„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

John Steinbeck: O myších a lidech

John Steinbeck: O myších a lidech

John Steinbeck: O myších a lidech

Of Mice and Men, 1937

Novela O myších a lidech patří mezi nejklasičtější díla 20. století a byla mnohokrát zdramatizována i zfilmována, což byl ostatně i Steinbeckův záměr - napsat divadelní hru tak, aby se dala číst, a román napsat tak, aby se dal hrát. Prototyp hlavních hrdinů, malého a chytrého George a velkého a hloupého Lennieho, se pak stal vzorem pro mnoho dalších variací.
George a Lennie jsou námezdní dělníci, jakých bylo na Středozápadě v období Velké hospodářské krize ve 30. letech spousta, a i jejich sen - koupit si malou farmu, kde by si žili a pracovali jen sami pro sebe, byl snem, který s nimi sdílel každý, kdo musel pracovat na cizím a pro cizí, avšak stejně jako George a Lennie, jakmile v sobotu dostali svou mzdu, okamžitě ji propili a prohýřili v nevěstinci, přesto je však tento sen jedinou světlou nadějí v životě zaplněném jen úmornou dřinou a cestováním od farmy k farmě. A tak i George a Lennie věnovali většinu svých hovorů jen svému velkému snu, avšak v kapse měli sotva 10 dolarů.
Mentálně retardovaný Lennie je pro George navenek jen přítěží, protože se o něj musí stále starat jako o malé dítě, a jednak Lennie ve své prostoduchosti občas provede nějakou hloupost - z poslední štace museli utéct poté, co Lennie začal hladit šaty jedné dívky, jež začala křičet a vystrašený Lennie chytil šaty ještě silněji, až si chlapi mysleli, že se ji pokusil znásilnit a chtěli jej lynčovat, což bylo v oné době, ostatně jako včera i dnes, tou nejvzrušivější zábavou a nikdo si ji nechtěl nechat uniknout.
Lennie měl rád hebké věci, ale neuvědomoval si svou obrovitou sílu a zvířátkům, které miloval pro jejich hebkou kožešinku, vždy zlomil vaz. Avšak George měl přes veškeré problémy Lennieho velmi rád a byl proň přes svou slaboduchost jediným skutečným přítelem. - Vztahy mezi ostatními dělníky jsou velmi povrchní, což bylo dáno jednak neustálým pohybem z místa na místo a jednak absencí jakéhokoliv vyššího ideálu či hodnoty, jež by dovolovala navazovat přátelství na hlubších principech než jen večerní házení podkov či společná sobotní pitka, a tak každý žil v osamění a jen sám pro sebe.
Před další štací na ranči v Soledadu George Lenniemu přikáže, aby se v případě nějakého maléru schoval v proutí, u kterého tábořili, a počkal tam dokud si proň George nepřijde. A problémy visely ve vzduchu od prvního dne - dělníky terorizoval správcův syn Curley, který si tak kompenzoval svou nízkým vzrůstem oslabenou osobnost a jednak žárlil na svou čerstvou novomanželku, která ráda koketovala se všemi mužskými obyvateli ranče. A hned druhý den si Curley Lennieho vyhlédne, vyprovokuje hádku a začne jej mlátit do hlavy. Lennie se dle příkazu George jen schovává za svými obrovitými prackami a brečí jako dítě, protože nic neprovedl, ale poté, co mu George přikázal, aby se bránil, Lennie chytne Curleyho pěst a rozdrtí ji tak, že mu v ní zláme všechny kosti.
Lennie myslí jen na farmu, kde bude chovat králíky, a přes Georgův zákaz, prozradí tento sen mrzákovi Candymu, který má na rozdíl od naší dvojice i naspořené peníze. Candy se tedy připojí a farmu se rozhodnou koupit již koncem měsíce. Ale opojení z představy mít vlastní farmu je mezi dělníky doslova nakažlivá a k trojici by se rád přidal i černoch Crooks, který se na farmě stará o koně, ale mimo práci žije zcela sám, uzavřený ve své komůrce za stájí, protože se s ním pro jeho barvu kůže nikdo nechce kamarádit - krom Lennieho, jehož čistá duše není sto přijmout jakékoliv společenské předsudky.
Lennie dostal malé štěně, ale neustále jej hladil tak, až jej zabil. Do této scény se přichomýtne Cuerlyho žena, která se s Lenniem přes jeho Georgeův zákaz, který tušil, že přinese potíže, začala bavit a chtěla, aby ji Lennie pohladil po vlasech. Když ji však trošku rozcuchal účes, začala křičet, aby přestal, ale Lennie se bál, aby nenastal malér a zacpal ji ústa. Když křičet nepřestala, zatřásl s ní tak, že jí zlomil vaz.
Mrtvé tělo objevil Candy, přivolal George a ten vzal jednomu z dělníků pistoli - věděl, že už nemůže Lenniemu pomoci a chlapi jej budou pod taktovkou nenávistného Cuerlyho lynčovat a tak jen doufal, že bude u Lennieho dřív než ostatní…
»U hluboké zelené tůňky v řece Salinas bylo ještě pozdní odpoledne. Slunce už z údolí odešlo na cestu do svahů Gabilských hor a vrcholky pohoří v slunečním světle růžověly. Ale u tůňky mezi skvrnitými platany padl už příjemný stín.
Po tůňce klouzala užovka a pokrucovala ze strany na stranu periskopovitou hlavičkou; proplula celou délku tůňky a ocitla se u nohou nehybné volavky, která stála na mělčině. Tichá hlava a zobák slétly jako střela dolů, vytáhly užovku za hlavičku, a zatímco ji zobák polykal, ocas nevelkého hada se zběsile třepotal.
Ozvalo se vzdálené zašumění větru a skrze vrcholky stromů se přehnal jako vlna prudký závan. Listy platanů obrátily vzhůru svou stříbrnou spodní stranu, hnědé suché listí na zemi popolétlo pár kroků. A po zeleném povrchu tůňky vypluly proti proudu, řada za řadou, droboučké větrné vlnky.
Jak rychle přišel, tak rychle vítr přešel, a na volném prostranství byl opět klid. Volavka stála na mělčině, bez pohnutí a v očekávání. Po tůňce zas už plavala proti proudu užovka a pokrucovala ze strany na stranu periskopovitou hlavičkou.
Z houští se náhle vynořil Lennie, přišel tiše jako medvěd, když se plíží. Volavka zatloukla křídly, odpoutala se od vody a letěla pryč po proudu řeky. Hádek vklouzl do rákosí u řeky tůňky.
Lennie došel tiše k jejímu okraji. Klekl si a začal pít; jeho rty se při tom téměř ani nedotýkaly vody. Když o suché listí za ním zavadil nějaký ptáček, trhl hlavou a nastražil oči a uši ve směru zvuku; když uviděl ptáčka, sklonil zase hlavu a pil dál.
Když se napil, posadil se na břeh, bokem k tůňce, aby viděl tam, kde na prostranství vyúsťovala pěšina. Objal si kolena a bradu položil na kolena.
Světlo stoupalo dále po svazích na údolí a vrcholky hor jako by při tom planuly stále prudším jasem.
„To by sakra bylo, abych to zapomněl!“ pochválil se Lennie potichu. „Zalízt do vrbiček a čekat na George.“ Stáhl si klobouk na oči. „To bude George vyvádět! Bude vykládat, jaký by to bylo, kdyby tak byl sám a nemusel se pořád se mnou zlobit.“ Otočil hlavu a zadíval se na jasné vrcholky hor. „Ale já se přece můžu hned sebrat a půjdu si najít v těch horách ňákou jeskyni.“ A pak smutně: „A tam už nebudu dostávat kečup - ale z toho já si nebudu nic dělat. Když o mě George nestojí... Já mu uteču. Já uteču.“
A tu z Lennieho hlavy vystoupila malá tlustá babka. Měla tlusté okuláry a ohromnou kartónovou zástěru s kapsami a byla naškrobená a vymytá. Postavila se před Lennieho, ruce si položila na kyčle a káravě se na něho zaškaredila.
A když promluvila, byl to Lennieho hlas. „Co jsem se ti naříkala a naříkala: ,Ať mi George posloucháš, je to přece takovej dobrej člověk ajakej jek tobě hodnej!' Ale ty si nikdy nedáš pozor. Každou chvíli něco vyvedeš.“
A Lenniejí odpověděl: „Vzdyť já chtěl bejt hodnej, teto Kláro. Já chtěl, já prosím chtěl. Já za to nemoh.“
„Na George ty ani nevzpomeneš,“ pokračovala Lennieho hlasem „Vždyť ti přece dělal jen dobrý. Když měl koláč, vždycky ti půlku dal, nebo ještě víc. A když byl kečup, tak ho nechal všechen pro tebe.“
„Já vím,“ žalostnil Lennie. „Já chtěl, teto Kláro. To já prosím chtěl vždycky.“
Přerušila ho. „Nebejt tebe, jaký moh mít celou tu dobu časy! Když shrab věj platu, tak moh do bordelu a obrátit tam všecko vzhůru nohama, nebo moh jít do herny šťouchat piliár. Ale on musel dávat pozor na tebe.“
Žalem se Lennie rozeskučel. „Já to prosím vím, teto Kláro. Já se teď seberu a půjdu tady do těch hor a najdu si tam ňákou jeskyni a George už se mnou nebude mít žádný trápení.“
„To ty říkáš,“ řekla na to přísně. „Tohleto říkáš vždycky ,a přitom dobře víš, moc a moc dobře víš, že to nikdy neuděláš. Však ty od něj neodejdeš, a George bude skrz tebe pořád mít peklo na zemi!“
Na to Lennie: „Co bych neodešel! George mi teď nedovolí opatrovat králíky.“
Teta Klára byla tatam a z Lennieho hlavy vyskočil obrovský králík. Seděl před ním na bobečku, plandal ušima a krčil na něho nos. I on mluvil Lennieho hlasem.
„Opatrovat králíky!“ spustil opovržlivě. „Takový boží dřevo! Ty, a tancovat kolem králíků! Vždyť ty bys na ně zapomněl a nechal bys je pochcípat hlady. Řekni, že bys to neudělal. A co by tomu pak řek George?“
„Já bych nezapomněl,“ řekl Lennie nahlas.
„Nepovídej, prosím tě,“ odbyl ho králík, „nabít tě do kanónu a vystřelit tě - ale ani za to nestojíš. George udělal na mou duši co jen moh, aby tě z ty bryndy vytáh, ale nebylo to nic platný. Jestli si myslíš, že ti dovolí opatrovat králíky, pak jsi ještě větší magor, nežjakej jsi bejval odjakživa. Ani pomyšlení! Popadne klacek a ztříská tě, až budeš modrej.“
„To zase ne,“ rozkohoutil se Lennie. „To zas George neudělá! Já přece George znám, už ani nevím, jak je to dlouho, a klackem na mě nesmát jednou jedinkrát! On je na mě hodnej. Zlej on na mě nebude.“
„No, už tě má až po krk. Ztříská tě, až budeš modrej, a půjde a tebe tady nechá.“
„To on neudělá!“ rozvzteklil se. „Něco takovýho on neudělá! Já přece George znám. Vždyť my chodíme po světě spolu.“
Ale králík mu stále a stále tiše opakoval: „On tě, ty jedno boží dřevo, nechá. Nechá tě tu samotnýho. On tě nechá, ty jedno boží dřevo.“
Lennie si dal ruce na uši. „Nenechá! Nenechá, abys to věděl!“
A začal volat: „Haló! Georgi - Georgi - Georgi!“
Z houští vyšel tiše George a králík odpelášil zpátky do Lennieho mozku.
„Co tu sakra vřískáš?“ promluvil George mírně.
Lennie si klekl. „Viď že mi, Georgi, neodejdeš. Já to vím, že ne.“
George topomě popošel a přisedl k němu. „Ne.“
„Já to věděl!“ vykřikl Lennie. „Takovej ty nejsi.“ George mlčel.
„Georgi!“
„Co je?“
„Já zas něco proved.“
„Ale co na tom.“ A George se zas odmlčel.
Na slunci byly už jenom nejvyšší hřebeny. Stín v údolí byl modrý a pokojný. Z dálky se ozvaly hlasy mužů, kteří na sebe volali. George otočil hlavu a poslouchal volání.
„Georgi,“ promluvil Lennie.
„Co je?“
„Pustíš se do mě?“
„Pustit se do tebe?“
„No přece jako vždycky. Víš přece: ,Nemít na krku tebe, shrábnu svejch padesát dolarů...'“
„Jsi ty ale, Lennie, chlap zatracenej! Kdyby se stalo nevímco, to si nepamatuješ, ale moje slovo si pamatuješ každý.“
„Tak ty tedy nespustíš?“
George se sebral. „Kdybych já byl sám,“ začal toporně, „to by se mi jinak žilo.“ Mluvil monotónně, nikde žádný důraz. „Našel bych si práci a neměl bych žádný mrzutosti.“ A přestal.
„Tak dál!“ pobízel ho Lennie. „Vždycky na konci měsíce...“
„Vždycky na konci měsíce bych shrab svejch padesát dolarů a šel bych do... bordelu...“ a zase přestal.
Lennie se na něho podíval, jako kdyby se nemohl dočkat. „Tak dál, Georgi! To už se se mnou víc vadit nebudeš?“
„Ne“
„Tak to já můžu jít. Jestli o mě nestojíš, já se hned seberu a půjdu tady do těch hor a najdu si tam ňákou jeskyni.“
George se znovu sebral. „Ale kde! Jen tu hezky zůstaň se mnou.“
„Povídej mi zas jako jindy,“ loudil chytrácky Lennie.
„A co ti mám povídat?“
„O těch druhejch a o nás.“
George začal: „Takovej člověk, co chodí jako my po rančích, nemá žádnou rodinu. Nastřádá si pár šesťáků a zas je rozfofruje. Je na tom světě jako kůl v plotě...“
„Ale s náma je to jiný!“ vykřikl blaženě Lennie. „Povídej teď nás.“
George chvilku mlčel. „Ale s námaje to jiný,“ začal potom.
„Protože...“
„Protože já mám tebe a...“
„A já zas tebe. My přece máme jeden druhýho, a tak se jeden stará o druhýho,“ rozjásal se Lennie.
Volným prostranstvím zavál lehký večerní vánek, listí zašelestilo a po zelené tůňce vypluly proti proudu větrné vlnky. A znovu se ozvalo volání mužských hlasů, tentokrát mnohem blíž než předtím.
George smekl klobouk. „Sundej si, Lennie, klobouk,“ vyzval ho vratkým hlasem. „Ten vzduch dělá dobře.“
Lennie sňal poslušně klobouk a položil ho před sebe na zem. Stín v údolí zmodral ještě víc, rychle přicházel večer. Po větru se k nim z houští donesly praskavé zvuky.
„Povídej, jaké to bude,“ žadonil Lennie.
George už chvíli poslouchal ony vzdálené zvuky. Na chviličku nabral schopnost jednat. „Koukej se, Lennie, přes řeku, a já ti budu povídat, ty to budeš mít skoro před očima.“
Lennie otočil hlavu a zahleděl se přes tůňku a na zšeřující se svahy Gabilských hor.
„Budeme mít malé hospodářstvíčko,“ začal George. Sáhl do zadní kapsy kalhot a vytáhl Carisonovu lugerovku; odklápí pojistku a ruka i pistole ležely na zemi za Lennieho zády. Díval se na jeho zátylek, na místo, kde se páteř spojovala s lebkou. Od řeky ve směru proti proudu zavolal nějaký muž a jiný muž na to odpověděl.
„Tak dál!“ pobízel Lennie.
George zvedl pistoli a jeho ruka se chvěla; spustil zas ruku na zem.
„Tak dál!“ vyzýval Lennie. „Jak to bude. Budem mít malý hospodářstvíčko.“
„Budem mít krávu,“ vyprávěl George. „A možná prase a slepice... a dole u vody budem mít... políčko s vojtěškou...“
„Pro králíky,“ zavýskl Lennie.
„Pro králíky,“ opakoval George.
„A ty králíky budu opatrovat já.“
„A ty králíky budeš opatrovat ty.“
Lennie se slastně zahihňal. „A budem mít všecko, co hrdlo ráčí.“
„To se ví.“
Lennie otočil hlavu.
„Tohle, Lennie, nedělej. Koukej se hezky přes řeku, jako bys to hospodářstvíčko měl skoro před očima.“
Lennie poslechl. George pohlédl dolů na pistoli.
Tu se v křoví ozvalo praskání pod čímisi kroky. George se obrátil a zahleděl se tím směrem.
„Tak dál, Georgi. Kdy se do toho pustíme?“
„Už brzo se do toho pustíme.“
„Já a ty.“
„Ty... a já. Všecky budou na tebe hodný. Nebudou už žádný maléry. Žádnej žádnýmu nic zlýho neudělá, ani mu nic neukradne.“
„Já myslel, že se na mě, Georgi, zlobíš!“
„Ale kdepak. Kdepak, Lennie. Nezlobím. Já se na tebe nezlobil nikdy, a teď taky ne. Věř mi to, Lennie.“
Hlasy se už přiblížily. George zvedl pistoli a poslouchal.
„Pusťme se do toho už teď,“ prosil Lennie. „Kupme si to hospodářstvíčko hned.“
„I to víš, že hned. Musím. Musíme.“
A George zdvihl pistoli a sevřel ji pevněji, aby se nechvěla, a ústí hlavně přiblížil až k zátylku. Ruka se mu prudce třásla, ale obličej mu strnul a ruka nabyla pevnosti. Stiskl spoušť. Do kopců zarachotil třesk výstřelu a přirachotil zase dolů. Lennie sebou škubl a pak se pomalu složil dopředu na písek, a už ležel a ani se nezachvěl.
George se třásl a díval se na pistoli; pak ji odhodil dozadu, na břeh, proti proudu řeky, k hromádce starého popela.
Křoví jako by se nyní všecko rozhalasilo a rozpraštělo se pod běžícíma nohama. „Georgi!“ křičel Slimův hlas. „Kde jsi, Georgi?“
Ale George seděl strnule na břehu a hleděl na svou pravou ruku, která odhodila pistoli. Hlouček vyrazil na volné prostranství, Curiey vpředu. Na písku uviděl ležet Lennieho. „Tak už ji dostal.“ Přistoupil k Lenniemu a podíval se na něho a pak se ohlédl na George. „Akorát do týla,“ poznamenal klidně.
Slim šel rovnou k Georgovi a přisedl si k němu; seděl až u něho. „I pusť to z hlavy,“ domlouval mu. „Člověk někdy musí.“
Ale nad Georgem už stál Carison.
„Jak jsi to udělal?“
„Zkrátka jsem to udělal,“ odpověděl George malátně.
„Měl moji pistoli?“
„Měl. Měl tvoji pistoli.“
„A tys mu ji sebral a popad jsi ji a oddělal jsi ho.“
„No asi.“ George to téměř zašeptal. Stále byl ještě zahleděn na svou pravici, která před chvilkou držela pistoli.“«[1]

Použitá literatura:

  1. John Steinbeck, O myších a lidech, Svoboda: Praha, 1994.

Pavučina:

  1. John Steinbeck - bibliografie.
[1] Steinbeck, s. 83-89.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.4 (22 hlasů)