V noci jsem snil, že jsem motýlem

Pokusů o ztvárnění lidí ze samého okraje společnosti bychom v české literatuře našli přehršel, snad proto, že pro mnohé nespokojené ba neukojené příslušníky středostavovských vrstev, ze kterých je čtenářská obec složena nejpoměrnější částí, měl společností opovrhovaný hrdina vždy romantický nádech, avšak těch skutečně kvalitních námětů i zpracování už bychom našli jen velmi pomálu, protože v tomto tématu již od počátku dělnicko-sociálního hnutí na konci 19. století vždy více dominoval účel na vlastním sdělením a tak zatímco ve 2. polovině 20. století je pro hrdiny z okraje společnosti synonymem dílo Bohumila Hrabala, tedy zejména to rané z 50. let, pak pro 1. polovinu jsou těmito zástupci zejména Egon Erwin Kisch a Ivan Olbracht.

Avšak zatímco dílo Zuřivého reportéra Egona Kische se nese v linii novinových reportáží se sondami do života nejspodnějších sociálních vrstev, do kterých se Kisch v přestrojení vydával, je dílo Ivana Olbrachta psáno s mnohem větším odstupem i nadhledem, jež však současně udivuje mnohými, pro drtivou většinu čtenářů, zcela neznámými detaily i hlubinou psychologií svých postav. A nejlepšími produkty v této oblasti neglorifikovaných a naturalisticky podaných příběhů ze dna společnosti je krom nejslavnější Olbrachtovy novely Nikola Šuhaj Loupežník i Olbrachtova literárně vyspělá prvotina O zlých samotářích s povídkami Joska, Forko a Pavlínka, Rasík a pes a Bratr Žak.

Obecně lze celé dílo Ivana Olbrachta posuzovat ze tří kvalitativních úhlů: co do vlastního literárního génia, se kterým dokáže svůj příběh podat a prodat nejširšímu čtenářstvu; co do kvality jazyka a slovní zásoby a nakonec co do hlubin svého sdělení, celkového kontextu i souvislostí a zejména věrohodnosti, psychologie a plastičnosti svých postav, kde, jak asi není nutné nijak zdůrazňovat, patří Olbracht k tomu nejlepšímu, co se kdy v české literatuře urodilo.

Posuzovat kvality souboru O zlých samotářích by se tedy mohlo zdát jako zbytečné plýtvání slov, nebýt skutečnosti, že se jedná o Olbrachtovu prvotinu, s níž se, aniž by kdy co dalšího napsal, nesmazatelně zapsal do dějin i učebnic české literatury.

V posuzování kvalit třetí povídky ze Zlých samotářů, Bratr Žak - v příběhu kočovnické komediantské rodiny a zejména příběhu sourozenců Žaka, Fricka a nejmladší Olgy, jež jsou pro své tulácké zaměstnání odsouzeni k přežívání na dně společnosti, tak že se pro své vyvrhelství a sociální méněcennost, jež je jim při každé příležitosti důrazně připomínána tak, že se z nich již v zájmu vlastní obrany stávají „zlí samotáři“, kdy se sice obě strany vzájemně potřebují, jedna pro své přežití, druhá pro zapomenutí na svou nelehkou každodenní úmornou existenci, avšak panuje mezi nimi oběma směry zcela nepřekročitelná propast, kterou si životem nejhůře zkoušený Fricek materializuje do podoby Josefa Havránka, který ač sám nic netuše, se mu stal nejen životním nepřítelem, ale překážkou vlastnímu štěstí a příčinou všeho špatného; - lze krom nespočetných adorujících sentencí najít jen jedinou slabinu a to Olbrachtovu tehdejší spisovatelskou nevyzrálost, se kterou nechal příběh komedianta Fricka u konce v jeho zlomu, kdy bestiálním způsobem kamanem utloukl zhmotnění příčin všeho špatného, co jej v životě potkalo, - Josefa Havránka, kdy se však již čtenář může jen domýšlet o dalších Frickových osudech - nalezne-li konečně teď své životní štěstí, potažmo lidskou tvář, kterou musel v obraně před vnějším světem svých diváků úzkostlivě skrývat; bude-li, ne lidskou ale „boží“ spravedlností potrestán jeho zločin či dokonce sám dospěje do fáze uvědomění a trestajícího svědomí.