„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Vladislav Vančura: Konec starých časů

Vladislav Vančura: Konec starých časů

Vladislav Vančura: Konec starých časů

1934

Co je české, to je sice naše, nicméně česká literatura (a česká kultura a umění jako celek) jakožto svébytný fenomén vždy pouze koexistovala na bázi zpožděné reflexe světových literárních trendů tak, že pomineme-li předbělohorské období, lze s jistou dávky nadsázky říci, že emancipovaná česká literatura, existovala jen v kratičkém období tzv. I. republiky.
A jednou z osobností, které skutečně naplnily to, o co se česká kultura programově snažila minimálně od 40. let 19. století - tj. pozvednout českou literaturu do čela pomyslného pelotonu udávajícího krok i směr, je pak jednoznačně Vladislav Vančura. Pro českého čtenáře však Vančura bývá přes svou avantgardnost i provokaci zařazován do kategorie jazykozpytských teoretiků tak, že jeho dílo je známo zejména skrz své lepší (Markéta Lazarová či Rozmarné léto) či horší filmové adaptace (Konec starých časů).
A jedním z Vančurových děl, které je v širším povědomí známo zejména svou filmovou adaptací je satira beroucí si na paškál společenské proměny v období budování republiky po roce 1918, Konec starých časů
Vančurovo dílo jako celek lze označit jako experimentální s hledáním nových forem. A nejinak je tomu i u Konce starých časů, kdy za vypravěče svého románu Vančura zvolil bývalého knihovníka na zámku Kratochvíle Bernarda Speru, který, jak sám úvodem zdůrazňuje, nemá čas ani prostředky psát roky teoretický román, který by oslnil zástupy kritiků, ale potřebuje peníze a to nejlépe hned. Tedy román není dobovou výpovědí, ze kterou by snad mohl být pokládán, ale je pojat formou subjektivní reminiscence. Vančura se tak uvolnil od zažitých forem románové skladby a do svého bohatého slovníku, který je proslulý svými čistými jazykovými liniemi, mohl zanést v příslušných intencích i hovorový jazyk, ba vulgarismy, aniž by tím jakkoli utrpělo samotné dílo.
Postava vypravěče-zapisovatele Vančurovi rovněž dovolila do charakteristiky postav zanést nejednoznačnost. Vypravěč Spera neskrývá, že v prvé řadě zneužívá snobismu svých „pánů“, že neváhá lhát, krást, či oplatit obdrženou ránu pomluvou, avšak současně dovede ocenit dobré charakterové vlastnosti druhých. Ba, je až nad rámec svého společenského postavení upřímný, byť se musí neochotně podřizovat vnějším okolnostem a občas někomu podlézat.
Podobně nejednoznačné jsou i další ústřední postavy. Zámecký regent Stoklasa by rád získal Kratochvíli do svého vlastnictví, a proto musí přes svou pověstnou šetřivost nucen podlézat okolním sedlákům tím, že je nechává krást ve svých lesích dřevo. Je i nucen udržovat přátelství s těmi, kteří jej nepokrytě využívají k vlastnímu prospěchu tak, že navenek pro všechny vypadá jako hlupák.
A ještě neuchopitelnější je postava samozvaného ruského knížete Alexandra Nikolajeviče Megalrogova, kdy Spera, Stoklasa, ale i většina obyvatel zámku ve vztahu k němu balancuje mezi oddaností a výsměchem, jakožto chudému přivadrovalci a „prášilovi“.

Použitá literatura:

  1. Vladislav Vančura, Konec starých časů, Euromedia Group: Praha, 2006.

Bibliografie:

Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (2 hlasy)