„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Ladislav Klíma: Utrpení knížete Sternenhocha

Ladislav Klíma: Utrpení knížete Sternenhocha

Ladislav Klíma: Utrpení knížete Sternenhocha

1928

Utrpení knížete Sternenhocha je dnes suverénně nejznámější dílo nejoriginálnějšího českého filozofa Ladislava Klímy. Román, který Klíma označoval jako groteskní romanetto, do značné míry ironizuje ba i paroduje Klímovu vlastní svébytnou filozofii, s hlavními myšlenkami v egosolipsismu (svět existuje pouze jako vědomí mého Já) a egodeismu (Já jsem Bůh). Román byl poprvé vydán v roce 1928, měsíc po Klímově smrti způsobené kombinací tuberkulózy a nezřízeného pití neředěného lihu. Další vydání vyšla až v rámci druhého znovuobjevení Klímy (za první znovuobjevení lze považovat zhudebnění a performanci jeho textů undergroundovou skupinou The Plastic People of the Universe a osobností Ivana Martina Jirouse v polovině 70. let) po roce 1989, kdy hned v roce 1990 vyšel román hned ve dvou vydáních.
Hlavním hrdinou a vypravěčem románu je třiatřicetiletý tragikomický kníže Sternenhoch, nejbohatší německý šlechtic, velký přítel císaře Viléma a hlavní kandidát na německého kancléře. Sternenhoch sám sebe charakterizuje slovy: „Mohu o sobě směle říci, že jsem krasavec, přes některé své vady, např. že měřím jen 150 cm a vážím 45 kg, že jsem skoro bezzubý, bezvlasý a bezvousý, trochu též šilhavý a značně pajdavý; ale i slunce má své skvrny.“
Samotný děj se krom úvodní reminiscence odehrává mezi 19. srpnem 1912 - dnem, kdy Sternenhoch omráčil kladivem a v tajné kobce středověkého hradu zavřel svou manželku Helgu - a 19. srpnem 1913 - dnem, kdy kníže, který byl po celý rok pronásledován přízrakem Helgy, zemřel na následky koitu se zbytky Helgiina rozkládajícího se těla - a je vyprávěn formou deníkových zápisků knížete.
Výhradním vypravěčem svého ročního utrpení je sice Sternenhoch, ale hlavní osobností o níž román pojednává je jeho dvaadvacetiletá manželka Helga, z níž měl Sternenhoch i po její smrti tak velký strach, že postupně zešílel. Hlavní část románu tedy pojednává o mrtvé Helze, o které v souladu s Klímovou parafrází vlastní filozofie nemůžeme s určitostí prohlásit jen za choromyslný výplod knížete Sternenhocha, naopak smysl románu můžeme též interpretovat jako Helginu cestu k dosažení Božského stavu.
Co do formy pak Utrpení knížete Sternenhocha balancuje na pomezí mezi žánrem psychologického románu a humoristickou prózou, což je ostatně typický charakterový rys celého Klímova beletristického díla, z kterého se uchovala jen malá část, protože většinu svých písemností Klíma spálil a jen malou část dovolil zveřejnit. - Činil tak jen v okamžicích největší materiální nouze. Drtivá část jeho dochovaného díla pak byla zveřejněna až posmrtně, z větší část až po roce 1989 a to díky pečlivé práci nakladatelství Lege Artis.
Jako příklad Klímova velmi originálního smyslu pro humor uvádím Sternenhochovu charakteristiku Helgy:
„Poprvé uzřel jsem Helgu na jistém plese; mně bylo 33, jí 17 let. První můj dojem byl, že je to děvče přímo ošklivé. Vyčouhlá postava, tenká, že jsi se jí lekl; tvář hanebně bledá, skoro bílá, prahubená; židovský nos, všechny tahy, ač jinak ne nejhorší, tak nějak zvadlé, ospalé, uspávající; vypadala jako mrtvola, mechanismem nějakým pohybovaná, - a stejně jako tvář, byly i její pohyby strašně líné a chcípavé. Oči měla pořád sklopené jako pětileté nejstydlivější děvčátko. Ještě nejlepší na ní byly mohutné, jako saze černé vlasy… Bylo mně direktně špatně, když jsem se ponejprv pohledem o ni otřel; a když mi hrabě M ., diktující v malířství, řekl: „Ta slečna má nanejvýš interesantní, klasicky krásnou tvář," - nemohl jsem se zdržet chechtotu. Vůbec nevím, jak to, že všichni tihle výtvarníci a lidé „vybroušeného vkusu" žádný vkus nemají, - patrně si jej brousili tak dlouho, až z něho nic nezbylo; co se mně líbí, jim se zrovna nelíbí, a co se mně nelíbí, jim jako naschvál se líbí. Tak třeba já nevyměnil bych tvář žádné buclaté Berlíňačky za hlavy všech řeckých kamenných bohyň, a skoro každý voják od infanterie je pro mne hezčí, než takový nosatý, podivný Schiller a Goethe, o jejichž kráse a ušlechtilosti se tolik žvaní.“
A též:
„Jako obětní jehně šla k oltáři; docela tak asi jako loutka, s kterou si. hrají děvčátka, počínala si ve svatební noci -- a já, já jako idiot… nechci, nemohu, nesmím to líčit --
Příštího jitra, když jsem se rozpomněl, měl jsem chuť vzít si život, z hanby, že jsem to udělal… „Snad se změní teď, když je ženou, jak to obyčejně u žen bývá," řekl jsem si; ale naopak stávala se teď, možno-li, ještě malátnější, mrtvolnější, hnusnější… Netázána, vůbec nepromluvila, otázána, odpovídala, ale jen tu a tam, jednoslabičně. Želva se nešoupá pomaleji; pohled její nikdo neviděl. Služebnictvu ovšem neporoučela; jako hadrářka chodila oblečena. Zábav se účastnila jen pak, poručil-li jsem jí to; ale v tom případě poslouchala lépe než každé hodiny. Avšak ta reprezentace!… „Sternenhošíčku," řekl mně Willy, „ty napodobíš knížete Stavrogina, který, aby budil furore, pojal za ženu slabomyslnou a hrbatou, jak jsem se dočetl v jednom blbém románě od Dostojevského." „Ochlastíčku," pravil mně korunní princ, „nevzal sis za ženu ten dřevěný ženský automat, tu - jak se jmenuje - je m'en fiche, z Hoffmannových povídek?" Ale jeden známý básník, kterého Willy přijal kdysi v audienci a vzápětí vyexpedoval ven kopanci do řitě, pravil mi nadšeně:
„Lidé zaměňují příliš často spánek a bdění, božské odpočívání a lenost, pomalu se ploužícího tygra a prase. Ona spí, spí, spí! A probuzení bude strašné, zvláště pro vás, pane kníže."“
A skutečně Helga se v průběhu těhotenství, jež vzniklo následkem jediné společné noci, začala probouzet a definitivně se probudila po narození „Sternenhochova hnusu“, který záhy sprovodila ze světa tím, že mu rozbila hlavičku o kamennou zeď.
Poté Helga nakrátko převzala správu veškerého Sternenhochova majetku, ale nudilo jí to a proto beze slova rozloučení zmizela na půl roku v Africe, odkud si převezla lva, tygra, černého pardála a jaguára, se kterými se pak v zahradě hradu mazlila a souložila. Současně Helga zkrásněla tak, že z původně ošklivé ženy se stala jedna z nejkrásnějších a nejatraktivnějších žen, současně však zcela nedostupná pro Sternenhochovo libido, kdy jeho manželova žárlivost i čest zůstávaly neohroženy s tím, že koitus se zvířaty nelze považovat za porušení manželského slibu. To se však změnilo poté, co si Helga našla milence, který ač byl o rok mladší než ona, byl též jejím duchovním vůdcem a přikázal jí, aby předtím než spolu navždy odejdou, obdařila Sternenhocha půl minuty trvajícím polibkem. - Toto Helga, pro návaly hnusu a zvracení, nedokázala a žárlivý Sternenhoch ji omráčil úderem kladiva do hlavy, svázal ji a zavřel do tajné kobky hradu s tím, že ji celou pomazal svými výkaly.
A Helgiinou smrtí začíná jak Sternenhochův deník tak jeho roční utrpení, kdy se mu Helga celkem devětkrát zjevila, vyptávala se jej na svého vraha, vyprávěla mu podrobnosti svého mučení v pekle, aby konečně po desáté ji navštívil sám Sternenhoch a to v den ročního výročí od její vraždy, aby dosáhl kopulací s její rozkládající se mrtvolou věčného spojení s ní.
Jak bylo zmíněno úvodem, Utrpení knížete Sternenhocha je nejznámější a nejvydávanější Klímovo dílo, současně však není vhodné pro nezasvěceného čtenáře. - Vzpomínám si, jak mne samotného, když jsem poprvé četl tento román poprvé, přepadával pocit hnusu, který navíc navíc umocňovaly výborné kresby Karla Nepraše z v pořadí 3. vydání románu z roku 1990 a to v litomyšlském nakladatelství Paseka. Román, ale zejména Klímův originální smysl pro humor jsem tak byl schopen ocenit teprve s ročním odstupem, když jsem si knihu přečetl podruhé.

Použitá literatura:

  1. Ladislav Klíma, Utrpení knížete Sternenhocha, Maťa, Praha: 1999.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.3 (3 hlasy)