V noci jsem snil, že jsem motýlem

Čtenářský úspěch prvotiny Pascala Brucknera, Hořký měsíc, je na prvním místě dán vznikem svého filmového derivátu v režii Romana Polanského z roku 1992 (k němuž ostatně odkazuje i české vydání tím, že původní název díla ohýbá právě dle filmového názvu). Na místě druhém pak pro ty, co blíže neznají dílo Markýze de Sade, může mít Hořký měsíc současně i příchuť zakázaného ovoce, ba sexuální hrátky s močí a stolicí sličné Rebekky mohou nejen pobouřit ale i inspirovat. Nicméně krom této lehké, navíc velmi špatně ztvárněné kontroverze, je četba románu jinak zcela bohapustou nudou.

Román je tak předurčen nepříliš náročnému čtenáři, který se chce nechat šokovat a škádlit zvráceností lidské sexuality, a současně nechce jít až natolik daleko, aby si přečetl originál ať již v Sadeho díle 120 dnů Sodomy tak v novele Venuše v kožichu Leopolda von Sacher-Masocha a současně vyžaduje stravitelně kýčovitou dějovou zápletku, která román bezpečně posouvá do známých vod erotického thrilleru.

Ale i tato Brucknerova literární prvotina zdaleka není, snad pro přítomnost skandální nádechu několika urofilických a skatofilických scén, natolik beznadějná jako její filmové ztvárnění, které byť se co do děje i atmosféry významně neodlišuje od literární předlohy, mnohem rázněji koketuje se špatným vkusem diváka.