V noci jsem snil, že jsem motýlem

Dušan Klein, jenž „vyniká“ zejména jako režisér nenáročných televizních seriálů, ale v roce 2008 po delší odmlce vstoupil na plátna kin, kdy natočil velmi lidovou komedii Svatba na bitevním poli, jež se svým námětem snažila navázat na sérii vesnických komedií Zdeňka Trošky Slunce, Seno ..., ale za svým vzorem Troškou, jenž bývá ať již právem či neprávem často pokládán za synonym nevkusu, zaostal o několik světelných let a to ve všech kategoriích, co do humorné stránky pak zejména.

V roce 2008, tedy čtyři roky po jejím úmrtí, měl ve francouzských kinech premiéru životopisný film Sagan, jež pojednává o v rodné Francii čtenářsky velmi oblíbené spisovatelce a dramatičce Françoise Saganové. - Saganové knihy, byť měly spíše klesající kvalitu a jejím nejoceňovanějším dílem byla její prvotina, novela Dobrý den smutku z roku 1954, který napsala ve svých sedmnácti letech, měly vždy vysokou prodejnost, ale ještě většího věhlasu Saganová dosáhla svým osobním životem, kdy její bohatý bisexuální život, drogové i alkoholové eskapády, láska k rychlým autům i rozhazování peněz doslova celými hrstmi byl častým námětem bulváru. Snímek Sagan, v českých kinech uvedený pod názvem Nehanebné lásky Françoise Sagan, ve filmovém klubu české televize zase pod původním Sagan, se pak soustředí právě na sérii perliček z osobního života Françoise Saganové a nečiní si ambice objevit v něm něco nového či snad dokonce složitou osobnost Saganové nějak interpretovat. Stejně se tak divák nic nedozví o jejím díle.

Mary je osmiletá boubelatá holčička z předměstí Melbourne, má ráda čokoládu, seriál Noblíci a zejména má spoustu otázek, na které ji nikdo není schopen odpovědět. - Maminka Vera se každodenně utápí v cherry a svět tatínka Noela se zúžil pouze na jeho zálibu ve vycpávání zvířat. Jednoho dne Mary na poště vytrhne list z telefonního seznamu New Yorku, náhodně si vybere jméno Maxe Horowitze a napíše mu dopis. Max je čtyřiačtyřicetiletý Žid s Aspergerovým syndromem a dalo by se říci, že Mary a Max nemají vůbec nic společného. Ale jejich dopisové přátelství, které započalo v roce 1976, kdy bylo Mary osm let, vydrželo celých osmnáct let do roku 1994, kdy Max umírá a to jen několik hodin předtím, než jej Mary přijede poprvé navštívit.

Dánská kinematografie získala v uplynulých dvou dekádách obrovské renomé kdy jména dánských režisérů à la Lars von Trier, Thomas Vinterberg, Søren Kragh-Jacobsen, Bille August, Nils Malmros, Susanne Bier, Åke Sandgren či Per Fly bývají zmiňovány jako hlavní hvězdy většiny světových festivalů, potažmo značka dánského filmu bývá vnímána jako záruka kvality, diváckého úspěchu ale i sarkastického a černého humoru bez zbytečného patosu. A plně v intencích této značky se pohybuje i film méně známého režiséra Henrika Rubena Genze, Ukrutně šťastni, jenž se v rodném Dánsku, kde si od domácí akademie filmových tvůrců a kritiků odnesl třináct trofejí, ale i ve světě, kde krom jiného získal v Karlových Varech cenu za nejlepší film či v Chicagu cenu za nejlepší režii.

Milan Šteindler proslul zejména v 80. letech jako jeden ze zakladatelů a vůdčích osobnosti slavného divadla Sklep, či jako protagonista neméně slavné televizní satiry Česká soda z raných 90 let. Krom toho je znám prostřednictvím mnoha filmových rolí či v neposlední řadě i jako filmový režisér.

V roce 1989 začala Helena Třeštíková v nápravném středisku pro mladistvé v Libkovicích natáčet skupinku pěti mladistvých delikventů s tím, že jejich dalších osudy sledovala po dobu dalších tří až šesti let filmovou časosběrnou metodou. Vznikla tak volná série středometrážních dokumentů Řekni mi něco o sobě, které mezi léty 1992 až 1997 odvysílala Česká televize: Pavlína (1992), René (1993), Láďa (1994), Martin aneb mít či být (1994) a Zrání zla (1997). Jednoho z hrdinů, Reného, pak začala sledovat dlouhodoběji poté, co jí v roce 1992 vykradl a v roce 2008 pak Třeštíková nasbíraný materiál z úseku téměř dvaceti let sestříhala do podoby celovečerního filmu, který získal mimo jiné i cenu ARTE za nejlepší evropský dokument roku 2008.

Bez ohledu na to zda Chuck Palahniuk ještě kdy napíše nějaké další dílo, stal se již v roce 1996, kdy je datován vznik potažmo vydání jeho Klubu rváčů, nesmrtelnou legendou, ba poslem a mluvčím celé jedné generace čtenářů.