V noci jsem snil, že jsem motýlem

V letech 1915 až 1934 bylo Haiti okupováno armádou USA. A právě rokem 1915 je uvozen vznik fenoménu vúdú (či poangličtěně voodoo), jenž toto starodávné západoafrické náboženství, které zotročení Afričané v průběhu 17. a 18. století synkrezí spojili s katolicismem, kdy se z původního lidového pojetí křesťanské víry, stal pojem, který v mnoha mylných ale o to rozšířenějších představách obnáší hromadné orgie, černou magii, kanibalismus, kult mrtvých a zombií či v neposlední řadě velmi oblíbeného kýče panenek vúdú. Práce amerického novináře ale především dobrodruha Williama Searbooka, jenž ve své knize z roku 1929 Kouzelný ostrov (v češtině vydáno pod bulvarizujícím názvem Ostrov černých kouzel), tak byl prvním pokusem o serióznější popis nejen kultu vúdú, kterému Searbook věnuje zhruba třetinu své knihy, ale i historii, topografii, kultuře a sociologii Haiti a haitské společnosti.

Jak je všeobecně známo, USA byly až do 60. let silně post-otrokářský a rasistický stát. Na Haiti se proto američtí čtenáři, pro které byla Searbookova kniha primárně určena, a priori dívali jako na stát, kde vládnou špinaví negři a kde tedy nic nemůže fungovat správně. - Přitom Haiti bylo historicky jednou z nejbohatších zemí na světě, haitské horní vrstvy si zakládaly na tom, že pěstují etiketu přejímanou z francouzských aristokratických vrstev, či že pro většinu trochu bohatších Haiťanů byl běžným standardem nakupovat a studovat v Paříži, pěstovat francouzskou kulturu a být zasvěcen do nejnovějšího rozvoje vědy a literatury. Ale až americká okupace z roku 1915 dala Haiťanům poznat, že nejsou černochy, ale negry, a že ten nejposlednější a nejnevzdělanější Američan stojí společensky nepoměrně výše, než nejpřednější haitský politik, literát či vědec. - Fenomén vúdú ve smyslu častého použití jakožto synonyma pro černou magii vznikl právě na základě podobných kulturních nepochopení, kdy na nátlak novodobých misionářů z řad amerických protestantských církví, bylo vúdú jakožto neškodné lidové náboženství zakázáno a naopak v amerických novinách a časopisech se začaly objevovat výše zmíněná klišé.

To, že se Searbook odhodlal jít proti obecnému názorovému proudu, a pravdivě popsat na základě vlastních zážitků jak vúdúistické obřady (kam se mimochodem jako běloch a navíc Američan dostal až po několika měsíční snaze, kdy si získal důvěru svých haitských přátel), tak popsat haitský sociologický fenomén, kdy se Haiťané teprve od Američanů dozvěděli, že nejsou plnohodnotní lidé ale negři, či dodat další podrobnosti z reálií ostrova Haiti, kdy Searbook velmi dobře a osobně poznal jak příslušníky společenské smetánky z hlavního města Port-au-Prince, kteří se často cítili být Francouzi, tak obyvatele nejzapadlejších vesnic, ve kterých neměli i desítky let kontakt s okolním světem a v roce 1928 tak neměli žádné povědomí o americké invazi.

Searbookova kniha je však v první řadě cestopisem, jež vznikla jako rozšíření sérii článků, jež Searbook zveřejňoval v nejprestižnějších amerických časopisech à la Cosmopolitan, Reader's Digest a Vanity Fair či v deníku New York Times a první opravdu vědecké zpracování náboženství vúdú přinesl až antropolog Melville Herskovits a to ve svém díle z roku 1941 Mýtus o černošské minulosti či folkloristka Zora Hurston v knize z roku 1937 Řekni mému koni: Voodoo a život na Haiti a Jamajce.