19. Červen 2012
Tennessee Williams: Louka modrých dětí
The Knightly Quest: a Novella and Four Short Stories, 1966
Tennessee Williams je proslulý jako jeden z nejvýznamnější dramatiků 20. století, kdy je autorem více než 50 divadelních her, nichž mnohé jsou synonymem moderního psychologického dramatu (z těch nejznámějších jsou to například Skleněný zvěřinec - 1944, Tramvaj do stanice Touha - 1947, Kočka na rozpálené střeše - 1955). Méně známý, ba v českém překladu takřka neznámý, je Tennessee Williams co by spisovatel, jenž je autorem dvou velmi úspěšných románů (Římské jaro paní Stoneové - 1950 a Moise a svět rozumu - 1973) a dále celé řady povídek.
Povídkový výbor Louka modrých dětí zahrnuje dvanáct povídek, ve kterých Williams dokazuje, že je mistrným psychologickým pozorovatel, jenž na omezeném prostoru povídky dokáže vyjádřit velmi pestrou škálu vnitřních lidských pocitů s nikdy nevyřčenými touhami a rozklíčovat navenek velmi složitý spletenec mezilidských vztahů.
V povídce Portrét dívky ze skla (1948) Williams pouze zjednodušuje téma ze svého o čtyři roky staršího dramatu Skleněný zvěřinec a naopak téma povídky Noc s leguánem (1948) je rozvinuto do mnohem širší roviny než když ji Williams v roce 1961 přepracoval do podoby dramatu.
V povídce Louka modrých dětí Williams rozvíjí téma dobrovolného zajetí ve společenském kastovním řádu. - Myra pochází z velmi bohaté jižanské rodiny, velmi dobře studuje poslední ročník univerzity a je zasnoubena za dokonalého partnera. Přesto ji však zmítá vnitřní neklid, že s jejím životem není vše v pořádku. Tento neklid pak propustí svou hráz poté, co si Myra přečte básně svého kolegy z literárního kroužku Homéra Stallcupa, jenž je ve škole společenským outsiderem, protože není příliš pohledný, je nevýrazný a především pochází z chudé rodiny. Myru přesto něčím fascinuje a po přečtení jeho básní jej v noci navštíví a Homér jí ukáže rozkvetlou louku plnou modrých květin, jež je předobrazem jeho básně o louce modrých dětí. Myra zde na chvíli podlehne doposud zcela nepoznanému pocitu zamilovanosti. S Homérem ale již nikdy nepromluví a za několik měsíců, poté co dokončí univerzitu, se vdá za svého dlouholetého snoubence ze stejných společenských kruhů. Jen jednou dovolí znovu propuknout své citové slabosti a v noci opět navštíví „louku modrých dětí“, popláče si zde, ale poté se vzpamatuje a tuto kapitolu svého života definitivně uzavře s tím, že její mládí skončilo v okamžik svatby.
„Tady to je,“ řekl, „louka modrých dětí.“
Pohlédla za jeho tmavé rameno. A byla to pravda. Celá louka byla plná roztančených modrých květin. Proháněl se po ní vítr a květy se před ním v bledě modrých vlnách rozestupovaly s něžným šepotem, který zněl jako nesmírně vzdálený křik hrajících se malých dětí.
V duchu vzpomínala, jak v noci vyhlížela z okna svého pokoje, kolik nocí hořce proplakala, aniž věděla proč, vzpomínala na kupoli administrativní budovy připomínající bílý horský štít, na nepokojné zmítání korun stromů ve svitu měsíce, na nehybnost, na zpívající hlasy, tak zoufale daleko kdesi na konci městečka a pak najednou blíž, slyšela jímavé prosté balady, cítila vůni bílého tavolníku prosycujícího noc a viděla hvězdy jako rozzářené lucerny na obloze se vzdutými mračny; znovu si vybavila svíravé rozechvění, které nechápala, a strach, že to všechno za pár měsíců nebo týdnů skončí. Přivinula těsněji ruce kolem chlapcových ramen. Vlastně ho skoro neznala. Uvědomila si, že až do dnešního večera si ho ani jednou doopravdy nevšimla, a přesto jí byl teď nevýslovně blízký, bližší než kdokoli jiný před tím.
Zavedl ji doprostřed louky, kde jí zčeřené bledě modré dosahovaly až ke kolenům, a ona cítila na nahé kůži jejich hebké plátky a pak do nich ulehla na zem, rozpřáhla mezi ně ruce, přitiskla k nim své rty, celým tělem se k nim přivinula a nechala se jimi laskat a objímat. Byla jako opilá. Chlapec si klekl vedle ní a dotkl se prsty její tváře a pak úst a vlasů. Klečeli proti sobě uprostřed modrých květů a hleděli si do očí. Usmíval se. Vítr mu vmetl její rozpuštěné vlasy do obličeje. Zvedl ruce a odhrnul jí je z čela a přitom jí sklouzl dlaněmi po šíji, tam je sepjal s přitáhl si její hlavu k sobě, až se jeho ústa dotkla jejich, blíž a blíž, až se jí zuby bolestně zaryly do horního rtu a Myra ucítila slanou chuť krve. Vzdychla, nechala ústa volně klesnout a pak se položila mezi šeptající modré květy.
Později měla aspoň tolik rozumu, aby pochopila, že by to nikam nevedlo. Poslala mu básně zpátky s krátkým dopisem. Byl to podivně šroubovaný neosobní dopis, snad proto, že měla sama ze sebe hrozný strach, když ho psala. Napsala mu o mladém muži Kirku Abbottovi, za kterého se má v létě provdat, a vysvětlila mu, že je naprosto vyloučené, aby se někdy pokusili zopakovat tu krásnou, ale nešťastnou hloupost, k níž došlo oné noci na louce.
Použitá literatura:
- Tennessee Williams, The Knightly Quest, Odeon: Praha, 1988.
Verze pro tisk- Přidat komentář
- 4686x přečteno
Zaslat e-mailem
