V noci jsem snil, že jsem motýlem

»Posledním loupežníkem Poloninských Karpat byl Nikola Šuhaj. A troufám si tvrditi, že posledním nejen v řadě loupežníků minulých, nýbrž i do budoucnosti. Neboť podmínky pro toto hrdinské řemeslo mizejí také zde a třebaže se tak málo mění pralesy s jejich jeleny, rysy, orlími a krkavčími hnízdy a třebaže zůstávají strže a skalnaté lesní žleby s medvědími doupaty stále stejné, proměňují se životní podmínky a s nimi i mysli lidí. Podkarpatsko ze sebe stěží ještě vydá loupežníka. Loupežník v sobě slučuje obyčejné kořistnictví s lidovým náčelnictvím. Ale také Podkarpatsko bude v budoucnosti roditi buď jen lupiče nebo jen lidové vůdce.

O Nikolovi Šuhajovi jsem napsal knížku. Po jejím vydání se v periodickém podkarpatském tisku objevilo několik Antišuhaj u, psaných literární, vzpomínkovou i polemickou formou a v českých i tamních listech mnoho rozhořčených článků. Že byl podán ministerstvu návrh, aby má kniha byla zabavena a vzata z knižního trhu, a když nebylo dosaženo toho, že byla alespoň zakázána středním školám a že byl zkonfiskován její ukrajinský překlad, je jaksi mimo rámec literatury. Ale tomu ostatnímu, co jest možno zařaditi pod princip: bojovati proti literatuře literaturou a proti tištěnému slovu tištěným slovem, dlužno vzdáti alespoň z části chválu pro dobré úmysly. Lidé, od nichž není možno žádati, aby znali jinou pravdu než tu svoji, těžko snášejí nepravdu (svoji) i v literatuře. A všichni ti pologramotní oficiální novináři, jimž ovšem dobrého úmyslu nepřiznávám, a všichni ti poctivě rozhořčení četníci a fořti, a myslím, i jeden diktující vrah Nikoly Šuhaje, odhalují mou nepravdomluvnost důkazy o dvou skutečnostech: Nikola Šuhaj byl sprostý bandita a Nikola Šuhaj nikdy ve válce nebyl, kdežto já to první nepřímo popírám glorifikací vraha (vychovávaje tak mládež k zločinnosti, utrhaje na ctí celníkům a bera na se odpovědnost za jejich životy) a toho druhého tvrdím opak, dávaje Nikolovi vzpomínati na jeho válečné zážitky. Mají pravdu: Nikola byl opravdu se stanou viska zákona bandita a přepadávání pocestných mládeži zvláště doporučovati nelze. Nikola opravdu v zákopech nikdy nebyl a já jsem si je jen vymyslil, přejav je z legendy, abych si usnadnil spojení mezi ní a skutečností. Ale jinak se pohyboval vnější život opravdového Šuhaje skutečně tak, nebo alespoň skoro tak, jak jsem to napsal.

Jeho otec starý Petro, dřevorubec, malý gazda, kdysi pytlák jelenů a medvědů v státních lesích, ještě dnes nádherný chlap a skvělý střelec, který, má-li, aleje to, žel, jen velmi zřídka, se rád napije mandry („Kterak bych byl tenkrát mohl žíti bez pití?“) nedovede ani teď vzpomenouti na syna bez pohnutí v hlase. Nikola byl zdravý, otužilý, negramotný horský hoch, jako jich jsou ještě dnes na Verchovině tisíce, trochu pastýř, trochu dřevorubec a pytlák také trochu. Roku 1917 byl odveden na vojnu. Ale dále než ke svému 85. pluku v Ďarmotech v Uhrách se nedostal, utekl odtud; z nechuti k disciplině, ze strachu před zákopy, ze stesku po horách, z touhy po děvčeti, jak to často činívají venkovští chlapci. Ale koločavský četnický strážmistr Lenard Béla ho v sucharských lesích vypátral, lstí se ho zmocnil a poslal k pluku nazpět. Nikola utekl po druhé a s novou zásobou munice. A tentokráte to bylo horší. Neboť při honičkách v sucharském lese se po selském chlapci již střílelo, on, nehodlaje dáti svůj život lacino, střílel také, a když zastřelil dva z Lenardových lidí, zdálo se, že je navždy ztracen, protože již nemůže nikdy zpět. Patrně i takhle nějak, jen s málo změněnými uniformami pronásledovatelů, počínal v dávné i pradávné minulosti také loupežnický život jeho předchůdců.

Ale doba, která učinila z Nikoly Šuhaje psance, minula, a zdálo se, že dějiny nastrojily věci dokonce tak, aby vše bylo smazáno, učiněno ničím a předválečný hoch Nikola aby se směl vrátiti do starého domova. Válka se skončila, representant uherské vládní moci Lenard Béla se svým mužstvem uprchl, do vsi přišli Rumuni, pak Češi a obojí se tvářili tak, jako by nad válečnými zločiny zavírali oči nebo se alespoň nehodlali o ně příliš starati. Nikola se vrátil, oženil se se svou milou Eržikou Dráčovou a půldruhého roku žil životem klidného vesničana a mladického manžela; alespoň nic nenasvědčuje opaku. Leč naděje, že se vrátily staré předválečné doby, selhala: vše v chýši bylo vyjedeno do posledního zrnka kukuřice a bída byla horší než za války. Věrchovinci si neléhají s růžencem v ruce na lože, aby čekali na smrt, a Nikola ze svého dlouhého pobytu v pralesích věděl, že hlady umírati netřeba. 16. července r. 1920 se vypravil s druhem Vasylem Křivljakem na poloninu Douhé Gruny a když ovčáky zaplašili noční střelbou, odnesli z kolihy soudek brynzy a soudek urdy, ovčího tvarohu. Přes to, že loupil s šátkem uvázaným přes ústa, byl poznán a o dva dny později na polonině zatčen. Protože se s celníky o svou svobodu rval a poněvadž ho ihned do Volového eskortovati nemohli, spoutali ho řetízky a přivázali v služební místnosti k šicímu stroji paní strážmistrové. Jeho žena Eržika mu tam nosila jísti. Třetího dne zmizel. Eržika, jsouc později vyslýchána před divisním soudem užhorodským ve vyšetřování proti výpomocnému celníkovi, který tehdy Šuhaje hlídal, udala, že prodala všechen dobytek a celníka podplatila 30.000 korunami. Četník byl disciplinárně potrestán a ze služby propuštěn, ale při soudním přelíčení v Užhorodě dne 26. března 1925 byl osvobozen pro nedostatek důkazů; soud Eržice neuvěřil.

Jistě, cena na svobodě, kterou by byl musil Nikola zaplatiti za návrat domů nyní, byla již velmi značná, ale za ni se ještě vrátiti mohl. Ale odmítl platiti tak mnoho. Zůstal v sochařských lesích. Za nedlouho potom zastřelil blíže rodné chýše celníka, který za ranní mlhy a pokládaje snad Eržiku za přestrojeného Nikolu, po ní střílel a zavinil, že mladá žena na útěku potratila. Teď Nikolovi nezbylo, než státi se opravdovým loupežníkem. Zřídil si tlupu neznámo o kolika členech — autor těchto reportáží ví o jedenácti — a přepadal s ní posty z Volového, vozy, jedoucí do Chustu na jarmark i jednotlivce. Protože byl pro svou statečnost obdivován již z dob válečných, poněvadž byl jeho boj proti novým českým pánům chudým lidem sympatický, protože, znaje dobře poměry, olupoval jen lidi zámožné a nechával s pokojem potřebné, a poněvadž konečně mnoho rozdával, platě jednak drobné úsluhy, jednak pro vlastní radost, bylo mu obyvatelstvem přáno a byl jím podporován. Pověst o něm se šířila a byly mu připíšou vány i úmysly sociální, jakých vpravdě nikdy neměl; pověsti ty nekolovaly sice v Koločavě a v jejím okolí, kde ho lidé příliš dobře znali, ale daleko odtud. V Chustě, vzdáleném 68 kilometrů, zahájili dělníci na regulaci Tisy divokou stávku a táhli do města, nesouce v čele žerď s nápisem: „Sláva Nikolovi Šuhajovi! Šuhaj nás povede!" Snad se v tehdejších dobách a tehdejších poměrech mohl Šuhaj uplatniti opravdu revolučně, ale nic podobného se nestalo a chustský případ jest jediný, který jest autorovi znám, že Nikola, třeba bez svého vědomí, zasáhl do sociálního života rozmachem širším, než jest pouhé rozdávání darů. Nastal boj celníků, reprezentujících mladou státní moc, s» loupežníkem. Boj opravdu zběsilý. Mužstvo, honěné po zdejších horách, zuřivé neúspěchy a ztrátou kamarádů, bylo neustále zesilováno a v květnu r. 1921 byl v Koločavě četnický oddíl čtyřiceti mužů. Byla pozatýkána spousta lidí. Mnoho jich bylo zbito. Starý Petro Šuhaj odvedl rodinu a dobytek do hor a uprchl do Rumunska. Jeho chýše byla vypálena. Bylo zapáleno také stavení Nikolova tchána Ivana Dráče a u divisního soudu užhorodského tři svědkové dokazovali, že chýši zažehli vyšetřovaní celníci a jeden svědek tvrdil, že to viděl na vlastní oči. Soud však svědkům neuvěřil a řízení proti celníkům zastavil.

Štvaný Nikola, pro něhož již nebylo žádného zpět a žádného útěku, na kterého čekala jistá smrt a jenž se od ní mohl jen na týdny vykupovati tím, že jí vydával jiné, řádil v lesích okolo Koločavy přes rok. Hrůza z Šuhaje vyvrcholila nemnoho měsíců před jeho smrtí, na jaře roku 1921, kdy k němu do lesů před celníky uprchl jeho bratr Juraj, patnáctin lety, ještě dítě. (Tak určuje Jurajův věk jeho otec, kdežto úřední spisy mluví o chlapci asi šestnáctiletém až osmnáctiletém.) Tehdy při přepadení jejich nočního úkrytu v stohu na polonině, kdy byli zachráněni pouze statečností Eržičinou, byl Nikolou těžce postřelen četník. S povozu, ujíždějícího před oběma bratry, byl zcela zbytečně sestřelen a usmrcen Žid, kterého jsem v knížce nazval jménem Meisler. Byla vypálena chýše jejich staršího druha Derbaka — Derbačka, který bratry zrazoval celníkům. Nikolou byl zastřelen celník, snad milenec Eržičin (tak alespoň tvrdí ona a tak udala do protokolů). Na polonině byl konečně zastřelen zrádce Derbak-Derbačok. To byl poslední zločin obou bratrů. Dva dny potom byli v sucharském lese zavražděni sami. Tři jejich kamarádi je z různých motivů, z nichž ne posledním byla naděje na vlastní beztrestnost a na slíbenou odměnu, ubili sekerami. To se stalo 16. srpna roku 1921, v dvacátém třetím roce Šuhajova věku. V noci po činu, když se celníci od tří vrahů o věci dověděli, vypravili se pod vedením vrchního strážmistra do lesa k mrtvolám a rozstříleli je křupou bitím kulí, nehodlajíce se po námaze tak dlouhé a svízelích tak velkých vzdávati slávy, že oni to byli, kdož učinili Šuhaje neškodnými.

Vrchní strážmistr koločavský, který rozeslal nadřízeným úřadům telegramy, že byli Šuhajové zastřelení v přestřelce s jeho četou, a sedm celníků, kteří předstírali noční boj, byli vojenským prokurátorem užhorodským obžalováni pro falešné hlášení o použití zbraně, ale spisy byly později postoupeny zemskému četnickému velitelství, které disciplinárně potrestalo jen vrchního strážmistra. Tři vrahové bratrů Šuhajů byli skoro po jedenáctiměsíční vyšetřovací vazbě dne 3. července 1922 při hlavním přelíčení v Chustu sprostém žaloby ze zločinu vraždy a ze zločinu oloupení mrtvých o 6600 Kč, poněvadž soud pokládal za prokázáno, že měli příčinu Šuhajů se báti a jednali v sebeobraně, že při své malé inteligenci ztotožňovali záslužné ,,dopadení" se za bitím a že se mylně domnívali, že si 6600 Kč ponechávají se svolením četnictva. Jistě: vražda jest vraždou, ale jest také pravda, že Šuhaj byl Šuhajem. Úřady slíbenou odměnu 3.000 Kč za dopadení Šuhajů nedostal nikdo a 30.000 Kč neurčitě a nezávazně slíbených židovskými obcemi ovšem také ne.

 

Jest zachována fotografie obou bratrů. Jako lovecká jelení trofej leží křížem přes sebe, a na jejich tělech jsou položeny dvě karabiny a tabulka s nápisem: „Šuhajův konec 16. 8. 1921“. Byl učiněn pokus fotografovati také Nikolu pitvaného, ale protože byl tehdy deštivý den, jest obrázek velmi nezřetelný a není na něm viděti mnohem více leč vyhřezlé Šuhajovy vnitřnosti. Fotografie s mrtvými bratry Šuhaji měla býti dána do prodeje, bylo to však zakázáno a náklad byl zabaven.

To jsou stručná fakta loupežníkova života. Jeho činy, ani jeho kriminální činy, nebude asi možno nikdy bezpečně zjistiti, protože před soudem nikdy nestál a nebyl tedy sebrán materiál proti němu. Člověk, zajímající se o jeho životopis, jest odkázán na paměť a důvěru lidí a něco najde v aktech krajského soudu chustského, kde byli souzeni někteří jeho spoluviníci a ve spisech divisního soudu užhorodského, před nímž stálo několik provinilých celníků. Zejména není možno odpověděti na otázku, dopustil-li se kdy Nikola loupežné vraždy. Lidová tradice, jejímuž přirozenému právnímu citu se vražda ze spravedlivé msty nejen nepříčí, nýbrž která ji dokonce schvaluje, a která ovsem také plně omlouvá zabití v sebeobraně, nezná nic ohavnějšího než sobecky zištnou vraždu loupežnou, a legendy o Nikolovi Šuhajovi ji tedy připustiti nemohou. Ale také pisateli těchto zpráv, svědkovi, pravda, hodně zaujatému, se zdá, že by podobný zločin bylo Nikolovi dokazovati těžko. Za dob jeho loupežničení bylo sice v kraji spácháno mnoho vražd, jejichž pachatelé nebyli nikdy vypátráni a které se přičítají Šuhajovi, ale přesvědčivých důkazů pro to není a jest naopak jisto, že několik loupežných vražd bylo provedeno i v zimě na rok 1921, v době, kdy Šuhaj, jsa nemocen tyfem, ležel na Zvorci. Nikolův otec a někteří kamarádi dokonce tvrdí, že krutosti ze sklonku loupežníkova života, jmenovitě zastřelení Meislera, zavraždění Derbaka-Derbačka a zapálení jeho stavení, nespáchal on, nýbrž divoké dítě Jura.

Nikola Šuhaj nebyl rozený zločinec, byl to jen civilizací netknutý pudový hoch, kterého doba a poměry svedly rváti se na vlastní pěst o svobodu a život, a který, dopustiv se jednou omylu: „na vlastní pěst“, mohl stěží dojíti jinam, než kam došel. Nikola Šuhaj neměl žádných zájmů politických nebo sociálních a všechny zprávy o tom jsou buď výmysl nebo omyl. Popřevratových sociálních bouří v Koločavě se neúčastnil a choval se k nim netečně, užívaje svobody jako zázrakem s nebe spadlé a miliskuje se s Eržikou. Autor, pátrající po zprávách o ideovosti Šuhajově, nezjistil nic, co by jí nasvědčovalo.

Nikola Šuhaj velkým loupežníkem ve smyslu sociálním nebo politickém nebyl. Ale splnil jiné poslání loupežníků, poslání věru nejkrásnější, a v tom se přibližuje loupežníkům největším, ba samému Oleksovi Dovbosovi: oplodnil lidovou fantasii.

Teprve duše rusínského lidu, toužící po svém právu a své spravedlnosti, učinila z Nikoly Šuhaje velkého loupežníka a postavu tragickou, obdařivši ho vší silou a mocí, kterých sama nemá a po nichž tak horoucně touží. Hic: Žízníme po sociální spravedlnosti, ale jsouce k vzpouře nestateční, marně hledáme, kdo by nám ji dal, toužíme v chudobě po bohatství, a jsouce slabí vzíti si je, nenalézáme nikoho, kdo by nám je složil do klína; on byl statečný, bil pány a mstil lidskou křivdu, on byl silný, pánům bral a nám chudým dával. Hle: Jsme ubozí a k boji mdlí, v obraně nazí a v útoku s holými pěstmi; on byl mocný s brněním nezranitelnosti na sobě a v ruce se strašlivou puškou se znamením kříže, která se nikdy nemíjela terče . . . To jest legendární Nikola Šuhaj.

Báje, pověsti a zkazky o Nikolovi Šuhajovi jsou směsí nedávné skutečnosti, prastarých legendárních prvků, opakujících se a znova se vracejících, a čisté umělecké tvorby. Jsou na místě nikoli posledním poutavé tím, že se vztahují k člověku zemřelému teprve nedávno, že se rodí takřka před našima očima, že můžeme sledovati jejich růst a ještě přesně rozeznávati prvky, z nichž se skládají.

V Koločavě, kde se na něho všichni dospělí lidé dobře pamatují, se o Šuhajovi vypravují jen zkazky. Jistě, zveličují, zkrášlují, líčí také události, které se jen sběhnouti mohly, ale v celku obraz loupežníkův nezkreslují a neopouštějí nikdy půdu reality: mluví o jeho smrti sekerami tří zrádných přátel; o jeho štědrosti; o daru dvou, tří a také pěti tisíc, které v noci zastrčil za okno vdově po chudákovi Meislerovi, který byl svévolně zastřelen Jurou; o přepadávání pošt a vozů s trhovci; o jeho statečnosti v boji s četníky; o tom (jaká radost!), jak je vodil za nos, jak střílel panské medvědy a jeleny, jak sedával v chustském hostinci s pány a nebyl jimi poznáván, jak si tropil šašky z paní okresní náčelníkové; o jeho lásce k Eržice a nočním plížení za ní, kdy na ni čekával, jsa přichlípen k hřebenům chýší nebo se krče v konopí; a znova o jeho ohromných penězích, o pokladech, které před smrtí zakopal, nesvěřiv ani nejbližším přátelům, kde.

Ale již ve Volovém, obci od Koločavy ne více vzdálené než 26 kilometrů, jsem slyšel pověst, opakovanou mi později v Majdanu a ve Vučkově, že měl Nikola zázračnou zelenou ratolístku, kterou v bojích okolo sebe mával a odháněl tak četnické kule, takže padaly zpět na ty, kdož je vystřelili. V Toruni a Majdanu vědí o jeho zázračné pušce s vyrytým křížem, která se nikdy nemíjela toho, nač zamířila. V Jasině mi vyprávěli o Nikolově kouzelné jeskyni, plné pokladů chráněných zlými duchy, a o tom, že ještě dnes pastýři tyto poklady hledají, chránice se křížem a kopajíce v místech, kde v noci tančívají bludičky, nebo odvalujíce balvany, na nichž se domnívají poznávati nějaké znamení. Tak se mísí realita s fantasií, pohádka se skutečností. A věru, v středním a východním Podkarpatsku by se stěží našla osada, ve které by nikdo nežil, kdo by se nepamatoval nebo nelhal, že Nikolu viděl nebo v nějakém přestrojeni poznal. Legenda roste vzdáleností.

Ale na polonině nad Holatýnem mi při večerním ohni vyprávěl pastevec již skutečnou pověst o Nikolovi Šuhajovi, již hotové umělecké dílo, ve svém prostředku ještě tvárné a schopné dalšího zpracování, ale ve své celkové podobě definitivní. Ten prostředek ví o Šuhajově nezranitelnosti, ví o jeho carovu něm střelectví, ví povšechně o tom, že bohatým bral, chudým dával, že se mstil pánům a trestal křivdy a kdyby byl na světě, že by bylo chudému lidu lépe. Ale neví nic o Eržice a jejím milování s celníkem, neví nic o Jurovi, postavě sociálně i umělecky jistě velmi zajímavé, neví o zrádném Derbačkovi; a zprávu o zázračné zelené ratolístce dokonce popírá. Legenda končí vypravováním o smrti Šuhajově sekerami tří přátel, neuchylujíc se mnoho od skutečnosti a celkem správně odhadujíc hlavní motivy vrahů. Nejpůvabnější jest vsak počátek legendy; jest v něm i filosofická hloubka. Pracuje — a to je možné právě jen v této zemi mnoha století — jednak prostředky zcela nedávnými, světovou válkou, kulomety, desercí a sebemrzačením, jednak prvky z pohanských dob, čarodějnicemi, kouzelnými nápoji a středověkou krutostí. Nikola Šuhaj byl nezranitelný. Ale odkud měl nezranitelnost, když je vypravování o zelené ratolístce nepravdivé; Bylo to takto: Skrýval se ještě s jedním válečným zběhem za frontou u ruské stařeny, která je chtěla oženiti se svými dvěma dcerami a aby je zachránila před nebezpečími války, dala jim píti kouzelného nápoje. Ale když poznali, že mají co činiti s čarodějnicí, ubili ji obušky a utekli. Pak později chtěli jeden druhého postřeliti, aby se z válečného pekla dostali domů alespoň jako invalidi, ale v lese po sobě pálili, postřeliti se nemohli a poznali, že jsou nezranitelní. Ale nezranitelný Šuhaj, hrdina a vykonavatel sociální spravedlnosti, přece zahynul, nedokončiv svého díla! Jak to srovnati; Zde jsme u pradávné pověsti, dochované nám již z počátků lidských dějin ve vypravování o vlasech Samsonových, o patě Achillově, o lopatce Siegfriedově, o Mackbethově proroctví o člověku z ženy nikdy nenarozeném, o jediné střele, kterou mohl býti zabit Oleksa Dovboš; jsme u pověsti vždy znova se opakující a po stoletích-vždy znova se vracející, snad proto, že jest napodobována, ale snad také proto, že lidská mysl, zabývající se otázkou života, musí vždy a nezávisle na druhých dojíti k témuž řešení, že není nesmrtelnosti, není nezranitelnosti, není moci, není síly a není života kromě chvilkových a že tedy proroctví a přísliby o nich musí vždy něco zamlčeti, ponechávajíce tak mezeru, kudy by mohl proniknouti osud a dáti smrti, co jest jejího. Nejinak tomu bylo s Nikolou Šuhajem. „Netkne se tě žádná kule ani z pusky, ani z děla, ani z kulometu!“ řekla mu stařena. A zahynul sekerami přátel.

Motiv jistě krásný.«[1]