„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1966

Graham Greene: Komedianti

Graham Greene: Komedianti

The Comedians, 1966

Základní premisou románu Komedianti je, že každý člověk hraje navenek nějakou komedii, kdy před druhými předstírá to, čemu často sám věří a jen ve slabé chvilce si dokáže říci pravdu. Graham Greene však k vykreslení této nikterak originální myšlenky spotřeboval více než tři sta stran papíru, který namísto toho, aby byl zaobalen do psychologicko-existencialistické hávu, či měl alespoň ironický podtext, je podán jako čistě zábavný dobrodružný román, jenž se odehrává v exotickém prostředí Tahiti v době po nástupu krvavého diktátora Françoise Duvaliera známého také jako Papa Doc, disponuje řadou obskurních a zcela nevěrohodných postav a zejména pak nepřináší žádné téma, které by Greene nezpracoval již dříve a v mnohem lepším provedení.

Publikumsbeschimpfung, 1966

„vy chataři, vy Češi, vy špinaví cikáni, vy čumilové, vy Mongolové, vy hovada…“
Peter Handke: Spílání publiku

Peter Handke: Spílání publiku

8. června 1966 byla v rámci akce zvané Týden experimentálního divadla ve frankfurtském divadle Theater am Turm uvedena hra začínajícího autora Petera Handkeho Spílání publiku, jež krom předpokládané provokace s následným pobouřením veřejnosti znamenala i jeden z revolučních okamžiků v dějinách moderního divadla. - Spílání publiku nebyla zdaleka první divadelní provokace, kdy již ve 20. letech 20. století probíhaly dadaistické divadelní performance, kdy se například zhasl divadelní sál a namísto divadelního představení herci házeli mezi překvapené diváky kuličky, či již v roce 1948 Eugène Ionesco napsal surrealistickou antihru s parodováním textu z učebnice angličtiny Plešatá zpěvačka. Handke však oproti všem podobným pokusům přinesl novou koncepci v tom, že jeho hra, či snad lépe antihra, se neobrací k diváku s jakýmkoliv sdělením a herci mají „zakázáno“ hrát - Handke proto herce nenazývá herci ale spíkry, či v českém překladu mluvčími.
Ladislav Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho

Ladislav Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho

1966

Dr. Zvonek Burke se po několika měsíčním pobytu v lázních vrací do svého milovaného pokojíku v bytě paní Outěchové. Avšak její dcera Svatava se má vdávat a Dr. Burke tak musí po více než dvacetiletém pobytu pokojík opustit. Burke však sdělení paní Outěchové o nadcházejícím sňatku neporozumí a snaží se ošklivou a poněkud již přestárlou Svatavu nabídne za manželku svému vědeckému kolegovi Tichému. Tichý zpočátku odmítá, Burke se mezitím snaží Svatavě vymluvit svatbu s panem Václavem a Svatava omdlívá ve skříni poté, co se nadýchala par z čištěného svatebního závoje. - Burke potom omylem přiškrtí i kolegu Tichého, zavře do skříně i omdlelou paní Outěchovou a paličkou omráčeného pana Václava. Burke, který se považuje hned za čtyřnásobného vraha, zamkne pokoj a spolkne klíč. Avšak domněle zavraždění přijdou po chvíli k sobě, Burke ve zmatku opouští byt a budoucí manželé v pokoji zasedají k pečené huse.
Francois Truffaut: 451 stupňů Fahrenheita

Francois Truffaut: 451 stupňů Fahrenheita

Americký spisovatel sci-fi literatury Ray Bradbury svůj vůbec nejslavnější námět o totalitní společnosti, jež pálí knihy, poprvé vydal jako povídku Požárník a to v únoru roku 1951. Tento námět poté přepracoval do mnohem vrstevnatější podoby románu 451 stupňů Fahrenheita, který se stal již krátce po svém vydání v říjnu roku 1953 legendou ale i symbolem protestu proti probíhajícího mccarthismu v USA. V roce 1966 pak slavný francouzský režisér François Truffaut román převedl i do podoby filmu, který má nesporné umělecké kvality, ale diváky je mu často vyčítáno, že si z původního románu vybral jen malou část a ve filmu tak chybí vysvětlení, proč byly knihy zakázány, ba za jejich držení hrozily nejtěžší tresty, ale i že z knih se nakonec stalo východisko pro budování nové postkatastrofické společnosti.
Tennessee Williams: Louka modrých dětí

Tennessee Williams: Louka modrých dětí

The Knightly Quest: a Novella and Four Short Stories, 1966

Tennessee Williams je proslulý jako jeden z nejvýznamnější dramatiků 20. století, kdy je autorem více než 50 divadelních her, nichž mnohé jsou synonymem moderního psychologického dramatu (z těch nejznámějších jsou to například Skleněný zvěřinec - 1944, Tramvaj do stanice Touha - 1947, Kočka na rozpálené střeše - 1955). Méně známý, ba v českém překladu takřka neznámý, je Tennessee Williams co by spisovatel, jenž je autorem dvou velmi úspěšných románů (Římské jaro paní Stoneové - 1950 a Moise a svět rozumu - 1973) a dále celé řady povídek.
Miroslav Hubáček: Flám

Miroslav Hubáček: Flám

Režisér, scénárista a profesor na pražské filmové FAMU Miroslav Hubáček má na svém kontě co by režisér a scénárista desítku filmů, avšak zub čas z nich přežily sotva dva a to Haškovy povídky ze starého mocnářství z roku 1952 a Flám z roku 1966. V obou případech pak navíc ani ne tak pro své nestárnoucí kvality jako spíš prostě jen proto, že se jednalo o komedie a měly silné herecké obsazení v čele s těmi největšími hvězdami své doby.
Jiří Brdečka: Faunovo značně pokročilé odpoledne

Jiří Brdečka: Faunovo značně pokročilé odpoledne

1966

Řekne-li se jméno Jiří Brdečka, asi každému se jako první vybaví asociace s filmem Limonádový Joe z roku 1964, ve kterém Brdečka figuruje jako autor námětu a scénáře. Leckdo další pak dodá i asociaci s knižní podobou tohoto námětu, či dokonce pak i jeho původní divadelní stvárnění. Snad jen pro úplnost se sluší dodat i verzi loutkovou. - Již množství forem, do kterých Brdečka dokázal tento námět převést, naznačuje, že Brdečka byl nadčasovou renezanční osobností. A tento dojem potvrzuje jen pouhý výčet filmů, u kterých se podepsal jako dramaturg či scénárista: Císařův pekař a pekařův císař, Byl jednou jeden král, Až přijde kocour, Baron Prášil, Vlčí jáma, Adéla ještě nevečeřela, Pric a veřernice, Obušku z pytle ven! a mnoho dalších. A co do věhlasu jeho filmové části by se jistě mohla vyrovnat i jeho literární tvorba, kde krom zmíněného Limonádového Joa je pro své filmové ztvárnění režii Věry Chytilové proslulá povídka Faunovo značně pokročilé odpoledne.
Věra Chytilová: Sedmikrásky

Věra Chytilová: Sedmikrásky

V kontextu díla Věry Chytilové lze film Sedmikrásky z roku 1966 položit nejen za režijní debut, kterým se odklonila od svých raných dokumentárně laděných děl a là cinéma-vérité, ale zejména za ono klíčové dílo, ve kterém našla svůj režijně filmový rukopis. Věra Chytilová se rovněž odstřihla od stylistiky a manýrů socialistického realismu a vedle Miloše Formana se tak stala nejvýraznější osobností nové filmové vlny 60. let.
13. Leden 2009
Pier Paolo Pasolini: Dravci a vrabci

Pier Paolo Pasolini: Dravci a vrabci

Pier Paolo Pasolini - enfant terrible, přesvědčený marxista otevřeně se hlásící ke své homosexualitě, jehož i komunistická strana vyvedla ze svých řad a kterému mu bylo dopřáno pouhých patnáct let tvůrčího filmového období. A byť film v jeho prioritách stál daleko za literaturou a filozofií, natočil více než dvě desítky snímků, jež se nejen nesmazatelně zapsaly do filmové historie, ale co film, to událost, společenský skandál, cenzorské zákazy a především pak pochoutka pro skutečné filmové labužníky.
Michail Afanasjevič Bulgakov

Michail Afanasjevič Bulgakov

Театральный роман, 1936 (vydáno 1966)

Michail Afanasjevič Bulgakov byl po celý svůj literárně činný život nucen bojovat s cenzurou, nesmyslnými i závistí motivovanými zákazy tak, že většina jeho díla byla v Sovětském Svazu, na rozdíl od západních zemí, kde si již ve 20. letech našlo velké zástupy čtenářů i divadelních diváků, vydána až několik desetiletí po jeho smrti. A osud valné části Bulgakovovy prózy následoval i Divadelní román psaný v letech 1930 až 1936, který však nedokončil, aby veškeré své zbývající síly soustředil na dokončení svého životního a nesmrtelného díla, Mistr a Markétka. (Dokončil jej jen několik dní před svou smrtí 20. března 1940 s tím, že jeho poslední kapitoly již jen v leže diktoval).
Ingmar Bergman: Persona

Ingmar Bergman: Persona

V případě Ingmara Bergmana nemá příliš smysl srovnávat jednotlivé snímky z jeho bohaté filmografie, naopak, co film to svým způsobem neopakovatelný unikát, nicméně v případě Persony si nelze právě pro originální námět, potažmo jeho zpracování, několik srovnání v kontextu Bergmanovy tvorby odpustit: