V noci jsem snil, že jsem motýlem

Psychoanalýza a vliv východní filozofie s přímým přesahem k celoživotní kritice nacionalismu, maloměšťáctví a majetnického pragmatismu - tak lze ve stručnosti vyjmenovat základní pilíře díla jednoho z nejpilnějších spisovatelů 20. století, Hermanna Hesseho , kdy ač jeho vrcholné období spadá do 20. let, respektive byl oceněn Nobelovou cenou v roce 1946, největší věhlas jeho dílo vzbudilo v letech 60. a 70. v souvislosti s tehdejší módou nekritické adorace východních náboženství.

Evropský zájem o východní filozofii a náboženství má své rané kořeny v první polovině 19. století, nicméně prvopočátky oné dodnes nevysychající módní vlny lze vysledovat s nástupem nejrůznějších esoterických duchovních spolků, jež na rozdíl od minulosti pronikly do nejširších středních vrstev a celkem pochopitelně obrátily svůj zájem od témat typu hledání kamene mudrců směrem k dosud opomíjeným problematikám celoživotní filozofie, koloběhu životů, stěhování duší, etc. V přirozeném důsledku též začaly vznikat nejrůznější okultní a pseudovědecké studie, nicméně Hesseho román Siddhartha z roku 1922 lze označit jako první dílo krásné literatury, jež otázku východní filozofie přeneslo do kontextu tradice evropské literatury.

Hesseho zájem o Indii byl dlouholetého charakteru a odvíjel se od vlivu jeho matky, dcery známého indologa a lingvisty Hermanna Gunderta, jež pokračovala v tradici svých příbuzných a působila zde jako křesťanská misionářka, kdy se ostatně předpokládalo, že v těchto šlépějích bude pokračovat i sám Hesse. Hesse však navštívil Indii jen krátkodobě na podzim roku 1911.

Román Siddhartha sice navenek reflektuje sútru o roztočení kola nauky (dharmačakrapavatana) a jeho osnova je symbolicky rozdělena do kapitol dle čtyř ušlechtilých pravd a osmidílné stezky, nicméně Hesse původní buddhistické učení ohýbá ve prospěch svého vlastního pacifismu tak, že Hessův příběh Siddharthy se přes svou proklamovanou indickou reflexi i Hesseho upřímný záměr více přiklání k praktické filozofii čínského zen-buddhismu, ne-li taoismu tak, že přijetí Siddharthy ze strany současného čtenáře se s odstupem více než osmi desetiletí přinejmenším setká s rozpaky, kdy je velmi obtížné rozlišit Hesseho byť originální počin od nepřeberného množství dalších kompilací dharmačakrapavatana sútry.