V noci jsem snil, že jsem motýlem

Přínos Ladislava Klímy na poli filozofie není v objevném myšlenkovém směru, ale v pojetí filozofie jako náplně všedního života, který se rozhodl věnovat právě důkazu pravdivosti svých idejí. Je následovníkem Schopenhauera, Nietzcheho a Solovjeva, ale nespokojuje se s jejich prázdnými slovy, chce filozofii, kterou hlásá, filozofii egodeismu, boha, pro kterého existují jen vlastní myšlenky, i žít. Klíma po svém otci zdědil majetek, který by mu při rozumném hospodaření stačil na zbytek života a který by mohl plně věnovat jen své filozofii, ale záměrně v protikladu se skrblivým Schopenhauerem o tento majetek velmi záhy přichází.

Většinu života žil z prostředků svých přátel, přesto se však několikrát byť na krátkou dobu přijal v dobách největší nouze zaměstnání. Za jednoho z těchto krátkých působení, kdy Klíma koncem roku 1917 v hlídal sklad ve Praze-Libni, má svůj počátek přátelství s Franzem Böhlerem, který se rozhodl založit výrobu náhražky ve válečných letech tolik nedostatkového tabáku na bázi jahodového a bukového listí. Tento podnik sice velmi záhy zkrachoval, výnosy 500 Kčs zdaleka nepokryly náklady ve výši 20 000, ale půlroční podnikání, které Klíma a Böhlerem strávili namol ožralí, dalo vzniku kompletně německy psanému dílku Putování slepého hada za pravdou [1], společného dítěte obou „podnikatelů“, byť s Klímových autorským rukopisem.

Ladislav Klíma byl nepochybně velmi silná osobnost s originálním způsobem myšlení a byl i natolik inteligentní a vnímavý, aby si uvědomoval rozdíl mezi „pravdou“ své filozofie a nesmyslnost boje dokázat, aby ji okolní svět a potažmo i on sám skutečně přijal. Duchovní vývoj, který lze od vydání Klímova stěžejního díla Svět jako vědomí a nic (1904) vysledovat, je ovlivňován postupnou materiální nouzí a Klímovým poznáním o utopii své filozofie a postupným pádem, který následoval po selhání posledního důkazu svého „božství“ - sebevraždě, kterou důsledně plánoval. Spálil většinu ze svých spisů a deníků, proto se dochoval jen opravdový zlomek Klímova díla, vesměs publikovaného již za jeho života, když musel slevit ze svého předsevzetí nezveřejňovat svá díla, které přijal po neúspěchu klíčového díla Světa jako vědomí a nic. Klíma nikdy nepřekonal svou „slabost“ jež mu zabránila odejít z tohoto světa způsobem svobodného ducha a léčil ho zvolna se zvětšujícími denními dávkami čistého lihu.

Putování má několik ústředních rovin, krom již naznačené sebeironie, kterou představuje Jeho Veličenstvo Všislav, král mravenců, žijící s přesvědčením o své božkosti a neomylnosti, který je však současně stále ožralý, mlácený svou nedomrlou manželkou Kordulou, která ho zcela nepokrytě podvádí. Král zaslepený svým napoleónským komplexem ovládnout svět není brán nikým vážně a je tolerován jen z politických důvodů a ve chvíli svého sesazení z trůnu neváhá ani okamžik se ponížit a vlichotit svému nepříteli, který jím z bytosti duše pohrdá. Třetí rovinou je snaha slepého hada dojít pravdy, která je podmíněna nalezením olověného měďáku, bivaginální sliznice a vnitřností modrého psa, ve kterém je skryta nesmyslnost lidské snahy dosáhnout osobního štěstí ve vnějším materiálním světě.

Nejedná se tedy o pouhou dadaistickou hříčkou psanou pro pobavení Klímovy milostné přítelkyně, je současně protiválečným pamfletem ukazujícím nesmyslnost snahy světských panovníků o ovládnutí světa, protože ve své nejvlastnější podstatě jsou pouhými otroky moci a budou tolerováni jen tak dlouho, dokud to bude pro ostatní výhodné.

Putování nepatří mezi nejlepší Klímova beletristická díla, sám autor se o něm nikdy moc nezmiňoval, přesto ho nelze ze studijních a bibliofijních důvodů ctitelům Ladislava Klímy jinak než doporučit, byť ho čtenář, který se nezná Klímovo dílo zebrubněji, po několika stranách odhodí.