V noci jsem snil, že jsem motýlem

Řekne-li se underground, každý si asi okamžitě asociuje skupiny Plastic People of the Universe, The Primitives Group či DG 307. Někdo dodá i skupiny à la Umělá hmota, Aktual či zpěváky à la Sváťa Karásek nebo Charlie Soukup. Asi nikdo však ale nezapomene zmínit personu primeru českého undergroundu, který sice nestál u jeho zrodu, ba nebyl hudebníkem a neměl ani hudební sluch, přesto ale měl zcela zásadní vliv na to, hudební undergroundová scéna se jako první postavila do oficiální opozice vůči komunistickému režimu poté, co bylo 21. srpna 1968 ukončeno Pražské jaro a koncem roku 1970 se započala tzv. normalizace, která krom jiného utlumovala a zakazovala jakékoliv jiné umělecké projevy krom těch, jež byly uznány jako oficiální. - Touto osobností nebyl nikdo jiný než nedávno zesnulý (9. listopadu 2011) Ivan Martin Jirous, známý jako Magor.

A že byl za klíčovou osobnost opozice považován i ze strany tehdy vládnoucího establišmentu svědčí i to, že Jirous byl mezi léty 1974 až 1989 celkem 5× vězněn - z posledního vězení byl propuštěn 25. listopadu 1989 a to díky milosti prezidenta tehdy ještě Československé socialistické republiky Gustava Husáka.

Ale zatímco velmi roztříštěná politické opozice se dokázala sjednotit v dokumentu i následném hnutí Charty 77, opozice umělecká se sjednotila právě v osobě Jirouse, který v únoru roku 1975 sepsal dokument <?l("Zpráva o třetím českém hudebním obrození", "node/2717")?>. Text vyšel v samizdatovém „nakladatelství“ Expedice v roce 1975. Jirous v textu definoval základní teze undergroundu, který nazval druhou kulturou:

Dalším klíčovým textem Ivana Jirouse z tohoto období je Pravdivý příběh Plastic People, která není jen kronikou skupiny Plastic People of the Universe, ale shrnuje dějiny celého českého, zejména však ale pražského, undergroundu a to od roku 1969 do roku 1977. Text měl velmi pohnutou historii - Jirous jej psal v letech 1980 až 1981 a původní strojopis zmizel při nepovolené policejní prohlídce v roce 1981. Značnou část textu však Jirous stačil namluvit na magnetofonový pásek, který se podařilo propašovat za hranice. - Poprvé text vyšel v letech 1983 až 1984 a to na pokračování ve vídeňském exilovém časopise Paternoster. Krom toho se ale text šířil opisem přímo mezi lidmi v Československu. Po návratu z třiapůlletého vězení v roce 1985 Jirous dopsal zbytek druhé části Pravdivého příběhu a to Vraždění koček, která poprvé vyšla v roce 1987 v Jirousově samizdatovém časopise Vokno v létě 1987.

Oficiálně text v českých zemích vychází na pokračování v letech 1990 až 1991 v Studentských listech, kompletní text pak v v roce 1997 v rámci kompletního sebrání Jirousových textů Magorův zápisník. V roce 2008 vyšel text znovu pod názvem Pravdivý příběh Plastic People, který obsahuje i další Jirousovy texty Zpráva o třetím českém hudebním obrození či III. hudební festival druhé kultury v ČSSR a dále i dobové fotografie jak skupiny Plastic People tak fotografické záznamy 1. až 3. hudebního festivalu druhé kultury a to od Bohdana Holomíčka, Abbého J. Libánského, Ondřeje Němce a Jana Ságla. V roce 2010 pak text vychází i v mluvené formě na CD, kdy text namluvili Ivan Martin Jirous a Oldřich Kaiser.