„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Haruki Murakami: Afterdark

Haruki Murakami: Afterdark

Haruki Murakami: Afterdark

アフターダーク (Afutā Dāku), 2004

Premisou kratičké novely Haruki Murakamiho Afterdark, která má být, jak asociuje samotný název, sondou do nočního života velkoměsta, je lehce naivní koketérie s formou filmového scénáře. A ačkoliv je Murakami mistrný vypravěč, v případě Afterdark se lze dohadovat, že filmová asociace, kterou se nám snaží autor nadhazovat, je z jeho strany v prvé řadě ctností z nouze, protože tento křečovitě šroubovaný příběh by v jasně definované kategorii novely prostě nemohl před čtenářem obstát.
Romány Norské dřevo a Na jih od hranic, na západ od slunce se staly bestsellery nejen v Murakamiho rodném Japonsku, ale nečekaně velkou čtenářskou obec si našly i v České republice. Avšak dostal-li se poté Murakami do slepé tvůrčí uličky, pak Afterdark z ní není v žádném případě východiskem.
Ba naopak, ať již na tuto novelu pohlížíme jako na filmový scénář nebo jako na svébytné literární dílo, postrádá v každém případě originální nápad. A nefunguje ani Murakamiho největší deviza vypravěče, který se obvykle sám interpoluje do svých postav tak, že mají nejen autobiografické rysy, ale zejména se vyznačují intimní otevřeností a autenticitou. Nelze si rovněž nepovšimnout ztráty kontaktu se současnou realitou a zejména mladou generací, kdy právě revoltující mladý muž, jenž jde proti proudu obvyklých konvencí tvoří středopól a páteř celého jeho díla.
11:56 PM
Před očima nám leží město.
Pozorujeme ho z nebe, jak noční ptáci letící vysoko na obloze. Z té výšky vypadá město jako jediné obrovské zvíře. Nebo jako superorganismus, sloučený z mnoha organismů menších. Tisíce tepen se táhnou až do nejzazších koutů beztvarého těla, rozvádějí krev, neúnavně vyměňují buňky. Roznášejí nové informace a odnášejí staré. Rozvážejí čerstvé palivo a odvážejí prošlé. Přinášejí nové paradoxy a odnášejí ty dosavadní. Celé tělo bliká, žhne a svíjí se v rytmu toho pulsu. Čas se nachyluje k půlnoci a vrchol aktivity organismu už pominul, ale základní metabolismus nutný k udržení životních funkcí dosud pracuje beze změny. Bzukot, který město vydává, stále visí ve vzduchu jako neúnavné basso continuo. Ploché, monotónní, ale nabité očekáváním.
Náš pohled si vybírá jedno obzvlášť rozzářené zákoutí a soustředí se na něj. Tiše k němu klesá blíž a blíž. Pestrobarevné neonové moře. Nejrušnější oblast centra velkoměsta. Obří digitální obrazovky na stěnách výškových budov se s úderem půlnoci noří do ticha, ale reproduktory v obchodech ještě i teď bez jediného zaváhání vyhánějí ven svůj přehnaně zesílený bas hip hopové hudby. Velikánská game centra nacpaná mládeží. Rachot elektronických zvuků. Hloučky vysokoškoláků vracejících se zřejmě odněkud z tahu. Ještě ani ne dvacetileté holky s vlasy obarvenými na zářivě blond, zdravé nohy vykukují zpod minisukní. Pánové v oblecích, kteří se ženou po přechodu napříč křižovatkou, aby stihli poslední vlak. Jen vyvolavači z karaoke podniků ještě i v tuhle hodinu hlasitě lákají zákazníky. Nablýskaná černá dodávka projíždí pomalu ulicí, jako by chtěla čtvrť ohodnotit jako zboží. Okenní skla má polepená černočernou fólií. Připomíná tvory žijící na dně hlubokých moří, vybavené speciální pokožkou a orgány. Dvojice mladých policistů obchází s napjatým výrazem tou samou ulicí, ale skoro nikdo si jich nevšímá. V tuhle hodinu funguje čtvrť podle svých vlastních principů. Podzim, který právě vládne, se už chýlí ke konci. Vítr nefouká, ale vzduch je studený jako led. Za jen docela malou chvilku se má změnit datum.
Jsme v restauraci Denny´s.
Fádní, ale dostatečné osvětlení, naprosto neosobní interiér a nádobí, podlahová plocha do mrtě rozvržená odborníky z oddělení organizace práce, tiše se linoucí nevtíravá hudba v pozadí, personál vycvičený reagovat přesně podle manuálu. „Dobrý den, vítejte v Denny´s.“ Na co se tu jen podíváte, je kdykoli vyměnitelné, a dokonale anonymní. V podniku je téměř plno.
Když jsme se tu tak porozhlédli kolem dokola, zastaví se náš zrak na osamělé dívce, sedící u okna. Pročpak zrovna na ní? Proč ne třeba na někom jiném? To nevíme. Víme jen, že z nějakého důvodu poutá naši pozornost – docela samovolně. Sedí u stolu pro čtyři a čte si knížku. Šedá parka s kapucí, k tomu džínsy. Žluté tenisky, vybledlé jako od několikanásobného praní. Přes opěradlo vedlejší židle je přehozená baseballová bunda. Ani ta už rozhodně nevypadá na novou. Věk má dívka tak na čerstvou vysokoškolačku. Středoškolačka to už není, i když něco z atmosféry střední školy v ní ještě zůstává. Vlasy má černé, krátké a rovné. Není skoro vůbec nalíčená a nemá žádné módní doplňky. Útlý, drobný obličej. Na očích brýle s černou obroučkou. Mezi obočím se jí občas udělá přemýšlivá vráska.
Svou knihu čte tedy opravdu s vervou. Skoro od stránek neodtrhne oči. Kniha je tlustá a v tvrdých deskách, titul nerozeznáme, jelikož ho překrývá přebal z knihkupectví. Podle toho, jak vážně se dívka u čtení tváří, bude ta kniha nejspíš dost náročná. Žádné rychlé hltání, vypadá to, že pěkně důkladně zpracovává jeden řádek za druhým.
Na stole stojí šálek kávy. A popelník. Vedle popelníku leží tmavomodrá baseballová čepice. Se značkou B jako Boston Red Sox. Dívce nejspíš bude trochu velká. Na sedačce vedlejší židle leží hnědá kožená taška přes rameno. Podle toho, jak je nacpaná, to vypadá, že do ní někdo v krátkém čase napěchoval všechno možné tak, jak mu to právě přišlo pod ruku. Každou chvíli zvedne dívka šálek s kávou a donese ho k ústům, ale nezdá se, že by jí káva zvlášť chutnala. Pije takříkajíc z povinnosti, poněvadž má šálek před sebou. Sem tam si, jako by se rozpomněla, strčí do úst cigaretu a zapálí umělohmotným zapalovačem. Přivře oči, nonšalantně vyfoukne do vzduchu kouř, odloží cigaretu do popelníku a pak si přitiskne prsty na spánky, jako by snad chtěla zahnat přicházející bolení hlavy.
Hudba, co se tu tak tiše line podnikem, je Go Away Little Girl, v podání orchestru Percyho Faitha. Nikdo tomu samozřejmě nevěnuje pozornost. V Denny´s si teď v noci dávají jídlo a popíjejí kávu nejrůznější typy lidí, ale zákaznicí bez doprovodu je tu jen ona sama. Občas od své knihy vzhlédne a zadívá se na hodinky na zápěstí. Vypadá to ale, že jí čas neubíhá tak, jak by si přála. Přitom se nezdá, že by tu na někoho čekala. Nerozhlíží se po restauraci, neupírá pohled ke dveřím. Jen si tu osaměle čte a občas si zapálí. Mechnicky naklání šálek s kávou a těší se, že čas poběží aspoň o něco rychleji. Jenomže, samozřejmě, do rozednění zbývá ještě spousta času.
Na chvíli přestane číst a zadívá se z okna. Odsud z prvního patra pod sebou vidí rušnou ulici. I v tuhle dobu je ještě celá rozsvícená a spousty lidí po ní chodí sem a tam. Někteří mají kam jít, jiní ne. Někteří mají svůj cíl, jiní ho nemají. Někteří se snaží čas setřást, jiní ho honí jak se jenom dá. Poté, co se dívka na všechny ty nikam nevedoucí pouliční výjevy chvilku dívá, srovná si dech a znovu obrátí svůj zrak ke stránkám knihy. Natáhne ruku po šálku s kávou. Cigareta, skoro netknutá, leží v popelníku, proměněná v úhledný sloupek popela.
Automatické dveře restaurantu se rozjedou a dovnitř vstoupí vyčouhlý mladý muž. Černý kožený kabát do půl těla, pomačkané, olivově zelené plátěné kalhoty, hnědé pracovní boty. Vlasy má dost dlouhé, místy mu trčí do stran. Nejspíš si je za poslední dny neměl právě kdy umýt. Nebo zrovna prolezl nějakým hustým křovím. Nebo je pro něj možná vrabčí hnízdo na hlavě něco docela normálního, s čím se nemá cenu zvlášť zatěžovat. Je hubený, ale spíš než na zdravou štíhlost to vypadá, že pořádně nejí. Přes rameno má veliké černé pouzdro, v jakém se nosí hudební nástroje. Konkrétně dechové. Pak má ještě ušpiněnou látkovou tašku s dlouhými popruhy. V ní nacpáno všecko možné od not po spousty dalších maličkostí. Na pravé tváři má pořádnou jizvu. Krátkou jizvu, jako by ho tam řízlo něco ostrého. Krom toho už na něm není nápadného nic. Je to docela obyčejný kluk. Připomíná tak nejspíš dobrosrdečného, ale trochu přihlouplého toulavého voříška.
Přichází číšnice, která tu uvádí hosty na místa, a vede ho dovnitř ke stolům. Jdou kolem místa, kde sedí čtoucí si dívka. Mladík projde okolo ní, ale hned nato se zastaví, jako by ho něco napadlo, a jako když se přetáčí film, couvá pomalu zpátky k dívčinu stolu. Pak skloní hlavu a soustředěně se na dívku zadívá. V duchu přitom pátrá v paměti. Než si vzpomene, chvíli mu to trvá. Vypadá to, že tomuhle klukovi trvá dlouho úplně všecko.
Dívka si mladíka všimne, zvedne hlavu od knížky, přimhouří oči a zadívá se na něj. Je tak vysoký, že se málem musí zaklonit. Jejich pohledy se setkají. Mladík se usměje. Úsměvem, který má naznačit, že jí nechce udělat nic zlého.
Mladík promluví. „Hele, promiň, jestli se pletu, ale nejsi ty náhodou sestra Asai Eri?“
Dívka mlčí. Dívá se na něj tak, jako se díváme někam do kouta zahrady, kde se už trochu moc rozrostlo křoví.
„Už jsme se jednou potkali,“ pokračuje kluk. „Ty budeš určitě Juri, že jo? Měly jste se ségrou ve jménech skoro stejný znaky.“
Dívka ho se stále stejně ostražitým výrazem stručně opraví. „Mari“
Kluk zvedne ukazovák. „Jasně, jasně, Mari. Eri a Mari. Rozdíl jen v jednom znaku. Na mě si už asi nepamatuješ, co?“
Mari trochu skloní hlavu. Myslí tím ano, anebo spíš ne? Sundá si brýle a položí je vedle šálku s kávou.
Číšnice se k nim vrací. „Chcete si přisednout sem?“ ptá se.
„Jo, jasně,“ odpoví jí kluk.
Číšnice položí na stůl menu. Kluk se posadí proti Mari a pouzdro s nástrojem položí na židli vedle sebe. Pak na Mari vyhrkne, jako by si právě vzpomenul:
„Hele, já si na chvilku přisednu, jo? Jenom se najím a hned vypadnu. Mám pak kousek odsud sraz.“
Mari se na něj trochu zamračí. „Hele, neměl by ses na podobný věci ptát předem?“
Kluk chvíli přemýšlí o tom, co mu řekla. „Ty tu na někoho čekáš?“
„To ani ne,“ odpoví mu Mari.
„Takže ti jde hlavně o mý slušný chování, co?“
„Jo.“
Kluk přikývne. „No jo. Je fakt, že by se člověk měl zeptat předem, jestli je tu volno, když si chce přisednout. To se teda omlouvám. Jenže tady je stejnak všude plno a já navíc nebudu otravovat dlouho. Tak teda můžu?“
Mari zlehka pokrčí rameny. Jako by mu chtěla říct, ať si dělá co chce. Kluk otevře menu a zadívá se do něj.
„Tys už jedla?“
„Já nemám hlad.“
Kluk chvíli zamračeně studuje jídelní lístek, pak ho naráz sklapne a položí na stůl. „Ani jsem to vlastně nemusel otvírat. Jenom jsem dělal, že si to čtu.“
Mari neříká nic.
„Tady nejím nikdy nic jinýho než kuřecí salát. Vždycky jenom ten. Jestli ti můžu něco říct, tak kuřecí salát je to jediný, co má v Denny´s cenu jíst. A že jsem už vyzkoušel skoro všecko, co tu mají. Dala sis tu někdy kuřecí salát?“
Mari zavrtí hlavou.
„Vážně není špatnej. Kuřecí salát a k němu pěkně dokřupava vypečená topinka. Nic jinýho tady v Denny´s už nejím.“
„Tak proč jsi teď znova studoval celej jídelní lístek?“
Kluk si prstem přihladí vrásku v koutku oka. „No vždyť si vem, jaký by bylo, kdyby člověk jen tak přišel sem do Denny´s, ani se nekouknul do lístku a už si zfleku poroučel kuřecí salát. To by přece bylo docela zoufalý, ne? Vždyt by to vypadalo, že už sem chodím jenom kvůli tomu salátu. Takže pro jistotu vždycky nejdřív otevřu menu, a dělám, jako že jsem si nad ním pořádně popřemejšlel a teprv pak si vybral kuřecí salát.“
Když číšnice přinese vodu, objedná si kluk skutečně kuřecí salát a dokřupava vypečenou topinku. „Ale ať je fakt hodně křupavá,“ zdůrazní zvlášť. „Může bejt klidně skoro připálená.“ A přiobjedná ještě kávu po jídle. Číšnice zaznamená objednávku do přístroje, co má v ruce, a ještě jednou ji pro kontrolu nahlas přečte.
„Jo, a tady sem ještě jedno kafe, řekl bych,“ ukáže kluk na šálek před Mari.
„Jak si račte přát. Hned vám jej přinesu.“
Číšnice odchází a kluk se za ní dívá.
„Ty nerada kuřata?“ ptá se.
„Ale ne,“ vysvětluje Mari. „Jenom je nechci jíst v restauracích.“
„A to jako proč?“
„V těchhle řetězcovejch restaurantech dostaneš většinou jen takový, co jsou nadopovaný bůhvíčím. Různejma přípravkama pro rychlej růst a podobným svinstvem. Ty kuřata žijou namačkaný v tmavejch klecích, skoro pořád jim píchají nějaký injekce, krměj je žrádlem, který je samá chemie a nakonec je naložej na dopravník, kde jim jeden stroj zakroutí krkem a další z nich oškube peří.“
„Vau!“ udělá kluk. A pak se zasměje. Úsměv mu prohloubí vrásky v očních koutcích. „Kuřecí salát à la Orwell!“
Mari přimhouří oči a zadívá se na něj. Není si jistá, jestli si z ní kluk náhodou neutahuje.
„Přesto všecko ale zdejší kuřecí salát fakt není špatnej. Doopravdy ne.“
Domluví a pak si sundá kabát, jako by si právě vzpomněl že ho má ještě na sobě, a složený ho položí na židli vedle. Potom si nad stolem zamne ruce. Pod kabátem má zelený svetr z hrubé vlny, s kulatým límcem. Vlna na svetru se místy třepí tak, že to připomíná klukovy rozcuchané vlasy. Tenhle mládenec si evidentně s vlastním vzhledem nedělá žádné přehnané starosti. [1]

Použitá literatura:

  1. Haruki Murakami, Afterdark, Euromedia Group - Odeon, Praha: 2007.
[1] Murakami, s. 5-17. Cit. dle Haruki Murakami: Afterdark
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4 (4 hlasy)