je k brýlím a hodinkám.

„Budeš-li takhle pokračovat,“ dokončil, „stane se z tebe nejen nejkrutější a nejkrvavější diktátor v našich dějinách, ale dáš zastřelit i kmotru Úrsulu, abys umlčel své svědomí.“

Plukovník Aureliano Buendía to netečné vyslechl. Generál Moncada mu předal brýle, medailon, hodinky a prsten a nasadil jiný tón.

„Nechtěl jsem s tebou mluvit proto, abych ti něco vyčítal,“ řekl. „Chtěl jsem té poprosit, abys tyhle věci poslal mé zené.“

Plukovník Aureliano Buendía si je uložil do kapes.

„Bydlí ještě pořád v Manaure?“

„Ano,“ potvrdil generál Moncada, „pořád v tom domě za kostelem, kam jsi tenkrát posílal ten dopis.“

„Rád ti vyhovím, José Raqueli,“ řekl plukovník Aureliano Buendía.

Vysel do modrého, mlhavého vzduchu a naráz mu zvlhla tvář stejně jako za jiného svítání kdysi dávno; teprve v tu chvíli pochopil, proč rozhodl, aby rozsudek byl vykonán na nádvoří, a ne u hřbitovní zdi. Popravčí četa, nastoupená u dveří, mu vzdala poctu příslušející hlavě státu.

„Můžete ho přivést,“ poručil.

Plukovník Gerineldo Márquez byl první, kdo pocítil prázdnotu války. Jakožto civilní a vojenský správce Maconda dvakrát týdně hovoříval po telegrafu s plukovníkem Aurelianem Buendíou. Zpočátku jejich rozhovory rozhodovaly o válce z masa a kostí, jejíž obrysy byly dokonale zřetelné a umožňovaly kdykoliv určit, v kterém bodě se právě nachází, a vytušit, jakým směrem se bude vyvíjet. I když se plukovník Aureliano Buendía nedával nikým strhnout k důvěrnostem, dokonce ani svými nejbližšími přáteli ne, podržel si v té době přátelský tón, podle něhož ho plukovník Gerineldo Márquez na opačném konci linky snadno poznal. Mnohdy pokračoval v rozhovoru, i když stanovený čas už vypršel, a sklouzávali přitom k poznámkám rodinného rázu. Jak se vsak válka stupňovala a rozšiřovala, začal se jeho obraz postupně rozplývat v jakémsi neskutečném vesmíru. Tečky a čárky jeho hlasu byly den za dnem vzdálenější a neurčitější a slova, v která se skládaly, postupně ztrácela jakýkoliv význam. Plukovník Gerineldo Márquez raději jenom poslouchával, stísněn pocitem, že mluví po telegrafu s kýmsi neznámým z jiného světa.

„Rozumím, Aureliano,“ říkával do telegrafního přístroje závěrem. „Ať žije liberální strana!“

Časem úplné ztratil jakékoliv spojení s válkou. To, co pro něho kdysi představovalo opravdovou činnost, neodolatelnou vášeň jeho mládí, proměnilo se teď v cosi vzdáleného a prázdného. Jediným útočištěm mu byl Amarantin šicí stroj. Navštěvoval ji každé odpoledne. Rád sledoval její ruce, když nabírala lemovky na šicím stroji s klikou, kterou točila Krásná Remedios. Dlouhé hodiny tak sedávali beze slova, šťastni v přítomnosti toho druhého; zatímco však Amaranta se v duchu radovala z toho, že udržuje oheň jeho oddanosti, plukovník nevěděl, jaké záměry se skrývají v jejím nepřístupném srdci. Při zprávě o jeho návratu se Amaranta samou nedočkavostí div nezalkla; když ho však uviděla na prahu, ztraceného v hlučném doprovodu plukovníka Aureliana Buendíi a zbědovaného útrapami vyhnanství, ošklivého, zestárlého lety i zapomněním, pokrytého potem a prachem, páchnoucího životem v houfu a s levou paží zavěšenou v obvazu, zklamáním divže neomdlela. „Můj ty Bože,“ pomyslela si, „na tohohle člověka jsem přece nečekala.“ Příštího dne se však u nich objevil znovu, umytý a oholený, s knírem navoněným levandulí a bez krvavého obvazu, a přinesl jí breviář v deskách vykládaných perletí.

„Muži jsou stejné zvláštní,“ řekla Amaranta, poněvadž jí nic jiného nenapadlo. „Celý život bojují proti kněžím a přitom rozdávají modlitební knížky.“

Od té doby k ní chodil každé odpoledne, nevyjímaje ani nejtěžší dny války. Nebyla-li s nimi Krásná Remedios, točíval jí kolem šicího stroje sám. Vytrvalost, oddanost a pokora onoho muže, který byl nadán takovou pravomocí, a přesto odkládal své zbraně v salóně a do šicího pokoje přicházel bez nich, uváděly Amarantu do rozpaků. Po čtyři léta jí opětovně vyznával lásku, Amaranta vsak pokaždé našla způsob, jak ho odmítnout, aniž by ho zranila; zamilovat se do něho sice nedokázala, žít bez něho vsak už nemohla. Krásné Remedios, která se zdála lhostejná k celému světu a kterou měli za duševně zaostalou, plukovníkova oddanost neunikla a přimlouvala se za něho. Amaranta naráz objevila, že ono děvčátko, které od malička vychovávala a které teprve začíná dospívat, je už teď tou nejkrásnější ženou, jakou kdy v Macondu spatřili. Cítila, jak jí v srdci ožívá zášť, kterou kdysi pociťovala vůči Rebece, a prosíc Boha, aby ji nedohnal tak daleko, že by děvčeti přála smrt, zapověděla jí přístup do šicího pokoje. Právě v té době se plukovníku Gerineldu Márquezovi začala příčit válka. Sebral všecku svou výmluvnost i všecku nesmírnou něhu, kterou skrýval v srdci, rozhodnut vzdát se kvůli Amarantě slávy, jíž obětoval svá nejlepší léta. Nedokázal ji však přesvědčit. Jednoho srpnového odpoledne, zmožena nesnesitelným břemenem vlastní umíněnosti, zavřela se Amaranta ve své ložnici a plakala nad tím, že zůstane sama až do smrti, když předtím dala svému vytrvalému nápadníkovi konečnou odpověď:

„Zapomeňme navždy jeden na druhého,“ řekla mu, „na tyhle věci jsme už příliš staří.“

Toho odpoledne plukovník Aureliano Buendía zavolal plukovníka Gerinelda Márqueze k telegrafu. Byl to běžný rozhovor a do války, která už dávno uvázla na mrtvém bodě, nevnesl žádnou změnu. Když skončili, podíval se plukovník Gerineldo Márquez na smutnou ulici a na dešťové kapky, které se třpytily v korunách mandlovníků, a ze všech stran ho zavalila samota.

„Aureliano,“ řekl smutně do telegrafního přístroje, „v Macondu prší.“

Hodnou chvíli bylo na lince ticho, a pak se přístroje naráz rozdrnčely nelítostnými značkami plukovníka Aureliana Buendíi.

„Nemluv hlouposti, Gerineldo,“ říkaly značky. „Na tom, že v srpnu prší, není přece nic zvláštního.“

Neviděli se už tak dlouho, že ona útočná odpověď uvedla plukovníka Gerinelda Márqueze do rozpaků. Dva měsíce nato, když se plukovník Aureliano Buendía vrátil do Maconda, se však jeho rozpaky proměnily v ohromení. Dokonce i Úrsulu udivilo, jak velice se její syn změnil. Přijel ve vsí tichosti, bez doprovodu, vzdor vedru zahalen do ponča a s třemi milenkami, které nastěhoval všecky do téhož domu, a většinu času tam proležel v síti. Depeše, přinášející zprávy o běžných operacích, sotvaže četl. Jedenkrát ho plukovník Gerineldo Márquez požádal o pokyny k vyklizení pohraniční obce, jež hrozilo přerůst v mezinárodní spor.

„S takovými maličkostmi za mnou nechoď,“ nařídil mu plukovník Aureliano Buendía. „Poraď se s božskou prozřetelností.“

Prožívali snad nejtěžší okamžik války. Liberální statkáři, kteří zpočátku podporovali revoluci, podepsali tajné úmluvy s konzervativními statkáři, aby zabránili zásahům do pozemkového vlastnictví. Politikové, kteří z vyhnanství řídili válku, veřejně odmítli tvrdá opatření plukovníka Aureliana Buendíi, ani to mu však zřejmé nedělalo starosti. Nevrátil se ani ke svým veršům, které už zabíraly více než pět svazků a ležely zapomenuty na dně kufru. Večer nebo za poledního odpočinku si obvykle zavolal jednu ze svých žen, našel u ní to nejzákladnější uspokojení a pak usínal tvrdým spánkem, nerušeným ani sebemenší známkou starostí. Jen on sám tehdy věděl, že jeho otupělé srdce je provždy odsouzeno k nejistotě. Zpočátku, zpit svým slavným návratem a neuvěřitelnými vítězstvími, nahlédl občas do propasti velikosti. Rád měl neustále po ruce vévodu z Marlboroughu, svého velikého učitele válečného umění, jehož oděv z tygřích kozí a drápů vzbouzel v dospělých úctu a v dětech strach. V té době také nařídil, že žádná lidská bytost, nevyjímaje ani Úrsulu, se k němu nesmí přiblížit na méně než tři metry. Kamkoli přisel, kreslili jeho pobočníci křídový kruh, do něhož směl vkročit jediné on, a z jeho středu rozhodoval stručnými a neodvolatelnými rozkazy o osudech světa. Když poprvé od zastřelení generála Moncady přijel do Manaure, pospíšil si splnit poslední přání své oběti; vdova si od něho vzala brýle, medailon, hodinky a prsten, nepustila ho však dovnitř.

„Nechoďte dál, plukovníku,“ řekla mu. „Možná, že poroučíte ve své válce, ale ve svém domě poroučím já.“

Plukovník Aureliana Buendía na sobě nedal znát hněv, jeho mysl však nedošla klidu, dokud jeho tělesná stráž vdovin dům nevydrancovala a nevypálila do základů. „Pozor na srdce, Aureliano,“ řekl mu tehdy plukovník Gerineldo Márquez. „Takhle uhniješ zaživa.“ V té době svolal druhé shromáždění hlavních povstaleckých velitelů. Našel mezi nimi lidi nejrůznějšího zrna: nadšence, ctižádostivce, dobrodruhy, ukřivděné, a ke všemu i sprosté zločince. Nechyběl dokonce ani bývalý konzervativní předák, jenž přeběhl k povstalcům, aby se vyhnul soudnímu řízení pro zpronevěru. Řada z nich vůbec nevěděla, zač vlastně bojují. Uprostřed onoho pestrého houfu, jehož názorové rozdíly mohly každou chvíli vyústit v otevřenou roztržku, vynikala pochmurná osobnost generála Teofila Vargase. Byl to čistokrevný Indián, divoch, který neuměl číst a psát, nadaný mlčenlivou zchytralostí a spasitelskými sklony, které v jeho vojácích vzbouzely nepříčetný fanatismus. Plukovník Aureliano Buendía svolal schůzku proto, aby sjednotil povstalecké velení proti pletichám politiků. Generál Teófilo Vargas však jeho záměry předstihl: během několika hodin zhatil plán na sdružení nejzkušenějších velitelů a zmocnil se vrchního velení. „Ten člověk je nebezpečný jako šelma,“ řekl plukovník Aureliano Buendía svým důstojníkům. „Pro nás znamená větší hrozbu než ministr války.“ Nato opatrné zvedl ukazováček mladičký kapitán, který se vždycky vyznačoval svou nesmělostí:

„To je jednoduché, plukovníku,“ navrhl, „je potřeba ho zabít.“

Plukovníka Aureliana Buendíu nezarazila ani tak kapitánova chladnokrevná slova jako skutečnost, že o zlomek vteřiny předstihl jeho vlastní myšlenky.

„Takový rozkaz ode mne nečekejte,“ řekl.

Skutečné takový rozkaz nevydal; čtrnáct dní nato však generála Teofila Vargase někdo přepadl ze zálohy a mačetou ho rozsekal na kusy a plukovník Aureliano Buendía převzal vrchní velení. V noci po tom, co ho uznali všichni povstalečtí velitelé, se však vyděšeně probudil a s pokřikem se dožadoval ponča. Niterný chlad, který mu hryzl kosti a nepřestával ho trýznit ani v slunečním žáru, ho po několik měsíců připravoval o spánek, až mu nakonec uvykl. Opojení mocí začalo ustupovat návalům omrzelosti. Ve snaze zbavit se onoho chladu dal zastřelit mladého důstojníka, jenž navrhl zavraždit generála Teofila Vargase. Jeho rozkazy byly plněny dřív, než je vydal, ba dokonce dřív, než o nich začal uvažovat, a zacházely obvykle mnohem dál, než by se býval odvážil zajít on sám. Zabloudil v samotě své nesmírné moci a začal tápat. Lidé, kteří mu provolávali slávu v dobytých městech, mu byli na obtíž, a zdálo se mu, že jsou to tíž, kteří provolávali slávu jeho nepřátelům. Všude se potkával s výrostky, kteří na něho hleděli jeho vlastníma očima, mluvili jeho vlastním hlasem, zdravili ho s toutéž nedůvěřivostí, s jakou on zdravil je, a prohlašovali se za jeho syny. Měl pocit, jako kdyby ho rozptýlili a mnohonásobně zopakovali, a připadal si osamělejší než kdy dřív. Byl přesvědčen, že jeho vlastní důstojníci mu lžou. Znesvářil se s vévodou z Marlboroughu. „Nejlepší přítel,“ říkával v oněch dobách, „je ten, co včera umřel.“ Unavila ho nejistota, bludný kruh oné nekonečné války, která ho nacházela stále na stejném místě, jen stále staršího, vyčerpanějšího a nevědoucího proč, jak a jak dlouho ještě. U křídového kruhu neustále někdo stál. Jeden potřeboval peníze, druhému ležel syn s černým kašlem a třetí by byl nejraději ulehl k věčnému spánku, poněvadž už nebyl s to snášet v ústech tu zasranou pachuť války, přesto vsak sebrali poslední zbytky energie, postavili se do pozoru a hlásili mu: „Všecko probíhá normálně, plukovníku.“ Právě normálnost, to, že se nic nedělo, to bylo to nejhroznější na oné nekonečné válce. Sám, opuštěn svými předtuchami a prchaje před chladem, který ho už neměl opustit až do smrti, uchýlil se nakonec do Maconda, aby se ohřál v teple svých nejstarších vzpomínek, Natolik propadl zahálce, že když mu oznámili příjezd komise liberální strany, která s ním měla projednat další zaměření války, převrátil se jen v síti a ani se úplně neprobudil.

„Zaveďte je ke kurvám,“ řekl.

Komisi tvořilo šest advokátů v šosatých kabátech a v cylindrech, stoicky snášejících palčivé listopadové slunce. Úrsula je ubytovala v domě. Většinu dne trávili tajnými poradami za zavřenými dveřmi ve svých ložnicích, za soumraku si vyžádali doprovod a skupinu harmonikářů a zabrali pro sebe Catarinovu krčmu. „Nechtě je na pokoji,“ přikazoval plukovník Aureliano Buendía. „Já přece vím, co chtějí.“ Začátkem prosince konečné došlo k dlouho očekávané schůzce; mnozí předpokládali, že to bude nekonečná debata, netrvala však ani hodinu.

Sešli se v rozpáleném návštěvním pokoji u hrací skříně, zakryté bílým prostěradlem a připomínající přízrak. Plukovník Aureliano Buendía tentokrát neusedl do křídového kruhu, nakresleného pobočníky. Posadil se mezi své politické poradce, zahalil se do vlněného ponča a mlčky vyslechl stručné návrhy vyslanců. Žádali za prvé, aby upustil od zásahů do pozemkového vlastnictví, aby tak znovu získali podporu liberálních statkářů. Za druhé, aby upustil od boje proti církvi, aby tak získali podporu katolického obyvatelstva. Konečné žádali, aby upustil od snah o zrovnoprávnění nemanželských a manželských dětí, aby tak byla zachována nedotknutelnost rodiny.

„To znamená,“ usmál se plukovník Aureliano Buendía, když dočetli, „že bojujeme jediné o moc.“

„Běží o taktické reformy,“ odpověděl jeden z vyslanců. „V tu chvíli je nejdůležitější rozšířit lidovou základnu války. Pak už se uvidí.“

Jeden z politických poradců plukovníka Aureliana Buendíi spěšné zasáhl.

„V tom je ovšem rozpor,“ řekl. „Jsou-li ty reformy dobré, znamená to, že je dobré i konzervativní zřízení. Jestliže s jejich pomocí dokážeme rozšířit lidovou základnu války, jak tvrdíte vy, znamená to, že vláda má rozsáhlou lidovou podporu. Úhrnem to znamená, že už skoro dvacet let bojujeme proti cítění našeho národa,“

Chtěl ještě pokračovat, plukovník Aureliano Buendía ho však posunkem přerušil. „Neztrácejte čas, doktore,“ řekl mu. „Důležité je, že od tohoto okamžiku bojujeme jedině o moc.“ Nepřestávaje se usmívat, vzal listiny, které mu vyslanci předložili, a chystal se je podepsat.

„Když je to tak,“ dodal ještě, „můžeme klidně přijmout.“

Jeho důstojníci se na sebe užasle podívali.

„Promiňte, plukovníku,“ řekl plukovník Gerineldo Márquez tise, „ale to je zrada.“

Plukovník Aureliano Buendía zůstal sedět s namočeným perem v ruce a zdrtil ho velitelským pohledem.

„Odevzdejte mi zbraně,“ přikázal mu.

Plukovník Gerineldo Márquez vstal a položil zbraně na stůl.

„Hlaste se v kasárnách,“ nařídil mu plukovník Aureliano Buendía, „a čekejte na zasedání revolučního soudu.“

Potom podepsal prohlášení a vrátil listiny vyslancům se slovy:

„Tady máte své papíry, pánové. Ať vám jsou k užitku.“

Dva dny nato byl plukovník Gerineldo Márquez, obžalovaný z velezrady, odsouzen k smrti. Plukovník Aureliano Buendía ležel ve své síti, netečný ke všem prosbám o slitování, a vydal rozkaz, aby ho nikdo nerušil. Večer před popravou však Úrsula jeho zákaz přestoupila a přišla za ním do ložnice. Vešla celá v černém a nezvykle důstojná a po celé tři minuty s ním hovořila vstoje. „Vím, že dáš Gerinelda zastřelit,“ řekla klidně, „a nemůžu tomu nijak zabránit. Jedno ti ale říkám: Jakmile uvidím jeho mrtvolu, přísahám ti při kostech svého otce a své matky a při památce Josého Arcadia Buendíi, přísahám ti před Bohem, že tě najdu, ať se schováš kdekoliv, a zabiju té vlastníma rukama.“ Nato odešla z pokoje, nečekajíc na odpověď, a ve dveřích ještě dodala:

„Jako bych tě bývala zabila, kdyby ses byl narodil s prasečím ocasem.“

Oné nekonečné noci, zatímco plukovník Gerineldo Márquez vzpomínal na pominulá odpoledne v Amarantině šicím pokoji, plukovník Aureliano Buendía po dlouhé hodiny drásal tvrdou skořápku své osamělosti a snažil se ji prolomit. Od onoho vzdáleného odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led, prožil jediné šťastné chvilky ve své zlatnické dílně, když tam sedával a tepal zlaté rybky. Musel vyvolat dvaatřicet válek, porušit všecky své úmluvy se smrtí a válet se jako vepř na hnojištích slávy, než téměř se čtyřicetiletým zpožděním objevil přednosti prostoty.

Na úsvitě, unaven oním neklidným bděním, přišel hodinu před popravou do místnosti s kládou. „Fraška je u konce, bratříčku,“ řekl plukovníku Gerineldu Márquezovi. „Pojďme pryč, než tě tu odpraví komáři.“ Plukovník Gerineldo Márquez nedokázal zakrýt opovržení, které v něm takový postoj vzbouzel.

„Ne, Aureliano,“ odpověděl. „Radši umřu, než bych viděl, jak se z tebe stává sprostý zabiják.“

„To taky neuvidíš,“ řekl plukovník Aureliano Buendía. „Obuj se a pojď mi pomoct, ať s tou zasranou válkou skoncujeme.“

V té chvíli ještě netušil, že je snazší válku začít než skončit. Stálo ho málem rok krvavého úsilí, než přinutil vládu, aby povstalcům nabídla výhodné mírové podmínky, a další rok, než přesvědčil své stoupence, aby na ně přistoupili. Zašel až do nepředstavitelných krutostí, když potlačoval vzpoury vlastních důstojníků, odmítajících obchodovat s vítězstvím, a úplně si je podrobil teprve s podporou nepřátelských oddílů.

Nikdy nebyl lepším vojákem než tehdy. Jistota, že konečně bojuje za své vlastní osvobození, ne za pomyslné ideály a za hesla, která mohou politikové překrucovat, jak se jim zrovna hodí, v něm roznítila nové nadšení. Plukovník Gerineldo Márquez, jenž usiloval o porážku stejné přesvědčené a oddaně jako předtím o vítězství, mu vyčítal, že se zbytečné vystavuje nebezpečí. „Nestarej se,“ usmíval se plukovník Aureliano Buendía. „Umřít je daleko těžší, než člověk myslí.“ V jeho případě to byla pravda. Vědomí, že jeho hodina je určena, ho nadalo záhadnou nezranitelností, dočasnou nesmrtelností, která mu byla spolehlivou záštitou proti nebezpečím války a nakonec mu umožnila dobýt porážky, která byla mnohem obtížnější, krvavější a bolestnější než vítězství.

Během skoro dvaceti let bojů byl plukovník Aureliano Buendía mnohokrát doma, ale spěch, s jakým vždycky přijížděl, vojenský doprovod, který ho neopouštěl ani na okamžik, a konečně legenda, která se vázala k jeho osobě a jíž se dokonce ani Úrsula zcela neubránila, ho nakonec proměnily v cizího člověka. Za svého posledního pobytu v Macondu si zabral dům pro své tři souložnice a doma se ukázal jen dvakrát nebo třikrát, když měl čas přijmout pozvání na oběd. Krásná Remedios i dvojčata, narozená uprostřed války, ho málem neznaly. Amarantě zase vzpomínka na bratra, jenž strávil mladá léta tepáním zlatých rybek, nijak nešla dohromady s oním bájným válečníkem, který se oddělil od ostatních lidí třímetrovým kruhem. Když se však dozvěděli, že příměří je nablízku, začali doufat, že se vrátí přeměněn opět v lidskou bytost, schopnou přijímat lásku svých blízkých, a rodinné city, které tak dlouho dřímaly, ožily s větší silou než kdy dřív.

„Konečně zas budeme mít v domě muže,“ řekla Úrsula.

Amaranta první vytušila, že ho ztratily navždy. Týden před příměřím, když se objevil doma bez doprovodu, jen s dvěma bosými příkazníky, kteří složili na verandu postroj jeho muly a kufr s versi, jediné co mu zůstalo z někdejší honosné výstroje, zahlédla ho dveřmi šicího pokoje a zavolala na něj. Plukovník Aureliano Buendía se zřejmě pracně rozpomínal, kdo to vlastně je.

„Já jsem Amaranta,“ vysvětlila vesele, šťastna, že se vrátil, a ukázala mu ruku s černým obvazem. „Podívej.“

Plukovník Aureliano Buendía se na ni usmál stejné jako tenkrát, když ji s tím obvazem uviděl poprvé, onoho vzdáleného rána, kdy se vracel do Maconda odsouzen k smrti. „To je hrůza,“ řekl, „jak ten čas letí!“

Vládní vojsko muselo chránit dům. Lidé ho proklínali, plivali po něm a obviňovali ho, že vyhnal válku do krajnosti jen proto, aby ji dráž prodal. Třásl se horečkou a chladem a podpaždí měl znovu plná vředů. Šest měsíců předtím, když zaslechla pověsti o příměří, Úrsula otevřela jeho manželskou ložnici, poklidila tam a pálila v koutech myrhu domnívajíc se, že její syn se vrátí domů s úmyslem zvolna zestárnout mezi Remediosinými plesnivými panenkami. Ten však v posledních dvou letech splatil životu všecky splátky, a stáří v tom nebylo výjimkou. Když míjel zlatotepeckou dílnu, kterou Úrsula připravila s obzvláštní péčí, dokonce ani nepostřehl, že v zámku vězí klíč. Nevšiml si drobných škod, kterými čas poznamenal dům a které by po tak dlouhé nepřítomnosti musely připadat jako vyslovená pohroma každému, kdo by se pamatoval, jak to tu vypadalo dřív. Nevadily mu stěny, z kterých oprýskalo vápno, špinavé chomáče pavučin v koutech, uprášené begónie, chodbičky všekazů v trámech, mech na stěžejích dveří ani žádná z úskočných pastí, které mu nastrojil stesk. Sedl si na verandu, zahalil se do ponča a nesundal si ani vysoké boty, jako by čekal, jen co přestane pršet, a celé odpoledne se vydržel dívat, jak do begónií padá déšť. To už Úrsula pochopila, že jí tu dlouho nezůstane. „Nebude-li to válka,“ pomyslila si, „může to být jedině smrt.“ Ona domněnka byla tak jasná a přesvědčivá, že ji považovala za předtuchu.

Toho dne při večeři si domnělý Aureliano Segundo pravou rukou nadrobil chléb a levou snědl polévku. Jeho dvojenec, domnělý José Arcadio Segundo, si nadrobil chléb levou rukou a polévku snědl pravou. Jejich pohyby byly navzájem tak sladěné, že nevypadali jako dva bratři sedící proti sobě, ale spíš jako nějaký kousek se zrcadly. Na počest příchozího teď opakovali představení, které si vymysleli, jakmile zjistili, že vypadají stejné; plukovník Aureliano Buendía je však nepostřehl. Sedel tu tak lhostejné, že si nevšiml dokonce ani Krásné Remedios, když cestou do ložnice prošla okolo nahá. Jediná Úrsula se nakonec odvážila vytrhnout ho ze zahloubání.

„Jestli zas musíš odejít,“ řekla mu uprostřed večeře, „zapamatuj si aspoň, jak jsme tu dnes večer seděli.“

Plukovník Aureliano Buendía si při těch slovech uvědomil, že Úrsula jediná ze všech lidí dokázala odhalit jeho trápení; nepřekvapilo ho to, a poprvé za dlouhá léta našel odvahu pohlédnout jí do tváře. Měla rozpukanou pleť, vykotlané zuby, vlasy splihlé a vybledlé a udivené oči. Porovnával ji se svou nejstarší vzpomínkou na nijak vypadala onoho odpoledne, kdy předpověděl, že hrnec s vařící polévkou spadne ze stolu, a pochopil, jak nešetrně s ní čas zacházel. V jediném okamžiku objevil všechny škrábance, puchýře, odřeniny, vředy a jizvy, které na ní zanechalo více než půl století života, a uvědomil si, že ony stopy zkázy v něm neprobouzejí dokonce ani soucit. Pokusil se proto ještě jednou objevit ve svém srdci místo, kde zetlely jeho city, a nenašel je. V minulosti aspoň míval nejasný pocit studu, když z vlastní kůže postřehl Úrsulin pach, a najednou si uvědomil, jak se do jeho myšlenek naráz vmísily její. To všecko však odplavila válka. Dokonce i po Remedios, jeho manželce, zbýval v tu chvíli už jenom nejasný obraz dívky, která mohla být jeho dcerou, a po nesčetných ženách, s nimiž se setkal v pustinách milování a které roznesly jeho símě po celém pobřeží, nezůstalo v jeho citech ani stopy. Většinou přicházely do jeho pokoje za tmy a před úsvitem odcházely, a příštího dne mu je připomínalo už jenom trochu malátnosti v údech. Jediný cit, který přetrval čas i válku, byla jeho chlapecká oddanost bratrovi Josému Arcadiovi, a ta se nezakládala na lásce, nýbrž na spoluspiklenectví.

„Promiňte,“ omluvil se při Úrsulině žádosti, „ale ta válka zničila všecko.“

Příští dny vynaložil na to, aby odstranil všecky stopy svého pozemského bytí. Vyprázdnil zlatotepeckou dílnu, ponechávaje jen předměty, které k němu neměly žádný vztah, rozdal příkazníkům své šatstvo a s týmž pocitem pokání, s jakým jeho otec zakopal oštěp, jenž usmrtil Prudencia Aguilara, zahrabal na dvoře své zbraně. Ponechal si jen jedinou pistoli a jedinou kulku. Úrsula se do toho nemíchala. Zasáhla jenom jedenkrát, ve chvíli, kdy se chystal zničit Remediosin daguerrotyp, pověšený v pokoji a ozařovaný věčným světlem. „Tenhleten obraz ti už dávno nepatří,“ řekla mu. „Je to rodinná památka.“

V předvečer příměří, když už nikde v domě nezůstalo vůbec nic, co by ho nějak připomínalo, přinesl do pekárny kufr se svými verši; Santa Sofia de la Piedad se právě chystala zatopit v peci.

„Podpalte to tímhle,“ řekl a podával jí první svitek zažloutlých papírů. „Líp hoří, poněvadž jsou to hodně staré věci.“

Santa Sofia de la Piedad, ta mlčenlivá a ochotná žena, jež nikdy neodporovala ani vlastním dětem, však měla pocit, že jde o něco zakázaného.

„Ty papíry jsou důležité,“ řekla.

„Ale kdež,“ řekl plukovník. „To jsou věci, které člověk píše sám pro sebe.“

„Tak si je spalte sám, plukovníku,“ řekla mu.

Nejenže to udělal, ale rozštípal i kufr a třísky naházel do ohně. Několik hodin předtím ho přišla navštívit Pilar Ternerová. Plukovník Aureliano Buendía, který ji už léta neviděl, užasl nad tím, jak zestárla a ztloustla a jak naprosto ztratila svůj nádherný smích, užasl však i nad tím, jaké jasnovidnosti dosáhla při hádání z karet. „Dávej si pozor na ústa,“ řekla mu, a on se ptal sám sebe, zda tenkrát, když mu to řekla poprvé, na vrcholu slávy, jen s překvapivou dálnozřivostí nevytušila jeho osud. Chvíli nato, když mu jeho osobní lékař odstranil vředy, zeptal se jakoby mimoděk, kde přesné má srdce. Lékař ho prohlédl a pak mu vatičkou namočenou v jódu nakreslil na prsa kruh.

Den, kdy melo být podepsáno příměří, začal vlahým deštěm. Plukovník Aureliano Buendía přišel před pátou do kuchyně a vypil svou obvyklou neslazenou kávu. „Takovýhle byl den, když ses narodil,“ řekla mu Úrsula. „A všichni se polekali, že máš otevřené oči.“ Syn jí však nevěnoval pozornost, poněvadž dychtivé naslouchal přípravám oddílů, zvukům trubky a hlasům velitelů, rozrážejícím úsvit. Po tolika letech války už mu to všecko mělo připadat důvěrně známé, tentokrát však pocítil tutéž slabost v kolenou a totéž chvění po celém těle jako kdysi zamlada v přítomnosti nahé ženy. Konečně mu stesk nastrojil úspěšnou past a on nejasně zauvažoval o tom, že kdyby se s ní býval oženil, nebyl by možná poznal válku ani slávu a zůstal by bezejmenným řemeslníkem, byl by šťastným tvorem. Ono pozdní zamrazení, s nímž počítal, mu ztrpčilo snídani. O sedmé pro něj přišel plukovník Gerineldo Márquez společně se skupinou povstaleckých důstojníků a našel ho zamlklejšího, zamyšlenějšího a osamělejšího než kdy dřív. Úrsula se mu pokusila přehodit přes ramena nové pončo. „Co si o tobě pomyslí vláda,“ řekla mu. „Řeknou si, že ses vzdal, poněvadž už jsi neměl ani na nové pončo.“ Plukovník je však nepřijal. Teprve ve dveřích, když zjistil, že ještě pořád prší, nechal si nasadit starý plstěný klobouk Josého Arcadia Buendíi.

„Aureliano,“ řekla mu v tu chvíli Úrsula, „jestli tě tam někde čekají zlé chvíle, slib mi, že budeš myslet na svou matku.“

Plukovník Aureliano Buendía se na ni neurčité usmál, zdvihl ruku s roztaženými prsty a beze slova vyšel z domu vstříc výkřikům, urážkám a kletbám, které ho pronásledovaly až na okraj městečka. Úrsula zavřela dveře na závoru, odhodlána je už neotevřít, dokud bude živa. „Radši tu shnijeme,“ pomyslila si. „Radši se rozpadneme na popel v tomhletom domě bez mužů, ale tu radost, že by nás viděli plakat, tomuhle zatracenému městu nedopřejeme.“ Celé odpoledne pak hledala v nejzapadlejších koutech něco, co by jí připomínalo syna, ale nedokázala nic najít.

Jednání se konalo dvacet kilometrů od Maconda, pod obrovskou seibou, kolem níž později vzniklo městečko Neerlandia. O vyslance vlády a politických stran i o povstaleckou komisi, jež odevzdala zbraně, pečoval hlučný houf novicek v bílých hábitech, připomínajících holuby vyplašené deštěm. Plukovník Aureliano Buendía přijel na zablácené mule. Byl neoholený a vředy v podpaží mu působily větší muka než nesmírné zhroucení jeho snů; už dávno došel na konec vší naděje, daleko za pomezí slávy i stesku po slávě. Jak rozhodl on sám, příměří se obešlo bez hudby a bez raket, bez jásavého vyzvánění a provolávání slávy, bez všeho, co by mohlo nějak narušit truchlivý ráz oné chvíle. Potulného fotografa, jenž při tom pořídil jediný plukovníkův snímek, který by se býval mohl uchovat, donutili nevyvolané desky zničit.

Jednání trvalo jen tak dlouho, než se všichni stačili podepsat. Vyslanci seděli u venkovského stolu, postaveného uprostřed záplatovaného cirkusového stanu, a kolem stáli poslední důstojníci, kteří zůstali věrni plukovníku Aurelianu Buendíovi. Osobní vyslanec prezidenta republiky chtěl dohodu o kapitulaci ještě nahlas přečíst, než ji podepíší, plukovník Aureliano Buendía se však postavil proti tomu. „Neztrácejte čas formalitami,“ prohlásil a chystal se listiny podepsat, aniž je četl. V tu chvíli však porušil ospalé ticho ve stanu jeden z jeho důstojníků.

„Plukovníku,“ řekl, „prokažte nám laskavost a nepodepisujte první.“

Plukovník Aureliano Buendía jim vyhověl. Ve stanu se rozhostilo takové ticho, že by podle škrábání pera po papíře bývalo možné uhadovat jednotlivé podpisy; listina obešla celý stůl, první řádek však byl ještě prázdný. Plukovník Aureliano Buendía zvedl pero, aby ho zaplnil.

„Plukovníku,“ pronesl v tu chvíli jiný z jeho důstojníků, „ještě máte čas zachovat si čest.“

Plukovník Aureliano Buendía nepohnul ani brvou a podepsal stejnopis. Nedostal se ještě k poslednímu, když se ve dveřích stanu objevil povstalecký plukovník a vedl za ohlávku mulu s dvěma kufry. Vzdor svému mimořádnému mládí vypadal suchopárně a ve tváři měl trpělivý výraz. Byl pokladníkem revolučních oddílů v macondském okrsku. Šest dní se štval, vláčeje za sebou mulu polomrtvou hlady, jen aby sem dorazil včas. S rozčilující rozvláčností složil kufry, otevřel je a jednu po druhé vyrovnal na stůl dvaasedmdesát zlatých cihel. Na existenci onoho pokladu si nikdo nevzpomněl. Ve zmatcích posledního roku, kdy se vrchní velení rozpadlo a revoluce se zvrhla v krvavé soupeření jednotlivých pohlavárů, nebylo možné zjistit, zač kdo odpovídá, a povstalecké zlato, odlité do bloků, které pak pokryli vypálenou hlínou, se octlo mimo všechen dohled. Plukovník Aureliano Buendía dal těch dvaasedmdesát cihel zahrnout do soupisu odevzdávaných věcí, a nepřipouštěje žádné proslovy, uzavřel jednání. Hubený mladík zůstal stát vedle něho a svými klidnými zraky barvy ovocného sirupu mu hleděl do očí.

„Ještě něco?“ zeptal se plukovník Aureliano Buendía.

Mladý plukovník zaťal zuby.

„Stvrzenku,“ řekl.

Plukovník Aureliano Buendía mu ji vlastnoručně vystavil.

Pak vypil sklenici limonády a snědl kousek piškotu, které novicky roznášely, a odebral se do polního stanu, který mu připravili pro případ, že by si chtěl odpočinout. Tam si svlékl košili, posadil se na okraj kavalce a ve čtvrt na čtyři odpoledne si vpálil kulku z pistole doprostřed jódového kruhu, který mu jeho osobní lékař nakreslil na prsa. V Macondu v tu chvíli Úrsula zdvihla poklici z hrnce mléka, aby se podívala, proč se tak dlouho nevaří, a zjistila, že je plný červů.

„Aureliana zabili!“ vykřikla.

Poslušná zvyku vypěstovaného za léta samoty vyhlédla na dvůr a spatřila Josého Arcadia Buendíu, promáčeného deštěm, smutného a mnohem staršího, než když umřel. „Zabili ho zrádné,“ doplnila ještě, „a nikdo se nesmiloval a nezatlačil mu oči.“ Za soumraku zahlédla závojem slz oranžové kotouče, jež přeletěly oblohou rychle jako blesk, a pomyslila si, že je to znamení smrti. Ještě pořád seděla pod kaštanem, vzlykajíc na kolenou svého manžela, když přinesli plukovníka Aureliana Buendíu, zabaleného do ponča zatvrdlého krví a s očima otevřenýma samým vztekem.

Byl mimo nebezpečí. Střela prolétla tělem tak čisté, že mu lékař zepředu zasunul do rány tkanici napuštěnou jódem a zády ji vytáhl ven. „To je mé mistrovské dílo,“ řekl mu spokojené. „Bylo to jediné místo, kudy může projít kulka, aniž by poškodila nějaké důležité ústrojí.“ Plukovník Aureliano Buendía si představil soucitné novicky, jak pějí zoufalé žalmy za věčné odpočinutí jeho duše, a litoval, že si nevpálil kulku do úst, jak měl původně v úmyslu, jen proto, aby se nesplnila předpověď Pilar Ternerové.

„Kdybych měl ještě tu moc,“ řekl doktorovi, „dal bych vás bez soudu zastřelit. Ne proto, že jste mi zachránil život, ale že jste mě zesměšnil.“

Onen nezdařený pokus o sebevraždu mu během několika hodin vrátil ztracenou vážnost. Titíž lidé, kteří pustili do světa tvrzení, že prodal válku za dům vystavěný ze zlatých cihel, hleděli na to, že si chtěl sáhnout na život, jako na čestný skutek a prohlásili ho za mučedníka. Když pak odmítl Řád za zásluhy, který mu propůjčil prezident republiky, dokonce i jeho nejzavilejší sokové jeden za druhým přicházeli za ním do pokoje a žádali ho, aby ustoupil od podmínek příměří a začal novou válku. Celý dům byl plný dárků na usmířenou. Plukovník Aureliano Buendía, příliš pozdě dojat hromadnou podporou svých bývalých spolubojovníků, nijak nevylučoval, že jim vyhoví; naopak v jistém okamžiku se zdál tak zaujat myšlenkou na novou válku, až si plukovník Gerineldo Márquez pomyslil, že čeká jen na vhodnou záminku, aby ji vyhlásil. Záminka se mu skutečně naskytla, když prezident republiky odmítl přiznat válečné důchody bývalým vojákům, liberálům i konzervativcům, dokud každou žádost neprověří zvláštní komise a kongres neschválí zákon o důchodech. „To je přece sprosťárna,“ zahřměl plukovník Aureliano Buendía. „To budou čekat na listonoše, dokud neumřou stářím.“ Poprvé od svého zranění vstal z lenošky, kterou mu Úrsula zvlášť koupila, a přecházeje po ložnici, nadiktoval rozhodné poselství prezidentovi republiky. V onom telegramu, jenž nebyl nikdy zveřejněn, poukazoval na to, že jde o první porušení neerlandských dohod, a hrozil válkou na život a na smrt, nebude-li otázka důchodů během čtrnácti dnů vyřízena. Dalo se předpokládat, že se k němu připojí dokonce i bývalí konzervativní vojáci, tak spravedlivý byl jeho postoj; jedinou odpovědí vlády však bylo zesílení vojenských stráží, které pod záminkou ochrany postavili u domovních dveří, a zákaz veškerých návštěv. Podobná opatření byla učiněna i vůči dalším nebezpečným předákům po celé zemi. Celý zásah byl proveden natolik promyšleně, nevybíravé a účinně, že dva měsíce po příměří, když lékař uznal plukovníka Aureliana Buendíu za uzdraveného, byli ti, kteří ho předtím nejvíc podněcovali, mrtvi nebo ve vyhnanství nebo je navždy do sebe vstřebala státní správa.

Plukovník Aureliano Buendía poprvé opustil svůj pokoj v prosinci; stačilo, aby se rozhlédl po verandě, a přestal uvažovat o válce. S energií, jaká se v jejím věku zdála nemožná, Úrsula opětovně omladila celý dům. „Teď teprv uvidíte, co dokážu,“ prohlásila, když se dozvěděla, že její syn zůstane na živu. „Po celém kraji nebude hezčí a pohostinnější místo než tenhle bláznivý dům.“ Dala ho umýt a vymalovat, vyměnila nábytek, dala do pořádku zahradu a nasela nové květiny a pootvírala okna i dveře dokořán, aby oslňující letní jas pronikl až do ložnic. Vyhlásila konec všech smutků, které drželi, a sama vyměnila staré černé šaty za mladistvě pestré. Domem znovu zazněla radostná hudba hrací skříně. Když ji uslyšela Amaranta, vzpomněla si na Pietra Crespiho, na jeho podvečerní gardénie a levandulovou vůni, a na dně jejího zvadlého srdce vykvetla čirá zášť, pročištěná časem. Jednou odpoledne, když se Úrsula snažila poklidit v pokoji, požádala o pomoc vojáky střežící dům. Mladý velitel stráže jim k tomu dal svolení. Postupně jim Úrsula ukládala jednu práci za druhou. Zvala je k jídlu, dávala jim šatstvo a boty a učila je číst a psát. Když potom vláda zrušila vojenský dohled, zůstal jeden z nich u Buendíových a dlouhá léta u nich sloužil. Na Nový rok našli pod oknem Krásné Remedios mladého velitele stráže, kterého její odmítání připravilo o rozum a z lásky k ní se zabil.«[1]