V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ságu Na východ od ráje John Steinbeck původně zamýšlel napsat jen pro své dva syny, v té době šestiletého Thoma a čtyřletého Johna, s tím, že v knize shrne veškerou svou doposud nabytou moudrost, poznání i pokoru, kterou jakožto v té době již živoucí literární legenda (a o deset let později i nositel Nobelovy cenu za literaturu) měl ve svých necelých padesáti letech možnost poznat.

Na východ od ráje měl být rovněž kronikou Steinbeckova rodného Salinaského údolí (v Kalifornii) s tím, že v něm hodlal zaznamenat veškeré její podoby, barvy zvuky i pachy. A román měl být rovněž vzpomínkou na svého dědu, ale i na vlastní dětství tak, že během psaní své dílo postupně pojmenoval jako Salinaské údolí, Moje údolí, Do údolí. V pozdějším stádiu prací, kdy román začal být obtěžkáván odkazy na biblickou tématiku nakonec přes Kainovo znamení došel až k finálnímu vícevýznamovému Na východ od ráje.

Koncepci románu a současně i Steinbeckovo nejdůležitější poselství lze uvodit jako boj mezi dobrem a zlem, který je ve druhé části symbolicky vygradován až do krajních mezí odkazem na Kaina a Ábela v podobě dvou bratrů Caleba a Arona. Toto odvěké téma však Steinbeck uzavře fatalisticky s konstatováním, že tento odvěký prvopočáteční souboj se neodehrává mezi lidmi mimo nás, ale uvnitř nás samých.

Nicméně Steinbeckova snaha o filozofování, potažmo o vlastní interpretaci textů z I. knihy Mojžíšovy, působí příliš násilně, a časté autorovy výpravy mimo svou doménu geniálního pozorovatele a zaznamenatele všedního života způsobují, že celek působí zcela nevěrohodně a vykonstruovaně.

V tomto duchu román přijala i soudobá kritika, avšak to nijak nezabránilo tomu, aby se Na východ od ráje ihned po svém vydání na podzim roku 1952 nesetkal s obrovským zájmem ze strany čtenářů, který ostatně trvá dodnes.