V noci jsem snil, že jsem motýlem

Vrcholné tvůrčí období Leonida Andrejeva spadá do úseku několika let na počátku 20. století, ve kterých doposud nepříliš literárně úspěšný Andrejev pro sebe ale i pro ruskou inteligenci a širší čtenářskou obec objevil temně laděné myšlenkové obzory německého filozofa Arthura Schopenhauera.

Započala se tak módní vlna, kdy se Andrejevovo dílo stalo jedním z nejdiskutovanějších témat v kruzích petrohradské smetánky. Ale tak rychle jako se vzedmula, tak rychle vlna opadla ruku v ruce s útoky literární kritiky, ve které byla Andrejevovi vyčítána jeho vypočítavost a snahu šokovat na úkor širších uměleckých kvalit.

V pozdějším období se navíc jeho dílo stalo i obětí ruského cenzorského úřadu tak, že Andrejev, jak vlivem klesající tvůrčí kvality i de facto naprosté vyčerpanosti svého úzce laděného tématu, upadl na dlouhá desetiletí v naprosté zapomnění. Znovuobjeven byl až s nástupem sovětské perestrojky v 80. letech. V našich zemích pak až v letech 90. a to především zásluhou nakladatelství Volvox Globator, které vydalo tři výběrové novely z Andrejevova díla. (Z důvodů nízkého prodeje však ve značném kvantu skončily na paletách Levných knih a Andrejev se tak ironií osudu dostal do rukou širokých mas.) Ale hned několik povídek se dočkalo i dramatického zpracování - zde vzpomínám zejména divácky vděčnou dramatizaci Fixní idey v podání brněnského divadla U Stolu, která byla uvedena pod názvem Třetí trest.

Jak plyne z předchozích odstavců, Andrejev jako kometa zazářil na ruském literárním nebi, aby vzápětí takřka upadl v zapomnění, což bylo navíc umocněno i jeho emigrací do finského velkoknížectví v roce 1910.

Andrejev však psal i publikoval až do své smrti v roce 1919, kdy na pozadí ruské ale i finské občanské války napsal své poslední dílo - román Deník Satanův.

I kdybychom pominuli fakt, že Andrejev svůj Deník Satanův zcela nedokončil, kdy v něm chybí autorovy revize a škrty tak, aby byl román zbaven nadbytečných zdlouhavých pasáží, potažmo v něm byla stmelena celková dějová konzistence, nelze se ubránit výroku, že Andrejev byl zejména mistr v žánru povídek či kratších novel. Složitější románové útvary, ve kterých bylo nutné užít několik paralelních myšlenkových linií, či navození neočekávaného děje, který by dokázal svého čtenáře zaujmout, tak byly mimo autorovy tvůrčí schopnosti.

V této souvislosti si nelze rovněž neodpustit Andrejevovo srovnání s jeho generačním kolegou potažmo dalším Schopenhauerovým žákem, s českým filozofem a spisovatelem, Ladislavem Klímou, který si s obdobně laděnou tématikou dokázal poradit nejen o několik řádů lépe, kdy Klíma nad Andrejevem vyniká jak svým smyslem pro ironii, tak hlubokým vzděláním v oblasti filozofie a psychologie, ale dosáhl i nadčasovosti tak, že Klímovo dílo je i pro současného čtenáře nadále žhavě aktuální.