V noci jsem snil, že jsem motýlem

Povídám vám mnoho o mnohém, ačkoliv jsem vám slíbil, že s vámi budu hovořit o Markézách. Byla by to zrada, kdybych vás nalákal na honosný titul a vy byste si dělali naděje na všechno jiné než v Paříži, ale omluvte mě, sám jsem se dal chytit. Jsme v tom, spolkněme to. Zato se může vzpamatovat můj štětec. Jsou tu nádherné hory, které bych vám mohl více nebo méně lživě popisovat, ale k tomu bych potřeboval popisné nadání s hromadou přídavných jmen, které neznám, a která jsou tak běžná Pierru Lotimu.

Dříve existovalo mnoho zvláštních a malebných věcí, ale dnes po nich není ani stopy, vše zmizelo.

Původní obyvatelstvo mizí každým dnem, ztrácí se evropskými nemocemi dokonce i spalničkami, které nakazily dospělé.

Tahanice se správou, nepravidelné doručování pošty, finanční břemeno, které kolonie přetěžuje, znemožňují veškerý obchod. Následkem toho obchodníci pakují.

Není, co si říci, nemluví-li se o ženách a o souložení.

Nezralé, téměř zralé, úplně zralé.

Je to taková prostituce, že už to prostituce ani není. My to říkáme, ale oni si to nemyslí.

A pak věci poznáváme jen z jejich opaku a opak neexistuje.

Směšný soudce na Markézách... přišla si stěžovat dívka, že ji znásilnilo dvanáct mužů a nezaplatilo.

"To je hrozné," zvolal soudce a okamžitě byl třináctý, ale zaplatil. "Chápeš, holčičko, teď ten tvůj případ nemohu soudit."

Týž soudce, když byl četník nepřítomen, přijal děvčátko, spíše dítě, které si přišlo požádat o propouštěcí školní vysvědčení, což značí dobrá k...

Ten můj soudce jí řekl: "Dobře, dej mi první počinek," a zbavil ji panenství, pak bylo osvědčení podepsáno.

Mnoho, občas delikátních podrobností vás naučí znát Markézy lépe, než je znají cestovatelé. Dnešní cestovatelé vidí tak málo!

Teď byl právě ostrov Tasata zpustošen náhlým strašlivým přílivem, který vyvrhl na písčinu ohromné korálové bloky a mnoho mušlí pro sběratele.

Z korálů se udělá vápno. Velrybáři, kteří jsou mazaní námořníci, předvídali nehodu, když viděli, jak tlakoměr žertuje, odjeli a zanechali četníkovi velmi pěkné dárky. Spropitné... fuj... dárky (s účtenkami!!!).

Co chcete, říkali kapitáni, pašeráci musí být vždycky zadobře s četníky.

Také bez poznámek.

Nejhorší utrpení je poslední.

Po ranní bílé kávě rozlučují se v chrámu pohlaví, které sblížila noc: potřebná formalita, která dovoluje duši setřást se sebe hmotu, která ji ovládá.

Po bidetu kropenka tělo a duše jsou očištěny. Modlíme se.

Bože, náš chléb vezdejší dejž nám dnes.

Business is business.

V restauraci jím jaternici se zelím. Můj soused, Angličan, se mně ptá, jak se to jmenuje. A já: "Co říkáš?" Vrchní jde kolem a mladík chce po něm jeden "coříkáš".

Nepovažoval jsem se za tak vtipného.

Nejde už o malířství ani o literaturu: jde o zbraně. My totiž právě tady máme četníka... víte... on je ze Joinville-le-Pont! Je to hrozný chlap. Joinville je tak trochu jako římská cena za tělesnou zdatnost.

Je v tom mnoho dobrého i špatného. Já bych si však nevybral.

Zkoušení mistři zbraní ze Joinvillele-Pont jsou většinou dobře vycvičení chlapi. Vycvičení klackem. Jsou určitě velmi silní, ale jsou akrobati a obvykle špatní učitelé.

Říká se: "S dobrou rukou někdy zasáhnete."

"S dobrýma rukama a dobrýma nohama zasáhnete často." Přidejte k tomu dobrou hlavu a zasáhnete vždycky.

Dobrá hlava... to v Joinville nedají. Tady se vyučuje bez soudnosti.

Šerm spočívá na využití dvou pohybů ostatní z nich vyplývají anebo je doplňují.

Pohyb sem a tam a pohyb krouživý, při útoku se nazývají prima, sekunda, terce a dublovat při obraně... odraz a výpad.

Ačkoliv jsou tato pohyby velmi jednoduché, dávají příležitost k nekonečným kombinacím. Kdo jim dobře rozumí, už umí hodně.

Plukovní učitel šermu vyniká v tom, že vás unaví, po celý rok vás nechá dělat v rozložených dobách primy, sekundy a dvojité záludy, a když žák chce konečně učinit sebemenší útok, pozbude rozvahy a říká si: "Co budu dělat?" Tu máš primu, sekundu. Naléhá a uvolňuje protivník oponuje. Neklape to. Samozřejmě... vaše pohyby mají souhlasit s krytem.

Podstatné je tedy, aby to učitel učinil žákovi srozumitelným, aby dával lekci tím, že mu dává lekci pomalu a oponuje proti nakázanému pohybu krytem. Tak na příklad nakáže primu, sekundu, ale místo krytu přejde do mírného výpadu, aby mohl žák pozorně sledovat kryt a vykonat jej podle toho.

Nyní mají v provádění v Joinvillele-Pont jednu zásadu, od níž nechtějí ustoupit. Natáhněte paži, učiňte výpad. Tak je nemožno zmýlit se ve vzdálenosti a protivník, který dává pozor na pohyb kolena, je neustále varován.

Dobří učitelé šermu postupují naproti tomu úplně jinak: paže se natahuje jen podle potřeby a výpad, většinou zbytečný, se přidává jen navíc.

Máme také rádi čistotu slohu, pokud je možno, ale tvrdíme rozumně, že je třeba šermovat podle toho, jak jsme rostlí.

Tak kupříkladu já se slabým zápěstím a jemnou rukou jsem si navykl používat svalů na paži a všechnu sílu jsem soustřeďoval do ohybu paže.

Poněvadž mám velmi široký hrudník a začal jsem šermovat až velmi pozdě, nebylo možné, leda nesmírně nepohodlně, stát v obou pravidelných krytých postaveních. Proto jsem si také zvykl bez ohlížení stát proti soupeři jen v jedné čáře a vést ránu vždy v terci (dnes se říká v sixtě).

Je lépe mít čistý sloh... podívejte se na Merignaca. Počkat, každý není Merignac.

Vzpomínám si na jednoho učitele v sále Hyacint v Paříži, který byl výborný v šermu. Tento učitel měl zvláště krátké paže a nohy a zvykl si používat noh tak, jako kdyby měl pod chodidly kolečka. Nečinil výpady, nýbrž řadou krůčků buď dozadu nebo dopředu, byl mimo dosah nebo těsně u vás. Hlava... vždycky hlava.

Máte silné zápěstí, unavujte svého protivníka odsmykem a udržujte ho v mezích přetlakem síly: ale máte-li ruku slabou, ať každému tlaku pružně uniká. V šermu nejsou dogmata ani tajné rány.

Po dobu mého pobytu byl v Pont-Avenu přístavní dozorce a porybný, rodilý Bretonec, námořník ve výslužbě, diplomovaný učitel šermu z oné slavné školy v Joinville-le-Pont. V dohodě s ním jsme zařídili malou školu šermu, a přes láci mu to vynášelo malé vedlejší příjmy, což ho uspokojovalo. Byl to ostatně správný hoch, docela dobrý šermíř, ale jako šermíř a učitel neinteligentní. Vůbec nerozuměl šermířskému umění. Osvojil si všechno jen tvrdohlavostí a mnoha cviky.

Od prvního dne jsem viděl, že ten ubohý hoch má velmi krátké nohy: tak jsem se já, který mám dlouhé a pěkné nohy, tu a tam bavil tím, že jsem ho mátl ve vzdálenostech, a přestože měl bystrou ruku, zůstával vždy několik centimetrů od cíle. Řekl jsem mu to a byla to pro něho španělská vesnice. Ubohý hoch nebyl na štěstí hrdý a stal jsem se na nějakou dobu v mnohých věcech jeho učitelem.

Učil jsem ho tak, jak jsem to už výše uvedl, to znamená, že jsem při lekci odporoval žákovi jinými kryty, než které byly ohlášeny.

Za nějaký čas jsme měli skvělého učitele a žáci dělali rychlé pokroky.

Klamat vzdáleností. Je zřejmé, že chystáte-li se k útoku, musíte nepozorovaně pomocí natahované paže a určitého podupávání být co nejblíže protivníkovi, lokty u těla. Tím způsobem se paže zrádně natáhne, to znamená postupně s pohyby, dotýká se cíle, aniž užívá nohou. Rovněž v opačném případě má být vaše paže natažená, máte se lehce naklonit dopředu máte tak pro sebe celou délku paže a určitou vzdálenost, kterou získáte napřímením.

S vojenskými učiteli šermu se výpad má udělat až velmi pozdě, totiž když už žák zmalomyslněl. V civilu téměř od počátku končí učitel hodinu lekcí výpadu a přitom dělá vyzvání k valčíku a určité nesprávnosti, a to velmi něžně, aby se žák v žádném případě nenaučil plavat. Jak to, že jsem vám udělal přetlak a vy jste neuvolnil čepel? Jak to, že když jsem vás odrazil pohybem ruky, že jste zdvojil můj výpad? Jak to, že když jste zdvojil můj výpad a já jsem se pokusil změnit postavení, že vy jste neučinil dvojitý zálud (jednoduchý, dvojitý zálud)... a tak dále? Žák je tak od počátku zaujat a učí se šermířskému umění, od počátku si zvykne využívat lekce ve výpadu a dělá velmi rychlé pokroky a přitom se neunavuje jako akrobat.

Různé zápasy, které se v Paříži konají každého roku, jsou důkazem toho, co jsem vám řekl, neboť uvidíte učitele šermu poražené civilisty, kteří mají desetkrát méně cviku než oni.

Hlava, stále jen hlava...

Náš výtečný učitel z Pont-Avenu byl velmi udiven, když jednoho krásného podzimního dne nám došel do šermířské školy pár mečů, dárek amerického žáka, který měl pěkně prachů.

I tady jsem mu ukazoval, když jsem zápasil, že je to jiná hra.

Je třeba vždycky dokonale prostudovat zápasení s končířem, to je hlavní základ ale v souboji je třeba toto umění upotřebit docela jinak.

V souboji nejde jen o to, zasáhnout čistě jen přesně určená místa: tady platí všechno.

Je třeba myslet, že nebezpečné rány jsou nebezpečné také pro mne.

Člověk, který dobře kryje a znalecky odsekává, je dobrý sekáč.

Není předepsaných postojů: postavení, které máte zaujmout, udává vám protivník. Všechno je nepředvídané, všechno je nepravidelné. Je to svým způsobem šachová partie. Je toho, kdo druhého ošálí a unaví se poslední. Střezte se dávat prsty dospod, neboť pevný náraz vás určitě odzbrojí. Natahování vašich paží má být měkké a vedené v tercovém postavení, jinak se můžete obávat záseku. Obráceně to platí, když máte co dělat s levákem.

Prostudujte pečlivě svého soupeře. Poznat, jaké jsou jeho oblíbené kryty, ledaže by byl chytrý a hrál hru, která se hraje ve škole. Sudá nebo lichá. Tady je třeba mít velmi nepravidelné, neočekávané pohyby, dát soupeři uvěřit všechno jiné, než co opravdu chcete udělat.

Mohl bych toho o tom napsat mnoho, ale doufám, že to čtenář dostatečně pochopí.

Nakonec, máte-li co dělat s daleko silnějším protivníkem, než jste sám, dobře se kryjte a při sebemenším pohybu vpřed z jeho strany nastavte proti jeho špičce svoji paži. Zprostil jste se svého závazku s bezvýznamným zraněním a čest je zachráněna.

Máte-li naopak před sebou někoho, kdo nikdy nebojoval, buďte ve střehu, je nebezpečný. Používá meče jako hole napříč shora dolů. Neváhejte a učiňte sekmo a bodmo ránu na hlavě nebo na obličeji, která už chlapíka slušně zřídí.

Potkal jsem se v životě s mnoha chvastouny, zvlášť na cestách a v koloniích: s těmi stačí chvíli hovořit, abyste věděl, na čem jste.

Také jeden malý státní zástupce, kterého už jsem vám představil, řekl mi jednoho dne, že je hrozný, poněvadž má patnáct let šermířské školy. Ten, špatně rostlý, a jehož pohlaví a povaha se nedají přesně určit.

Jednoho dne jsem použil příležitosti, když jsem s ním snídal na válečném škuneru, a abych přivedl řeč na toto téma, řekl jsem mu: "Nemám patnáct let šermířské školy, ale přesto se s vámi sázím o sto franků a vrátím vám osm ku desíti." Samozřejmě sázku nedodržel.

Ve vojsku důstojníci do šermířské školy nechodí, jdou si raději do klubu hrát karty. Co se týče vojáků, nuda na obou stranách, na jejich i na profesorově.

Kdo projeví vlohy, je jmenován náčelníkem šermířem.

Stálý vojenský výcvik, to znamená tělo bez hlavy.

Měl jsem možnost zápasit s těmito náčelníky šermíři. Všichni jsou neinteligentní břídilové.

Na gymnáziu je to téměř totéž, je třeba trochu umět zápasit, aby byl člověk přijat do Saint-Cyru. A učitel se snaží vydělat peníze bez námahy.

Vzpomínám si na tu dobu: měli jsme jako učitele slavného Grisiera, a ten vysílal svého náčelníka šermíře (už si nepamatuji na jeho jméno, asi ještě žije, poněvadž má šermířskou školu v Paříži), a tento náčelník šermíř byl proslulý svými záludy sečmo.

Někdy přišel starý Grisier, pravou rukou se nás dotkl končířem a levou nás lehce pleskl do tváři. Také se mi to stalo.

Ostatně nás tím uctíval a nazýval to výpad Grisierův. Byl učitelem šermu ruského cara.

Dost o zápasech a omluvte mě: to ten slavný četník původem z Joinville-le-Pont. Ale ještě vás tak snadno nepustím, poněvadž vás stejným způsobem unavím malou lekcí z boxu. Ještě jedna příležitost, abych se mohl pochlubit.

Mé první boxerské hodiny nejsou z doby mého raného mládí. Můj učitel byl amatér, malíř, který se nazýval Bouffard, v Pont-Avenu. Ačkoliv byl amatér, byl dostatečně dobrým boxerem: pak jsem pokračoval a někdy mi to posloužilo, i když mi to dávalo jenom sebedůvěru. Ale jde o anglický box, zatím co v Joinville-le-Pont se provozuje tak zvaný box francouzský anebo ještě lépe řečeno zápas nohama. Jako námořník jsem také zápasil nohama, ale to bylo jen pro zasmání.

Charlemont mladší, dnes velký šampion francouzského boxu, sestavil skutečný box a ne výlučně zápas nohama. Škola v Joinville-le-Pont je pozadu, pěkně pozadu.

Anglický je lepší. Ačkoliv je také nedokonalý.

Box joinvilleský má cenu jen pro hodně čilého akrobatického a dobře vycvičeného muže, výborného zápasníka. Jinak je skutečným nebezpečím, které vás rychle vydá na pospas velmi průměrnému boxeru z anglické školy.

To je moje celé ponaučení z boxu, které je výstrahou proti joinvilleské škole, a napadne-li vás se tomu věnovat, mějte čilé nohy, cvičte denně, vzdejte se četby a staňte se tupcem.

Byla kdysi písnička (stále ještě vzpomínky z dětství): "Maminko, lodičky jdou po vodě..."

Dnes jdou lodě pod vodou: co se stane s písničkou?

Staří bručí a říkají: "Za našich časů."

Ale v moři velké ryby požírají malé. Tady se děje něco jiného, neboť malé lodě požírají velké.

S chutí si představuji tlustého, několikatunového Angličana doslova přeměněného na jitrnicový prejt.

Dynamitová uzenina.

Dávat, to neznamená umět dávat. Abychom uměli dávat, je třeba umět přijímat.

Říká se, že je třeba umět poslouchat, aby se umělo poroučet. To není příliš přesné. Pohleďte na krále. Pohleďte také na četníky. Jsou nízcí jako lokajové, umějí poslouchat. Umějí poroučet? Velký Bože, ne. A přece rádi poroučejí říkají tomu odškodnit se anebo mstít se.

Já jsem velitel!...

A žena říká: "Ale doma velím já."

Doma nosím košili, v ateliéru pracovní plášť: večer ve společnosti frak.

Slyším na ulici hádku, jdu blíž a poslouchám.

Hubený stařec a jeho vyschlá dcera a tlustá žena s prsy, s cecky, s netvory, volala s výřečností, s přirozenou lidovou výřečností: "Ano, pane, neznám dostatečně sprostý výraz, abych vyjádřila, co si myslím... Co se vás týče, slečno, říkám vám hovno!"

Umyvadlo, voda, trochu mýdla a všechno je čisté. A rukama se tloukla do svých gumových cecků, její břicho trčelo jako hrbol... Vzpomínám si na to a odpusťte, směji se, na mou duši.

V ulici Frémin, ve slepé uličce, která je trochu dvorem divů a ústí do ulice Fourneaux. Je pět hodin ráno, nespím a slyším starou Fourelovou, povozníkovu ženu, volat: "Pomoc, můj muž se oběsil."

Vyskočím z postele, navlékám si kalhoty (dobré mravy!). Dole si beru nůž a přeřezávám provaz. Oběšenec je mrtev, ještě docela teplý, docela vařicí. Chtěl jsem ho dát zanést na postel. Počkat, musí se počkat na zástupce spravedlnosti...

Z jedné strany stojí můj dům patnáct metrů nad plochou zelinářství. Volám na zelináře: "Máte dýni?"

Právě je zde jedna zralá a jím k obědu dýni, a nemyslím na oběšence. Jak je vidět, život má své dobré stránky. Vedle jedu je i protijed. A navečer v ofrakované společnosti vykládám svůj příběh v domnění, že rozechvím, ale všichni se bez rozechvění usmívají a chtějí ode mne několik kousků oběšencova provazu.

Jeden příběh přivádí na mysl druhý. Vzpomínám si, jak jsem se jednou večer trochu napil a o půlnoci jsem se vracel do jedné ulice v Havru byl jsem tehdy obchodním námořníkem. Téměř jsem si rozbil nos o okenici, která trčela ven, poněvadž byla pootevřená. "Svině!" zvolal jsem a tloukl jsem do okenice, která se nechtěla zavřít... Bodejť by chtěla, byl tam oběšenec, a ten nechtěl. Tentokrát jsem nesvěšoval a pokračoval jsem v cestě (trochu jsem se příliš napil) a říkal jsem si neustále nahlas: "Svině, utahuješ si z chodců, člověk by si mohl rozbít hubu." Šťastni jsou ti, kteří se chovají vždycky, jak se patří.[1]