Kategorie
27. Květen 2008
Vladislav Vančura: Markéta Lazarová
1931
Markétu Lazarovou, Vladislava Vančury, lze uchopit jako baladu, kroniku, básnické obrazy ale i historický román, byť i syntéza všech předešlých literárních útvarů je jen velmi hrubá a zavádějící charakteristika. Množství metafor, archaické výrazy, dobová slovní zásoba, komplikovaná stavba souvětí, kombinace poetismů a vulgarismů, originální slovní spojení, častá citoslovce a věty tázací i zvolací; to vše řadí Vančurovo neopakovatelné dílo více než do kategorie prózy mezi básně v próze. A Markéta Lazarová skutečně leží na rozmezí mezi básní a prózou - její kostra je sice protkána osudy Markéty Lazarové i rodů Kozlíků a Lazarů, ale děj stojí tak trošku na vedlejší koleji. Lze ji přirovnat k obrazu, který se při prvním pohledu ponoří do doposud neobjevených hlubin a teprve při dalším podrobnějším zkoumání obrazu si je jeho divák schopen uvědomit vlastní jádro, námět i použitou malířskou techniku.
Vlastní děj, jež tvoří kulisy pro plné pochopení lásky, hanby, utrpení ale i vnitřní čistoty Markétiny, se odehrává ve 13. století u Mladé Boleslavy, kde v těsné blízkosti žijí rody Kozlíků a Lazarů, jež přepadávají kupce i prosté pocestné tak dlouho, až je král nucen proti Kozlíkovi poslat trestnou výpravu pod vedením mladoboleslavského hejtmana Piva. Kozlík se s pomocí svého syna Mikoláše pokusí s Lazarem spojit a královské vojsko přepadnout ze zálohy ve skalní úžině, ale pro Lazara je jednak královské vojsko nedotknutelné a jednak věří, že se mu podaří ze svých zločinů vykoupit penězi. Divoký Mikoláš začne starého Lazara bičovat, ale vrhne se naň Lazarova čeládka a je ubit do bezvědomí, což je pro Mikoláše ta nejtěžší potupa a ihned, jak byl schopen usednout na koně, přepadne Lazarův hrádek Obořiště, vypálí jej a unese nejmilovanější dceru Markétu, kterou v noci, před zraky všech čumilů, znásilní. Markéta je touto pohanou nejen odsouzena stát se Mikolášovou děvkou, nad kterou si i nejubožejší žebračka musí odplivnout, ale její utrpení je umocněno i porušením slibu poslat ji do kláštera, jež dal její otec Bohu při Markétině narození, aby odčinil svůj první loupežný zločin, ale i vykoupil své černé svědomí.
Když starý Kozlík druhý den zjistí, že Mikoláš namísto Lazara přivlekl jen jednu z jeho dcer, rozzuří se a chce Markétu zmrzačit, avšak Mikoláš neuposlechne otcův příkaz a je společně s Markétou, Kozlíkovou dcerou Alexandrou a zajatým synem saského hraběte, Kristiánem, potupně svázán. Markéta, ale i Kristián, váhají mezi mileneckou láskou a láskou otcovskou, ale v rozhodujícím střetnutí se přidají na stranu Kozlíka, a Markéta, byť zachrání svému otci, jež byl opětovně zajat, život, je Lazarem zavržena. V bitvě s hejtmanským vojskem je většina Kozlíkovců zabita, starý Kozlík je zajat a zbylí synové se pod vedením nejstaršího Jana rozhodnou o zoufalý a beznadějný pokus Kozlíka osvobodit z mladoboleslavského vězení. Mikoláš zverbuje armádu z žebráků a zoufalců, Markétu pošle zpět k otci, který se však Markéty zřekne s tím, aby se pokusila svůj hřích zakázané lásky očistit v klášteře, kde je sice známa její hanba, ale převorka věří, že u Markéty zvítězí láska k Bohu nad nečistou láskou k Mikolášovi.
»V tu dobu chodila již po vesnicích zpráva, že všichni loupežníci byli schytáni a pobiti. Převorka Blažena ji vyslechla pátého dne a vyslechnuvši ji šla k Markétě a vše jí vyjevila.
„Milenec, který tě roznítil takovou láskou, leží raněn a umře. Býval uchvatitelem, kéž by si nyní dobyl nebe! Slyším však, že je vzpurný a že se posmívá svým strážcům. Markéto, není mu třeba ani přísahy lásky, ani polibků, ale připomínky soudu."
„Převorko, převorko!" vykřikla Markéta a její ústa a tvář pozbyly barvy živého těla. „Převorko! Nemám síly, abych mluvila, leč o poselství, kterým překypuji. Má duše zarostla listovím lásky. Nevěřím ve vypravování, nevěřím v hnusnou porážku! Nikoliv! Ne a ne! Jméno manželovo zrcadlí jen sílu. Dobude zpátky vladařství světa. Vidím jej. Je zdráv! Je zdráv!"
„Bezbožnice," pravila převorka, „tvoje zpronevěra je horší nežli smrt! Učinila jsi mě svědkyní svého pádu, nuže vzápětí tě učiním svědkyní své moci."
Řkouc to, vyšla a rozkázala, aby sestry odvedly Markétu do komůrky, jež nemá okno.
Byla uvězněna, napodobovala osud milencův.
Převorka procházela zahradou. Byl vlahý večer. Prášek první tmy se sypal jako mír. Bylo již jaro. Ba, to je vratký důvod k shovívavosti se souložnicí vrahů, jež se nekaje. Děvka! Je slyšeti snad pláč či zavzlykání? Ne, věru nic, je ticho. Ticho a hořký mír.
Učiňte, lidé, v závrati svojí moci vše, a učinili jste jen maličko. Nic, neboť poroučíte ubohému tělu. Vy poroučíte, ale Bůh vládne. Vodí duši po nepřístupných cestách a káže jí vykonati skutky začasté nevyličitelné a přehrozné. Domníváte se, že jste porozuměli světu, o pýcho, což neslyšíš sykot hada, který je blízko?
Převorka se modlila, aby jí Bůh skytl pokory a moudrosti. A tu se stalo, že ji přiměla jakási myšlenka, snad božská a snad z vnuknutí nečistého, aby šla a otevřela Markétino vězeni. Zastihla nešťastnici na kolenou. Převorka ujala ji za ruku a pravila:
„Odkud přichází lidská myšlenka? Ty ani já nic o tom nevíme. Zabodávají se jako šípy do naší mysli, kdo však je vypouští, kdo je ten lučištník? Má milá přítelkyně, nesmím si osobovat přísnost bez pokory. Kdyby Bůh chtěl, uchýlil by myšlenku, která tě posedá, a padla by do hlavy berana či psíka. Nemám práva ptáti se, proč to neučinil, nemám práva překážeti skutkům, jimž Bůh pokynul, aby se udaly. Nač ještě váháš? Vstaň a jdi,
kam tě vábí tvé srdce. Cítím, že se blíží chvíle, aby se naplnilo neštěstí tvoje i neštěstí Mikolášovo. Snad tě volá Bůh, aby vás přikryl rouchem pokání, snad ustanovil, abyste oba k němu volali jediným hlasem."
Řkouc to, otevřela dveře.
Markéta ji poděkovala a vše, co řekla, bylo tak jímavé, že se převorka nezdržela slzí. Plakaly jako sestřičky.
Potom se dala nešťastnice na pochod a šla jiskřící nocí až k městské bráně. Když docházela, právě svítalo. Bylo jí čekati, až vyjde branný a až se jí otáže, co přišla prodávat či co si žádá. Byla oděna jako venkovanka, plakala, její spanilost byla porušena a její břicho bylo těžké těhotenstvím. Jakž by mohl branný vpustiti tuto chudinku bez otázky?
Již se sjíždějí povozy a sedláčkové z blízka i z dáli si vypravují o svých pracích a o bezpečí, neboť král vysmejčil silnice tak dobře, že malé děvčátko donese krajáč dukátů z města do města.
Konečně se otevřela brána. Hle, stopy zápasu, hle, trysky krve, změnivší barvu. Markéta stojí jako očarována a bojí se slyšeti vše, co se vypráví. Ach, tu ji poznají, tu ji poznají zlí sousedé a vlekou ji před hejtmanský dům. Prokletí chlapi, prokletá horlivost! Po chvíli stojí mezi písaři a soudci a praví:
„Co jsem vám učinila? Neporušila jsem světských zákonů."
„Jakže," odpovídají, „neprotivila ses otci? Nesetrvala jsi s loupežníky,nestála jsi na jejich straně?"
Jali Markétu a ponechali ve vazbě pět dnů, dávajíce jí jísti chléb a píti vodu.
Ale tolikátého dne došel do Boleslave královský posel a oznámil to, co se má státi.
Kůň poslův byl bílý, jeho čabraka byla nachová a vše, co bývá na rytířských postrojích železné, třpytilo se zlatem. Před jezdcem jeli jiní jezdcové, držíce v rukách kopí s praporci. Posel králův nebyl ozbrojen a neměl helmice. Nesestoupil z koně, a dokud mluvil, sám hejtman držel uzdu jeho bělouše.
Tu se dají trubačové do slavného troubení, a když umlknou, vstane královské páže ve třmenech a praví:
„Král odměňuje věrnost a tresce bezpráví. Káže vám mír a pokojné časy! Nikdo, ať šlechtic, ať stavu duchovního, ať sedlák, nikdo ať nesáhne ke zbrani ve věcech neshody a pře! Nikdo ať nevychází, aby bažil po zboží kupců či po úrodě, která je cizí! Nechť je bezpečen sedlák platící desátek a kupec, který odvádí tržní peníz! Nechť je v bezpečí! Král káže volnost cest a smrt těm, kdo vystupují v zátočinách. Odtud budete choditi v závorách králova hněvu a zlato na odiv vystavené v lesích bude jisté. Král je rozhněván, že jste jej přinutili, aby opakoval, co byl již řekl. Rozhněván káže, aby šlechtici, kteří upadli do rukou vojska, byli zvěšeni na náměstí. Hlava nejstaršího pak padne sekerou."
Tu vyjmenoval sličný posel jména loupežníků, a když doznělo nové
troubení, mluvil dále:
„Trest uložený ženám je tento: Buďtež přivedeny k špalku a k šibenicím a buďte učiněny svědkyněmi všech smrtí. Potom budiž vzat všechen jejich majetek a dáno jim místo, aby se svými dětmi žily po zemansku. Roháček nemá býti obnoven, jeho příkop zůstane bez vody a stavení rozvaleno. Bude obrácen v louky a v lesík a nikdo tam nebude bydliti. Dále pak praví král, aby ta z dcer zbojníkových, které je jméno Alexandra,
byla utracena jako vražednice, a cizí pán, pro křivdy na něm spáchané, nechť zvolí způsob smrti a vhodný čas. Ta věc se odkládá. Žena samodruhá nemá býti dříve trestána, než slehne. Dále nechť rozsoudí šašky hrabě Kristián."
Řka to obrátil spanilý posel svého bělouše a vyjel z města. Nepřijal pokrmu ni odpočinku, ba ani jeho koni se nedostalo obroku. Odpočinul vně hradeb, pod stany a v samotě na znamení, že král je pohoršen.
Sbohem, vy kovová ústa, ty sokolníku hněvu, kéž bys byl nucen vykonati to, co jsi vyřkl. To by se ti, brachu, třásla ručička!
Z odsouzenců nemohl nikdo slyšeti králova posla leč Kozlík a Mikoláš. Starci spoutali ruce a vyvedli jej z vězení na boží slunce. Kozlík byl stár. Jeho oči zeslábly a mžikaly proti záři. V jeho kožiše hnízdila tma, v jeho vlasech a v keříčcích jeho vousů hnízdila tma, hnusná tma, kterou střásá. Zachvivá se jako nezkrocené zvíře, jako lvice, na jehož šíji vložili ruku. Zachvívá se a střásá tmu a slabost stáří, nemoci a mdlobu a strašení se. Držením těla prozrazuje pýchu. Jeho tvář nese stopy pohrdání. Je bled. Ta děsná jizva! Ta ústa vykroužená jako holubicí křídlo! Ústa, jediná pečeť krásy na tomto tygřím obličeji.
Když došel, poklonil se králi a naslouchal, pozorný na slovíčko. Slyšel, že zemře. Jaká hnusná smrt! Jaká podívaná pro tyto měšťany, jimž přebíhá po hřbetech mražení, již sykají, přitahujíce čelist k čelisti, již stěží drží moč a slzy!
Kéž bys potlačil výkřik, kéž bys zadržel vzdech! Buď ti ku pomoci tvá pýcha! Kozlík složil ruce na prsou a přitiskl levou dlaň k lokti a pravici na své srdce. Neděl slova, nevykřikl a nebylo slyšeti leč zachřestění řetězů příliš volných. Tu zazní polnice, a shromáždění trne a ukazuje prstem na odsouzencovu tvář a na ruce prorvané ranami. Paní si utahují ňadra pláštíkem a poodstupují. Tu se zástup srazí, tu se rozptýlí, a vzniká hluk a ropotání.
Stůjte! Jen chvíli, malou chviličku. Otvírají se dveře vězení a tři pacholci na jezdeckém plášti vynášejí Mikoláše. Ach, hrůzo příliš zjevná! O divadlo příliš viditelné! Kam se obrátíte, kde najdete místo? Rada zešílevších diváků vás vrhá na toto tělo a vy jim odpíráte, nakročujíce nohou. Cítíte hlavu krejčího a loket lazebnice na svém rameni. Průvod jde blíž a blíž a zastaví se před Kozlíkem.
„Můj pane," praví Mikoláš, „udeřili jsme na vězení, ale milost boží při nás nestála.
Tu Kozlík přiklekne, a schýliv se nad strašného syna, odpovídá:
„Jakž by nestála? Bůh si přeje, abychom zemřeli společnou smrtí. Vy i já. Ale tvá matka a tvoje sestry budou žíti."
Pouto Kozlíkovo leželo na synových prsou a jeho ruce se opíraly o zem po jeho paži pravé a levé.
„Ty jsi můj nejmilejší syn," děl opět Kozlík po chvíli mlčení. Stráže stálynad tímto výjevem a příkaz držel jejich nohy. Toť příkaz příkazů a proti němu slovo královo platívá méně než slovo pohůnka. Vztek proti loupežníkům chrčel mnohým divákům v chřtánu, avšak nikdo se nepohnul, jen hejtman Pivo sňal svůj plášť a přikryl Mikoláše. Vykonav to, vstal a řekl vojákům:
„Vyveďte Markétu Lazarovou z vězení. Král jí odpustil."
To právě vnukl hejtmanovi Bůh, to byla odpověď na otázku, již šeptal Mikoláš. Nedořekl ji, slyše hejtmana, a jal ho úžas a blaženství nad spravedlivou správou boží.
Hle, vrata vězení jsou opět dokořán, hle, ostatní průvod. Ejhle Markétu. Správce vězení ji bére za ruku a praví:
„Jsi volna, jdi, kam chceš. Král buď zapomněl, anebo mlčky odpustil."
Ale Markéta Lazarova neodchází. Je jí lhostejno, co se s ní stane a kdo jí naslouchá. Rozhledné se a praví jasným hlasem:
„Veďte mě zpátky. Neodejdu před svým manželem. Chci čekati, a kdybyste mi odepřeli vejíti, chci čekat na tomto prahu, jako čekává žebrácká." Oblak ticha unáší tato slova. Jsou krásná? Nikoliv. Či snad vás
jímají?
Ach ne, ach ne, nás jímá Markéta a Markétina láska.
Zděšené holubice a holubi pestrých hrdel vzlétli nad náměstí a kroužíce snesli se na vrcholky střech. Je krásný den, je krásný den a blažená hodina v polích, chvíle, kdy nasloucháte neviditelnému nástroji, který vyhrává ve světnici sousedčině. Chvíle jasu a slavné poledne. Tu se ozve klinkání zvonku. Vstaňte, na vašem okně skáče nezbedný vrabec. Kdež by to byla holubice! Vyhlédněte! Hle, Boleslav, hle, město našeho příběhu. Na tomto místě, označeném kamenem, se shledala Markéta Lazarova se svým milencem. Ach, časy netrvají, ale místo trvá. Zde slyšeli lidé její pláč a vášnivé přísahy. Na tomto náměstí byla oddána se svým Mikolášem za svědectví lidu, jenž zuřil a poplakával.“«[1]
Markéta se nyní očištěna od své hanby může vrátit ke svému otci, ale odmítne, protože ji její milenec a manžel Mikoláš požádal, aby se vrátila k zbytku Kozlíkovu klanu a nenechala jej zaniknout. V pravý čas pak porodí Mikolášovo dítě, jež odkojí a vychová s dítětem Alexandry a Kristiána poté, co Alexandra krátce po porodu spáchá sebevraždu.
Použitá literatura:
- Vladislav Vančura, Markéta Lazarová, Maťa, Praha: 2004.
[1] Vančura, s. 123-128.
Verze pro tisk- Přidat komentář
- 15068x přečteno
Zaslat e-mailem
